Vědecká a právní životnost biosimilars*

Od doby před pětadvaceti lety, kdy Úřad pro potraviny a léčiva USA (Food and Drug Administration = FDA) schválil jako první rekombinantní proteinové léčivo rekombinantní lidský inzulin (Humulin), vstoupilo do klinické praxe téměř sto rekombinantních proteinových terapeutik, včetně dalších hormonů a monoklonálních protilátek (tab. 1).1 Klasická chemická léčiva s malými molekulami jsou sice zatím v terapeutické praxi běžnější než léčiva tvořená rekombinantními proteiny – pouze jedno z 200 léčiv nejčastěji předepisovaných v roce 2006 (hodnoceno na základě předepsaného objemu) byl rekombinantní protein –, přesto platí, že proteinová terapeutika byla a jsou užívána v léčbě diabetu, anémie i poměrně vzácných onemocnění typu revmatoidní artritidy, Gaucherovy nemoci a roztroušené sklerózy stále častěji.2,3

V poslední době se však trh s proteinovými terapeutiky v systému zdravotní péče stal zdrojem rozporů, které se dále stupňují. Léčba těmito produkty stojí od 15 000 do 150 000 USD ročně, což jsou ceny výrazně vyšší než u tradičních přípravků s malými molekulami.1,4,5 Výrobci si tyto ceny účtují proto, že složitá molekulární struktura proteinů vyžaduje vysoké náklady na jejich vývoj a výrobu.6,7 V letech 2002 až 2005 tak pouhé čtyři třídy proteinových terapeutik zaujímaly 13 % všech finančních prostředků vynaložených nemocnicemi v USA na nákup léčiv (obr. 1).8‑11 V roce 2006 se rekombinantní proteiny darbepoetin alfa (Aranesp), epoetin alfa (Epogen, Procrit) a etanercept (Enbrel) zařadily mezi deset nejvíce prodávaných léčiv podle hodnoty v dolarech a vytvářely skoro 4 % ročního obratu na farmaceutickém trhu USA, jehož celkový objem činil 275 miliard USD.12,13 Zároveň vzrostly náklady související s léčivy v rámci vládních programů zdravotního pojištění, což vedlo k omezení dostupnosti určitých služeb či ke změnám kritérií pro jejich poskytování,14 a tento vývoj byl dáván do souvislosti s horšími výslednými zdravotními ukazateli.15

Zatímco generické alternativy ke klasickým léčivům tvořeným malými molekulami mohou být po exspiraci patentové ochrany originálního přípravku uváděny na trh s výrazně nižšími náklady a tedy i cenou, v případě proteinových terapeutik se jejich výrobcům daří udržovat vysoké ceny i po exspiraci příslušných patentů, neboť platné federální zákony zatím neznají žádný obecný mechanismus schvalování tzv. biosimilars (v USA označovaných jako „follow‑on“ protein products). V tomto kontextu se zásadně neužívá pojmu „generika“, nýbrž „follow‑on protein drugs“ (v USA) nebo „biosimilars“ (v Evropě), protože některé proteinové přípravky nemusejí být ve srovnání s originálem nutně biologicky ani funkčně ekvivalentní, což je požadavek obsažený v definici generického léčiva.16

Jen v USA přitom již došlo k exspiraci patentové ochrany několika proteinových terapeutik, jimž ročně odpovídají náklady v hodnotě přesahující 15 miliard USD, a předpokládá se, že alternativní verze těchto přípravků by mohly být k dispozici za ceny o 10 až 30 % nižší.17,18 Tyto úspory by se mohly týkat plátců i pacientů, neboť mnozí pacienti často nesou podstatnou část zmíněných nákladů prostřednictvím vyšších doplatků nebo krytí mezer ve svém zdravotním pojištění.19 Snížení cen za léky by rovněž mohlo vést ke zlepšení disciplíny při dodržování léčebných plánů.20 Zástupci biotechnologického průmyslu ovšem namítají, že bio‑ similars mohou za určitých okolností ohrozit bezpečnost pacientů a narušovat ochranu duševního vlastnictví.21,22

Vzhledem k těmto skutečnostem Kongres USA – mj. i proto, že lze předvídat trvalý patnácti‑ až dvacetiprocentní každoroční vzestup nákladů souvisejících s trhem proteinových terapeutik – nyní zvažuje různé systémy umožňující schvalování těchto proteinových biosimilars.

Protože jde a půjde o velmi aktuální a citlivé téma, přinášíme v tomto článku přehled odlišností klasických léčiv s malými molekulami a proteinovými terapeutiky a hodnotíme vědecké a politické aspekty takové podpory soutěže na trhu s proteinovými terapeutiky, při níž by zůstaly zachovány vysoké bezpečnostní standardy.

Historické rozlišení mezi „biologickými přípravky“ a „léčivy“

Současná diskuse o proteinových biosimilars má své kořeny ve skutečnosti, že podle FDA spadá většina rekombinantních proteinových produktů do špatně definované kategorie „biologických přípravků“, jež jsou regulovány jiným federálním zákonem než léčiva tvořená malými molekulami. Tyto dva federální farmaceutické zákony vznikly v blízké časové souvislosti. Kongres USA roku 1902 po několika epidemiích tetanu způsobených kontaminovanými vakcinami přijal Zákon o kontrole biologických přípravků (Biologics Control Act), upravující výrobu „virů, léčebných sér, antitoxinů nebo analogických produktů“ jakožto biologických přípravků určených „k prevenci a léčbě onemocnění“.23 Zmíněný zákon reguloval výrobní proces, nikoli konečný produkt, neboť v roce 1902 byly dostupné jen primitivní metody purifikace proteinů a nebyly dosud vyvinuty kvalitativní ani kvantitativní prostředky sloužící k charakterizaci výsledných produktů.1 Zákon o čistých potravinách a léčivech (Pure Food and Drug Act) o několik let později – roku 1906 – poskytl základní standardy týkající se léčiv v tom smyslu, že se již soustředil na kvalitu a čistotu konečného produktu.24 Zmíněná dichotomie byla zachována i během pozdějších revizí každého z obou zmíněných zákonů. Zákon o kontrole biologických přípravků byl začleněn do Zákona o veřejných zdravotnických službách (Public Health Services Act = PHSA) z roku 1944,25 zatímco Zákon o čistých potravinách a léčivech byl nakonec po doplnění požadavku na zajištění bezpečnosti léčiv roku 1938 přeměněn ve Federální zákon o potravinách, léčivech a kosmetických přípravcích (Federal Food, Drug, and Cosmetic Act = FFDCA).

V důsledku toho většina proteinových produktů dodnes spadá pod PHSA. Například interferon je klasifi‑ kován jako analog krevních derivátů, a je tedy zákonem považován za biologický přípravek, protože interferonové produkty byly poprvé izolovány z leukocytů.1 Proces schvalování biologických přípravků, jehož součástí je vyplnění žádosti o vydání licence k výrobě, probíhá odděleně od vyhodnocování žádostí o schválení nových léčiv tvořených malými molekulami. Vzhledem k rozmarům historie se ovšem na několik rekombinantních proteinových produktů – např. na inzulin, glukagon, lidský růstový hormon a tyreotropin alfa – vztahuje FFDCA a tyto přípravky byly schváleny jako běžná nová léčiva.1

Dichotomické vnímání léčiv a biologických přípravků trvalo i v 80. letech 20. století, kdy se Kongres pokusil zasáhnout do nárůstu národních výdajů za farmaceutické přípravky podporou generických léčiv. Do té doby musela většina výrobců, kteří chtěli distribuovat generické verze značkových léčiv, provést celý soubor klinických studií prokazujících bezpečnost a účinnost jejich produktů, přičemž v důsledku tohoto požadavku bylo na trhu v USA k dispozici jen málo generik. V roce 1984 přijal Kongres Hatchův–Waxmanův zákon, jenž zaváděl dva možné způsoby schvalování generik – zkrácený proces vyhodnocování žádostí o schvalování nových léčiv a vyhodnocování žádostí podávaných v souladu s ustanoveními oddílu 505(b)(2) zákona FFDCA –, přičemž oba tyto způsoby umožňovaly výrobcům generik, aby se odvolali na výsledky získané za účelem schválení příslušného originálního léčiva.27 Zkrácený proces vyhodnocování žádostí o schvalování nových léčiv je uplatňován v případě bioekvivalentních produktů a proces řízený oddílem 505(b)(2) by mohl být použit například tehdy, jsou‑li ve hře drobné rozdíly v dávkování či lékové formě, změny ve způsobu podání léčiva nebo kombinované produkty.28,29 Hatchovým‑Waxmanovým zákonem byl ovšem explicitně pozměněn pouze FFDCA – nikoli PHSA. Kongres zřejmě v této souvislosti nezamýšlel žádné úpravy PHSA vzhledem k tomu, že v roce 1984 byl Humulin jediným schváleným rekombinantním proteinem a moderní biotechnologický průmysl dosud neexistoval.1 A právě v důsledku právě uvedeného faktu není znám žádný jasně vymezený způsob schvalování proteinových biosimilars v souladu s PHSA.

Předchozí zkušenosti s proteinovými biosimilars

Pro rekombinantní proteinová biosimilars platí, že se od originálu mohou lišit výchozí buněčnou linií, zpracováním a purifikací, inertními ingrediencemi a balením, a mohou též vznikat odlišnými výrobními procesy.

A odpůrci urychlených mechanismů schvalování proteinových biosimilars jsou navzdory přísné fyzikálně‑ ‑chemické charakterizaci proteinu přesvědčeni o tom, že i malé a zdánlivě nevýznamné výrobní změny mohou teoreticky přispívat ke vzniku rozdílů v prostorovém uspořádání proteinů, v jejich agregaci a glykosylaci, přičemž klinickým projevem uvedených rozdílů může být snížená účinnost, odlišná farmakokinetika či zvýšená imunogenicita výsledného produktu.22,30

Přesto byly proteinové biosimilars v několika případech hodnoceny a schváleny v souladu s Hatchovým‑ ‑Waxmanovým zákonem. Společnost Sandoz v červenci 2003 požádala podle oddílu 505(b)(2) o schválení přípravku Omnitrope, rekombinantního lidského růstového hormonu (somatropinu), jenž je strukturálně shodný s Genotropinem firmy Pfizer, přičemž druhý z obou produktů byl roku 1995 schválen jakožto běžné nové léčivo.

Společnost Sandoz jako součást své žádosti předložila chemické údaje, biologické testy prováděné na hypofyzektomovaných potkanech, bezpečnostní studie prováděné na potkanech a králících, lidské farmakokinetické studie a výsledky studií fáze III.31 FDA po roce váhání oznámil, že „vzhledem k nedořešeným vědeckým a právním otázkám není schopen přijmout rozhodnutí o schválení předložené žádosti“.32 Firma Sandoz následně podala žalobu a soud v roce 2006 vyzval FDA, aby ukončil dosavadní „maratón odkladů“ a o produktu rozhodl.33

FDA nakonec přípravek Omnitrope schválil, ale uplatnění zkráceného procesu v tomto případě povolil pouze z toho důvodu, že lidský růstový faktor byl historicky regulován zákonem FFDCA.34 FDA rovněž uznal možnost porovnání „koncových produktů různých výrobních procesů“ ve vybraných případech vzhledem ke „zlepšením v dostupnosti a dokonalosti analytických technik.“

Konkrétně přípravek Omnitrope bylo možno schválit, neboť vykazoval mnoho příznivých vědeckých charakteristik: například u něj byla dobře charakterizována struktura proteinu (a to primární, sekundární i terciární), měl známý mechanismus účinku, nebyl glykosylovaný a vyznačoval se „dlouhou a dobře zdokumentovanou historií klinického využití“ s „profily bezpečnosti a účinnosti..., jež jsou v literatuře podrobně popsány“.31,34

FDA dal jasně najevo, že jeho rozhodnutí lze vztahovat pouze na proteinová biosimilars kopírující referenční proteiny, jež byly schváleny v souladu s FFDCA; úřad se nijak nevyjádřil ke „složitějším a méně prozkoumaným“ proteinům ani k těm, které byly schváleny podle PHSA.31

V roce 2005 FDA schválil dva další rekombinantní biosimilars kopírující nerekombinantní proteinové produkty, původně schválené v souladu s FFDCA: rekombinantní lososí kalcitonin (Fortical)35,36 a rekombinantní hyaluronidázu (Hylenex).37,38 Fortical byl schválen s ohledem na skutečnost, že jeho proteinová struktura byla totožná se strukturou syntetického lososího kalcitoninu, obě léčiva sdílela podobnou farmakokinetiku a farmakodynamiku a imunogenicita Forticalu byla posuzována v šest měsíců trvající studii. Důvodem pro schválení Hylenexu byla jeho potence srovnatelná s potencí původní hovězí hyaluronidázy, ačkoli obě léčiva vykazovala odlišné proteinové struktury.39

V téže době, kdy byla společnost Sandoz zaměstnána soudními spory ve Spojených státech amerických, Evropská léková agentura (European Agency for the Evaluation of Medicinal Products = EMEA) a australský Úřad pro léčebné prostředky (Therapeutic Goods Administration) již biosimilars kopírující lidský růstový hormon schválily (v roce 2006). Austrálie měla při schvalování přípravku Omnitrope možnost vyhnout se otázce rozlišování mezi léčivy a biologickými produkty, protože její zákony nerozčleňují léčebné přípravky do kategorií spadajících pod různá regulační ustanovení.40,41 EMEA již investovala celé roky do práce na směrnicích42‑45 pro přístup k proteinovým biosimilars (včetně lidského růstového hormonu, erytropoetinu, interferonu a inzulinu) a v dubnu 2006 tak schválila dvě biosimilars kopírující lidský růstový hormon.

46,47 Nároky EMEA jsou ovšem značné v tom smyslu, že i ty nejjednodušší rekombinantní proteiny musejí být podrobeny studii fáze II.45 V případě složitějších přípravků, jako je erytropoetin, se doporučení blíží spíše studii fáze III.48 Z uvedených hledisek nejsou schvalovací procesy navrhované agenturou EMEA nijak zkráceny a výrobcům tak nemusejí zajistit výrazné snížení nákladů.49

Nové mechanismy schvalování proteinovýcH biosimlars

V roce 2007 byly Kongresu předloženy čtyři zákony, jejichž cílem bylo vytvoření schůdného zkráceného schématu schvalování proteinových biosimilars. V únoru poslanec Henry Waxman (člen Demokratické strany zvolený za stát Kalifornie) spolu se senátorem Charlesem Schumerem (člen Demokratické strany zvolený za stát New York) navrhli schválení Zákona o přístupu k život zachraňujícímu léčivu (Access to Life‑Saving Medicine Act = ALSMA).50,51 V dubnu poslanec Jay Inslee (člen Demokratické strany zvolený za stát Washington) předložil Zákon o ochraně pacienta a nových biologických lécích (Patient Protection and Innovative Biologic Medicines Act),52 po němž následoval Zákon o biologických přípravcích finančně dostupných pro příjemce (Affordable Biologics for Consumers Act), navržený senátorem Juddem Greggem (člen Republikánské strany zvolený za stát New Hampshire).53 V červnu pak senátor Edward Kennedy (člen Demokratické strany zvolený za stát Massachusetts) navrhl předlohu již čtvrtého zákona týkajícího se proteinových biosimilars – Zákona o cenové soutěži a inovacích biologických přípravků (Biologics Price Competition and Innovation Act).54 Ačkoli se hovořilo o tom, že by jeden z uvedených zákonů mohl být zahrnut do nedávno přijatého dodatku FDA (FDA Amendments Act),55 pro žádný z nich nehlasoval minimální potřebný počet zastupitelů.

V každém ze zkrácených mechanismů navrhovaných výše uvedenými zákony se cílový vědecký a klinický standard odvíjí od posouzení bezpečnosti, čistoty a potence hodnoceného léčiva ze skupiny biosimilars, jež s referenčním proteinem sdílí stejný mechanismus a indikaci. Pouze v ALSMA byla prostřednictvím diskuse o „hlavních molekulárních strukturálních rysech“ explicitně stanovena kritéria vztahující se k požadované struktuře proteinů.

56 Možnou právní „mezeru“ v ALSMA nicméně představoval seznam pěti kategorií, v nichž by standard porovnatelnosti mohl být automaticky splněn navzdory odlišnostem v porovnání se strukturou referenčního proteinu.

Klíčové rozdíly mezi uvedenými zákony se týkaly údajů, jimiž měla být dle jejich požadavků podpořena žádost o schválení léčiva ze skupiny biosimilars. Lze říci, že ALSMA spíše odrazoval od duplikace klinických výzkumů, ačkoli žadatel podle něj musel předložit výsledky nezbytných klinických studií a s FDA mohl diskutovat o „uspořádání a rozsahu studií potřebných pro schválení předkládané žádosti“.56 Insleeho zákon představoval reakci na tento předpokládaný „zkrat v procesu klinických studií“57 a podporoval (stejně jako zákon Greggův) podobný režim jako EMEA, v jehož rámci by FDA vytvořil směrnice specifické pro jednotlivé produkty, určující rozsah srovnávacích klinických studií a dohled po uvedení přípravku na trh, nezbytné ke schválení posuzovaného produktu.58,59 Kdyby ovšem bylo po výrobcích biosimilars požadováno, aby se striktně drželi standardu vymezeného pro klinické studie nebo téhož standardu, jaký byl vymezen společnosti Sandoz u přípravku Omnitrope (kde – jak uvedl FDA – šlo o nejjednodušší možný případ), mohly by se finanční a časové investice do klinického výzkumu pro potenciální výrobce stát nepřijatelnými. Podobné restrikce by mohly omezit počet firem zvažujících svůj vstup na farmaceutický trh a mohly by snížit potenciální úspory nákladů.16,18

Optimální systém na poli léčebných proteinových biosimilars by měl zahrnovat vědeckou a právní flexibilitu do té míry, aby bylo možno regulační zátěž snížit na nejnižší a nejvhodnější úroveň, jež by zajistila schvalování účinných a bezpečných biosimilars. Vzhledem k pokrokům v analytické chemii a v nauce o proteinech již nelze u každého rekombinantního proteinu tvrdit, že „produkt je proces“. V některých případech by dnes bylo možno provést přímé porovnání proteinových biosimilars s originálními proteinovými produkty, jako to bylo možné u přípravku Omnitrope. Zevrubnost charakterizace proteinu, neklinické a klinické zkušenosti s ním, čistota, podobné výsledky týkající se biologických vyšetření a potence i podobná farmakokinetika představují příznivé rysy jakéhokoli produktu, jež by mohly FDA umožnit, aby se spolehl na výsledky vztahující se k bezpečnosti a účinnosti referenčního léčiva, a aby tak snížil regulační zátěž doléhající na výrobce léčiva ze skupiny biosimilars ve smyslu požadovaného klinického výzkumu. FDA by měl mít rovněž možnost vycházet ze studií a analýz uskutečněných v zájmu schválení přípravku agenturou EMEA či jejím australským protějškem.

Některé vědecké otázky však zůstávají nedořešeny – za nejvýznamnější lze přitom považovat možný komplexní vliv postupu výrobce, inertních složek a balení na kvarterní strukturu, farmakodynamiku a imunogenicitu proteinů. 6,60,61 Například u přípravku Eprex – rekombinantního lidského erytropoetinu – došlo k tomu, že když byl albumin jakožto stabilizační složka ve výrobním procesu nahrazen sorbitolem, začaly se vytvářet antierytropoetinové protilátky a jako nežádoucí účinek se dostavila čistá aplazie červených krvinek.22,61 V dohledné budoucnosti lze tedy očekávat, že u všech proteinových biosimilars, snad s výjimkou těch nejjednodušších, budou nadále vyžadovány klinický výzkum bezpečnosti a účinnosti i dohled po uvedení produktu na trh. Přesné požadavky by měly být stanoveny pro každou třídu proteinových biosimilars zvlášť.

Kromě problematiky vhodných vědeckých a klinických standardů jsou s proteinovými biosimilars spojeny také další regulační otázky, týkající se mj. práv na ochranu duševního vlastnictví, jakož i patentovaných názvů jednotlivých produktů a jejich vzájemné zaměnitelnosti.

Hatchův‑Waxmanův zákon vymezil standardní období pěti let pro exkluzivitu malých molekul, a mnozí pozorovatelé jsou přesvědčeni o tom, že tento časový rámec v uvedené oblasti účinně podněcuje inovace, přičemž zároveň podporuje výrobu generik po uplynutí zmíněného období exkluzivity údajů nebo po exspiraci příslušného patentu (přestože někteří výrobci tohoto systému zneužili za účelem dosažení odkladu schválení určitých generik).

62 Ačkoli patent může chránit základní chemické složení léčiva, období exkluzivity údajů se od něj liší v tom, že během stanoveného časového rozmezí nesmí konkurující výrobce použít klinické studie výrobce původního léku k tomu, aby splnil regulační nároky FDA; v důsledku toho je schválení generika nemyslitelné bez nezávislého výzkumu.63

V případě originálních rekombinantních proteinů může být jistá ochrana exkluzivity údajů ospravedlnitelná na základě obecně vyšších nákladů spojených s jejich výrobou nebo na základě skutečnosti, že patenty vztahující se na komplexní proteiny bývají úžeji vymezeny, a proto bývá snadnější je při vytváření podobných biosimilars obejít.64,65 V Kennedyho zákoně bylo základní období exkluzivity vymezeno 12 lety, ovšem nebyla v něm stanovena míra inovace požadovaná k získání následných období exkluzivity údajů pro tutéž molekulu. V důsledku tohoto nedostatku by výrobci mohli žádat o prodloužení období exkluzivity a uvedeného cíle dosahovat díky drobným změnám v molekulární struktuře, čímž by mohlo dojít k nepřiměřenému odkladu uvedení příslušného léčiva ze skupiny biosimilars na trh. Uvážíme‑li, že průměrné náklady na výzkum a vývoj biofarmaceutického produktu se nemusejí nijak zásadně lišit od nákladů na výzkum a vývoj léčiva tvořeného malou molekulou,66 mělo by optimální období exkluzivity podle našeho názoru zajistit přiměřené vyvážení cenové soutěže a úspor v systému zdravotní péče na jedné straně i podněty pro investice do průkopnických proteinových produktů na straně druhé.

Další spornou otázkou je označování biosimilars.

Zákon ALSMA navrhuje, aby proteinovému léčivu ze skupiny biosimilars bylo přiděleno stejné nepatentované označení, jak se to děje i u léčiv tvořených malými molekulami, přičemž tímto způsobem je implikována vzájemná zaměnitelnost s referenčním proteinem z hlediska léčby. Odpůrci této zákonné úpravy namítají, že takto by mohlo být znemožněno sledování a hlášení údajů o výsledných stavech a bezpečnosti, které by se specificky vztahovaly k proteinovému léčivu ze skupiny biosimilars.

67 Z druhé strany lze říci, že plátci pojištění typu Medicaid vycházejí ze zákonných ustanovení umožňujících náhradu léčiv ekvivalentními produkty, aby byla zajištěna podpora nákladových úspor. Možným řešením by bylo značení lékařských receptů jedinečnými značkami, díky nimž by bylo možno dohledat výrobce a dokonce jeho konkrétní výrobní závod s cílem zajistit snadnější hlášení zmiňovaných údajů.

Pokud by se v těchto otázkách nepodařilo dosáhnout kompromisu, bylo by možno jako krajní alternativu zvolit řešení v podobě vládou nařízeného snížení ceny léčebných proteinových přípravků po určité době jejich přítomnosti na trhu. Toto snížení ceny by přibližně odpovídalo úsporám očekávaným od vývoje proteinových biosimilars.

Ačkoli vláda má na uvedený krok právo v souladu s principem svrchovaného dohledu nad duševním vlastnictvím v zájmu obecného blaha,68 této pravomoci by nebylo třeba se dovolávat, kdyby dané nařízení bylo přijato až po exspiraci patentů na příslušné produkty.

Závěry

Přestože zákony, které navrhovali kongresmani Waxman, Inslee, Gregg a Kennedy, nedosáhly podpory minimálního potřebného počtu zákonodárců, společně představují důležité kroky, jež by měly napomoci rozproudění další debaty o významných vědeckých otázkách a které signalizují konec de facto trvalé patentové ochrany zajištěné dnes rekombinantním proteinovým léčivům, není‑li potenciálními konkurenčními výrobci shromážděno významné množství údajů z klinických studií. Světový průmysl založený na výrobě generik se v očekávání, že právní problémy ve Spojených státech amerických budou brzy vyřešeny, chystá uvést na trh biosimilars kopírující inzulin, růstový hormon, interferon, erytropoetin a další, přičemž na „follow on“ verzích uvedených léčiv v každé kategorii pracuje až deset společností.1,4,17,69 Zatímco FDA v otázce biosimilars čeká na vyjádření Kongresu, EMEA nadále vytváří specifické směrnice pro jednotlivé produkty a v září 2007 schválila tři nové biosimilars kopírující erytropoetin (Binocrit, Abseamed a Epoetin alfa Hexal).70

V mezidobí mohou členové lékařské komunity – částečně prostřednictvím kolektivních snah svých odborných společností – přispět k odhalování a řešení důležitých vědeckých otázek vztahujících se k proteinovým biosimilars, jež jsou významné z hlediska jejich specializací. Úloha lékařů je zde klíčová, neboť v blízké budoucnosti budou lékaři žádáni vládami, nemocnicemi a organizacemi řídícími poskytování zdravotní péče o podporu používání biosimilars. Bude zásadně důležité, aby lékaři měli důvěru v jejich bezpečnost a účinnost. Lékaři budou rovněž úzce provázáni s dlouhodobými programy farmakologického dohledu. Mají‑li se lékaři těchto úkolů zhostit, musejí si být vědomi významných vědeckých a právních otázek spojených se schvalováním proteinových biosimilars.

Jen tak budou schopni adekvátně zastupovat a hájit zájmy svých pacientů ve smyslu bezpečnosti a účinnosti i v systému, jenž bude usilovat o nižší náklady a rozšířený přístup k proteinovým léčivům.

Zdroj: