Přeskočit na obsah

Vídeňská medicína v českých rukou

Náš dnešní příběh začíná už v 16. století povstáním Holanďanů proti španělské nadvládě, v němž důležitou roli sehrálo město Leiden. Když Vilém I. Oranžský jako projev vděčnosti nabídl leidenským, že jim zruší daně, odpověděli: „Daně nechte být, dejte nám univerzitu!“ Tak vznikla roku 1575 nejstarší univerzita v Nizozemsku.

Významným pedagogem na ní byl v první třetině 18. století lékař Hermann Boerhaave (1668–1738), který sice žádný převratný objev neučinil, ale na vývoji medicíny se nesmazatelně podepsal jako učitel a organizátor, zakladatel proslulé leidenské lékařské školy.

Mezi jeho nejtalentovanější žáky patřil Gerhard van Swie­ten (1700–1772). Vyznáním katolík, což ho i v celkem tolerantním Holandsku poněkud diskvalifikovalo. A právě do této nejistoty vstoupilo pozvání, které se neodmítá. Rakouská císařovna Marie Terezie ho pozvala do Vídně, aby se stal jejím osobním lékařem a aby se pokusil o reformu veřejného zdravotnictví v monarchii.

Van Swieten se svého úkolu ujal roku 1745 a zanedlouho vypracoval Generální zdravotní řády pro jednotlivé země mocnářství (pro Moravu a Slezsko vyšel koncem roku 1752, pro Čechy v létě 1753). A aby pro své představy získal náležitě fundované lékaře, zreorganizoval i výuku na vídeňské lékařské fakultě. Tak vznikla první vídeňská škola, charakterizovaná podobně jako předtím leidenská přírodovědeckým základem a klinickou výukou u lůžka, nyní navíc ohledem na veřejné zdraví.

A právě během největšího rozmachu první vídeňské školy do ní vstupují dva výtečníci z Čech.

Systematický teoretik

Ještě v polovině 19. století byla „studená klinika“, jak se patologii posmívalo, mezi lékařskými obory popelkou a chodilo se na ni z víceméně nouze. Se svými poznatky totiž přicházela „s křížkem po funuse“… Dokud nepřišel Karel Rokitanský (1804–1878). Syn krajského hejtmana z Hradce Králové, medicínu začal studovat v Praze a dokončil ve Vídni. Po promoci v roce 1828 se stal asistentem na prosektuře Vídeňské všeobecné nemocnice, šest let nato jejím šéfem, roku 1844 pak řádným profesorem patologické anatomie (která se na rakouských lékařských fakultách zároveň stala povinným předmětem). Z té doby pochází jeho Handbuch der pathologischen Anatomie (3 díly, 1842–1846), kde jako první použil klasifikace chorob podle anatomického hlediska (oproti dosud vládnoucímu klinickému, tedy podle zjevných příznaků); právě tento aspekt z něj činí jednoho ze zakladatelů moderní patologické anatomie.

1-22_39

 

V roce 1848 byl zvolen členem vídeňské Královské akademie věd (v roce 1867 vykonával funkci jejího předsedy), během života čtyřikrát řídil lékařskou fakultu a jeden školní rok stál v čele celé univerzity. Bylo to v nejtvrdší fázi Bachova absolutismu; ministr vnitra tehdy osobně zakázal pověsit jeho  portrét do galerie rektorů za to, že Rokitanský už dříve založil kroužek pokrokově smýšlejících profesorů…

Proč ale tak mimořádně schopný lékař zvolil za svoje pracoviště právě studium zemřelých? Inu proto, jak napsal v pamětech, že: „Patologická anatomie nemá být jen základem lékařského vědění, nýbrž i základem lékařského jednání, ba má obsahovat vše, co je na medicíně pozitivního, základního.“

Rokitanský za svůj život provedl či se podílel na téměř 65 000 patologicko‑anatomických a 25 000 soudních pitvách. Práci v pitevně principiálně přeorganizoval. Předtím to totiž fungovalo tak, že pokud se lékař chtěl dozvědět příčinu smrti svého pacienta, provedl si pitvu sám. Neměl ovšem dost znalostí ani zkušeností k tomu, aby výsledek správně vyhodnotil a zařadil do širšího kontextu. Naproti tomu Rokitanský vybudoval systém centrálně organizované patologie založené na dělbě práce. Jeho ústav se tak stal nejen vzorem ostatním takovým, ale díky svým výsledkům posléze i rovnocenným partnerem ostatním klinickým pracovištím. Obrazně řečeno, Karel Rokitanský udělal z pitevny místo, kde smrt slouží životu. Zásluhu na tom měla především jeho Lehrbuch der pathologischen Anatomie (1855).

Martin Riedel ve svých Dějinách kardiologie píše: „Rokitanského hlavním příspěvkem ke kardiologii byl popis a klasifikace defektů síňového a komorového septa (Die Defecte der Scheidewände des Herzens, 1875). Rokitanský zavedl pojmy ‚septum primum‘ a ‚septum secundum‘ a rozlišil defekty primárního a sekundárního septa síní. Došel k závěru, že všechny formy malpozice velkých cév mají původ v abnormálním vývoji bulbárního septa, s četnými sekundárními poruchami; to bylo mezníkem ve výzkumu vrozených srdečních vad a umožnilo i předpovědět do té doby neznámé anomálie. Druhým odkazem Rokitanského pro kardiologii nejsou nálezy, nýbrž, jak sám říkal, jeho ‚raisonnement‘, jeho humorální teorie nemocí. Byl toho názoru, že vše, co nelze vysvětlit makroskopickou anatomií, má příčinu v pozměněném složení ‚pralátek‘, a proto musí být zkoumáno patologickou chemií (dnes bychom řekli biochemií). Za příčinu arteriosklerózy považoval trombózu a krevní dyskrazii (nerovnováhu plazmatických bílkovin). Byl toho názoru, že ohraničené sraženiny na vnitřní stěně cév mají původ ve fibrinu a jiných složkách krve. Původní depozita (‚inkrustace‘) se posléze měnila na měkkou hmotu obsahující cholesterolové krystaly či tukové kapénky nebo na zvápenatělý plát. Humorální teorie nemocí narážela u zástupců solidární (tj. orgánové) a buněčné patologie, především Virchowa, na rozhodný odpor, hlavně proto, že Rokitanský pro ni nemohl předložit důkazy. Tentýž Virchow si však Rokitanského cenil jako nejlepšího systematika makroskopické patologie. Z dnešního pohledu na základě poznatků o interakci krevních bílkovin s endotelem, o endotelu jako zdroji četných látek (endotelinu, prostacyklinu, NO atd.) a o ateroskleróze jako zánětlivém procesu je však zřejmé, že v Rokitanského ‚raisonnement‘ tkvělo víc než jen zrnko pravdy.“

Skeptický klinik

Když nemocný přijde k lékaři, nepochybně prodělá proceduru naslouchání srdce a plic stetoskopem („dýchat – nedýchat – zakašlat!“), popřípadě i poklepávání na různé části trupu. Zkušený lékař už takhle pozná, co pacientovy útroby trápí (dříve u toho zůstalo, dnes se to ověřuje zobrazovacími metodami a klinickou biochemií). V každém případě za tímhle jednoduchým a dostupným diagnostikováním stojí obrovská spousta práce. Její gros vykonal Josef Škoda (1805–1881).

1-22_40

 

Tento syn chudého plzeňského kováře se po maturitě vydal pěšky do Vídně studovat medicínu. V roce jeho promoce 1831 se Evropou hnala epidemie cholery, kde novopečený lékař skvěle obstál a získal neocenitelnou průpravu pro práci ve Vídeňské všeobecné nemocnici. Tam se začal věnovat především fyzikálním vyšetřovacím metodám. Jeho kursy o hrudních nemocech získaly od poloviny 30. let takovou pověst, že se na ně sjížděli nejen medici, ale hlavně praktici z celé Evropy!

V roce 1839 vydává svůj nejslavnější spis Abhandlung über Perkussion und Auskultation; jen během prvních pětadvaceti let vyšel šestkrát! Za dva roky se Škoda stává primářem oddělení pro nemoci prsní a oddělení pro nemoci vnitřní a kožní. V roce 1846 se stává profesorem a přednostou I. interní kliniky. Pět let na to je zvolen členem Královské akademie věd ve Vídni.

Požíval pověsti vynikajícího diagnostika, který – jakkoli oficiálně pečoval o zdraví vídeňského panovnického dvora – nikdy neodmítl žádného pacienta.

Znovu profesor Riedel: „Škoda si ověřoval diagnostické postupy u Rokitanského a roku 1839 publikoval slavnou rozpravu Abhandlung über Perkussion und Auskultation. Zavrhl Laën­necovu koncepci o specificitě jednotlivých známek a prokázal, že kvalita ozev a šelestů závisí na fyzikálních vlastnostech lézí a na rychlosti krevního toku. Zdůrazňoval rozdíl mezi ozvami a šelesty. Ukázal, jak lze diagnostiku vylepšit studiem lokalizace, časování a směru šíření šelestů, třecích zvuků a vírů. U mitrální stenózy neslyšel diastolický šelest, ale pozoroval zesílení druhé ozvy nad plicnicí. Popsal kontinuální šelest jako známku tepenno-žilního spojení. Zjednodušil komplexní francouzskou terminologii (podle které znamenal každý zvuk jinou nemoc), a pomohl tak auskultaci popularizovat. Prakticky důležité bylo i jeho prohlášení, že nezáleží na složení dřeva či tvaru stetoskopu, protože zvuk se přenáší hlavně vzduchem ve stetoskopu.“

Nuže, v čem spočívá nesmrtelnost Josefa Škody? Hlavně v tom, jak precizně vypracoval diagnostickou interpretaci slyšených zvuků. To by ovšem sotva zvládl sám. Fungovalo to tak, že napřed Škoda poslouchal a třídil zvuky, potom Rokitanský pitval, a nakonec zase Škoda dával do souvislosti zvuky a nálezy. Postupně dosáhl v naslouchání takové dokonalosti, že byl schopen zachytit i ty nejjemnější rozdíly v kvalitě zvuku a správně je diagnosticky interpretovat. Ale i naopak: jednotlivým patologickým nálezům dokázal přisoudit odpovídající klinické projevy.

Škoda s Rokitanským proti tehdy populárním filozofujícím lékařským školám postavili holá fakta, proti „dojmologii“ a „metafyzice“ věcně střízlivé fyzikální vyšetření a pitvu. To pak umožňovalo vědecky podloženou terapii, ale také už vyžadovalo specializaci v lékařském výzkumu. A právě tyto atributy charakterizují takzvanou druhou vídeňskou školu.

Josef Škoda však má ještě jednu zásluhu o rozvoj medicíny. Zatímco ta první se týká diagnostiky, druhá je o terapii. On totiž dlouholetým výzkumem, ve kterém už používal kontrolované klinické pokusy s použitím placeba, prokázal dvě nové a provokující skutečnosti:

  • Tehdy používaná terapie, často velmi drastická (venesekce, pijavice, projímadla, emetika, žíraviny, lektvary) je pouze zdánlivá, tudíž bezcenná až škodlivá.
  • Hodně nemocí se vyléčí samo.

Proto jakkoli rád a skvěle diagnostikoval, nerad léčil; soudil, že o mechanismu působení léků a procedur ví příliš málo k tomu, aby vyloučil možná rizika. Raději vyčkával, a když už nebylo zbytí, kurýroval co nejšetrněji a s použitím prostředků skutečně účinných, poněvadž vědecky vysvětlitelných. Není divu, že v dobách někdy i značně heroické medicíny narážel na odpor řady kolegů, a dokonce se dočkal nálepky „lékařský nihilista“. Nakonec ale svůj názor prosadil, a velmi tím přispěl k racionalizaci lékařské terapeutiky.

V šestašedesáti letech Josef Škoda ze zdravotních důvodů odešel z univerzity. Studenti se s milovaným profesorem rozloučili velkolepým pochodňovým průvodem Vídní.

Literatura

 1. Vinař J. Zachránci lidstva. Praha: Čin, 1942.

 2. Schott H. Kronika medicíny. Praha: Fortuna Print, 1994: 218, 281.

 3. Ottův slovník naučný.

Sdílejte článek

Doporučené

Fanatici

7. 2. 2023

Asi 1,3 miliardy lidí na světě kouří, 240 milionů lidí je závislých na alkoholu, 15 milionů lidí na nitrožilních drogách, mnoho lidé je závislých na…