Přeskočit na obsah

Vláda bez důvěry nemá žádný pardon, aby nekonala

Nová předsedkyně Výboru pro zdravotnictví PSP ČR a správní rady VZP profesorka MUDr. Věra Adámková, CSc., musela kvůli angažmá ve vysoké politice omezit denní kontakt s pacienty, což ji mrzí. Nic jí to ale neubralo na elánu prosazovat pro ně dobré věci. Nezapomíná ani na své Pracoviště preventivní kardiologie IKEM, právě v den našeho rozhovoru přebírala jako přednostka nový echokardiograf, na který sehnala peníze od sponzorů, přičemž šéfa hnutí ANO, za které je zvolena, o peníze nežádala. Chtěla si dokázat, že to zvládne sama.



 

  • Paní profesorko, začněme u vaší poslanecké práce. Jaké zákony a novely je nyní nejdůležitější připravit? Na co by se měl výbor zaměřit?

 

Výbor se bude vzhledem k možným rizikům zabývat situací v ochraně obyvatel před infekčními nemocemi. V případě TBC je v naší zemi nízká prevalence a velmi doufáme, že to tak vydrží. Na trhu je vakcína proti TBC, očkování je víceméně dobrovolné, případně pro rizikové skupiny dětí, například z rodin, kde už byla TBC. Informace o tom, že dítě je z rizikové skupiny, pochází pouze od rodičů. Jestliže v porodnici řeknou, že v riziku nejsou, nemůžeme se to jinak dozvědět. Takže uděláme osvětu, aby toto onemocnění a očkování proti němu lidé nepodceňovali. Od roku 2010 se u nás neočkuje. Ze 100 000 ročně narozených se očkuje 10 až 15 procent dětí z rodin, které o riziku vědí. Nechceme strašit, budeme to konzultovat s ÚZIS a odbornou společností.

Velmi nízká prevalence je také u meningokokových infekcí, nicméně když choroba přijde, je tak moc nebezpečná, že usmrcuje i děti. Nechci zatím dávat pozměňovací návrh, budeme pořádat seminář a počkám na odezvu. Očkování si teď lidé hradí, určitě by měla přijít větší finanční pomoc zejména pro rodiče malých dětí.

Určitě také chystám diskusi ke změně zákoníku práce, kde se posuzuje pracovní prostředí ve smyslu infekčních nákaz. Stále je tam paragraf, že i na odděleních rezistentní TBC se personálu uznává práce v znevýhodněném prostředí, pouze jsou‑li v kontaktu s touto TBC více než polovinu pracovní doby. Nevím, jak domluvíte Kochovu bacilu, aby na pracovníka skočil až za polovinou pracovní doby. U infekčních činitelů takové hodnocení je špatně. To otevřeme určitě už na příštím jednání výboru. Paragraf se týká i dalších infekčních činitelů, například hepatitidy.

Práce zdravotníků je náročná, jsou vystaveni přímému kontaktu s infekcí a je potřeba, aby věděli, že je o ně postaráno, když pracují s tímto materiálem nebo pečují o tyto pacienty. Zákon je, bohužel, psán nešťastně nebo neobratně, mnozí pracovníci tak nemají žádné příplatky a žádnou dodatkovou dovolenou, ředitelé zdravotnických zařízení pouze plní dikci zákona a například i koncem loňského roku bylo sebráno stovkám pracovníků toto zvýhodnění s odůvodněním, že nejsou polovinu pracovní doby v kontaktu s nebezpečným biologickým materiálem. A to je špatně, musíme se k tomu vyjádřit a získat si další expertizy.



 

  • Znamenalo by to například i to, že by zdravotnici pro ochranu svoji a svých pacientů se museli dát očkovat proti chřipce nebo povinně nosit roušky po celou dobu epidemie, jako je to u neočkovaných zdravotníků v USA?

 

To je otázka. U nás není zvykem, že by jenom proto, že přišel pacient s respirační infekcí, si vzal lékař nebo sestra roušku. Je to z úcty k pacientovi, že k němu přistupujeme „z oka do oka“, americké zdravotnictví je poněkud jiné. Bylo by možné, aby v epidemii všichni pracovali v rouškách, ale u nás to není zvykem. Na JIP a ARO většina zaměstnanců očkovaných proti chřipce je, nemáme žádná čísla o tom, že oni by byli pro pacienty rizikem, zatím je obrácený gard. Očkování je bezesporu jedním z nejlepších způsobů ochrany.



 

  • Není to tak dávno, co byly přijaty poměrně zásadní změny v postgraduálním vzdělávání lékařů a ve vzdělávání sester – právě u sester je model 4 + 1 dost zpochybňovaný. Předpokládáte, že se výbor bude novelami těchto zákonů zabývat?

 

Samozřejmě, výbor se vzděláváním zabývat bude. Už jsme měli několik jednání s Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, jednáme s fakultami, přesněji s těmi, kdo pak zasahují do postgraduálního vzdělávání lékařů. Nutno připustit, že v odborné veřejnosti není jednotný pohled. Zejména ve vzdělávání nelékařských pracovníků je poněkud chaos. V nemocnicích schází personál do tabulkových míst, model 4 + 1 vycházel ze snahy co nejrychleji vypomoci zdravotnictví. Máme poměrně dobrý systém u nelékařských profesí, střední škola, bakalář, magistr, ale nevíme, co pak s nimi dále. Problém je, že absolventky nemají dané kompetence v návaznosti na své vzdělání. Bude k tomu seminář ve sněmovně, jednáme s Českou asociací sester a vysokými školami, které se podílejí na jejich vzdělávání. Na odděleních vedle sebe pracují sestra po střední škole s maturitou, s postgraduálem v dané době platným, sestra bakalářka, sestra magistra, ale neumíme je rozlišit. Každá sestra by měla vědět, jaké má kompetence a s čím může dále počítat. Do stanovení kompetencí musejí zasáhnout odborné společnosti. Když každý bude vědět, jaké kompetence s daným vzděláním bude mít, mohli bychom si my pak lépe definovat, které studijní obory a pro kolik osob otevřít, aby pak měly uplatnění na trhu práce. A že v daném regionu potřebujeme zabezpečit konkrétní počet pracovníků, což zatím není.



 

  • U lékařů systém specializačního vzdělávání zatím vyhovuje?

 

Vzdělávání lékařů je tak trošku nešťastné, hledá se optimální varianta. Zhruba před patnácti lety došlo retrospektivně k naprosto unikátnímu poškození mnoha tisíc lékařů, protože jim bylo vlastně odebráno vzdělání, což považuju dodnes za největší nespravedlnost na lékařském stavu. Lékař s plnohodnotnou atestací prvního stupně se náhle stal lékařem pouze s kmenem. Je tam stále ještě poměrně měnlivý počet základních oborů, obměňuje se podle klimatu a vyjednávacích schopností jednotlivých oborů. Takže to je potřeba trochu dát do souvislosti, aby ti lidé byli konkurenceschopní v mezinárodním měřítku. Naši lékaři mají stále velmi dobrou pověst, jsou schopni flexibility a mají široké pole základního medicínského vzdělání, ale určitě máme co vylepšovat. Také obory nejsou úplně srovnatelné náročností pro získání specializace, i o tom je potřeba diskutovat.



 

  • Hodně mladých lékařů odchází kvůli atestaci do ciziny, co o tom soudíte?

 

Počty odcházejících není možné bagatelizovat. Odchody v řádu více desítek by nevadily, ale odchodů je víc a dlouhodobě, takže zejména příhraniční oblasti již mají problémy. Zdravotnická zařízení musejí splnit počty patřičných odborníků, aby dostala smlouvu s pojišťovnou, kdyby nesplnila, obor tam nebude zajištěn, což je špatně pro českého pacienta. A o toho nám v první řadě bez ohledu na zájmy všech ostatních musí jít.



 

  • A jak byste řešila odchody lékařů?

 

Je v pořádku, že mladí lékaři jdou sbírat zkušenosti do ciziny. A jestli se vrátí, to je na atraktivitě oboru v dané zemi. Absolutně nemůžeme nikoho zavázat, aby se vrátil, to bych považovala za neskutečné. Víme, že na volném trhu a při rovných příležitostech se lidé také vracejí, ale nemohou tu mít o tolik horší podmínky než v cizině, kde notabene pracují méně a mají lepší ohodnocení. Těžko pak můžeme apelovat na nějakou čest, to je špatně. Je třeba vytvořit podmínky, aby neměli mladí lékaři důvod se do ČR nevrátit.



 

  • Se vzděláváním lékařů souvisí i financování lékařských fakult, kterým chybějí peníze pro učitele. Je v možnostech zdravotního výboru v tom něco činit?

 

Výuka na vysokých školách patří ministerstvu školství, zabývat by se tím měl školský výbor, nicméně s kolegy jsme už o tom samozřejmě hovořili. O výuku v klinických oborech se velmi bojuje, musí být zajímavá pro studenty a musí být dostatečný počet asistentů, kteří je budou učit. Musejí být finančně ohodnoceni, tam ty peníze jsou malé, to my ovlivnit jako Výbor pro zdravotnictví můžeme spíše málo, jedná se o odměňování pracovníků ve školství.

ÚZIS spočítal trend potřeby lékařů a zatím se ukazuje, že nebudeme schopni počty lékařů naplnit. Kdyby se měl dodržovat zákoník práce, včetně všech odpočinků a jen povolených přesčasů, tam je opravdu problém.



 

  • Mluví se i o rozšiřování kompetencí praktických lékařů. Jak byste rozšířila jejich kompetence, musí na to být přijata novela, tedy se tím zabývat výbor?

 

Domnívám se, že kompetence praktických lékařů jsou široké už teď. Co požaduje Společnost všeobecného lékařství, je například psaní některých nových typů léků. To ano, ale v tom případě musí praktický lékař zajistit i bezpečnost podávání, nejenom lék předepsat a víc pacienta nevidět. To myslím, že jsou praktici schopni zabezpečit. Co si myslím, že by určitě měli zabezpečovat, jsou pohotovostní služby ve svých regionech, ne všichni praktici jsou k tomu ochotni. Bohužel nemocniční oddělení, zejména interny a centrální příjmy, mají neúměrný nárůst pacientů, kteří jenom proto, že se nemají kam obrátit, přicházejí večer a o víkendu do nemocnice s banálními virózami. Nemocnice se starají o pacienty s infarktem, žaludečními vředy, mrtvicí, do toho přicházejí banální infekce, což prodlužuje čekací doby na nemocničních pohotovostech. Kdyby se to řádně ve všech regionech odfiltrovalo, výrazně to pomůže i komfortu pacientů.



 

  • To znamená pro praktiky domluvit si zástupy. A měli by také sloužit v nemocnicích?

 

V odborných ambulancích by to nešlo, ale některé nemocnice mají vyčleněné pavilony pro pohotovostní dobu, kde se bez problémů slouží praktická pohotovost, a je to k dobru věci. Tím, že to je v nemocnici, může kolega poslat složitější případ na specializované oddělení, nemusí volat sanitu. Na druhou stranu, když přichází pacient, že si zapomněl lék, což se na internách stává, tak je možné ho přeposlat na pohotovost. Velmi se mi líbí systém, že by praktičtí lékaři tam, kde to je možné, sloužili v areálech nemocnic.



 

  • A co služby specialistů ze soukromých ambulancí v nemocnici? Vede se o to v lékařské komunitě nyní spor.

 

To je něco jiného než služby praktických lékařů. Specialista by musel sloužit přímo na oddělení, kam přísluší svou odborností…



 

  • Musejí se na zajištění péče v nemocnicích za pomoci lékařů z terénu domluvit pojišťovny a ministerstvo, nebo by se to muselo stanovit novelou, tedy by se tím zabýval výbor?

 

To záleží na tom, jak pojišťovny nastaví smlouvy, jestli to budou požadovat. Myslím si, že to by si mohly vyřešit odborné společnosti.



 

  • Mohl by výbor řešit také bonusy nemocnicím, což je aktuálně velký problém?

 

My už jsme v tomto směru pracovali, měli jsme v lednu společnou schůzku s panem ministrem Vojtěchem, kde byli ředitelé nemocnic a pojišťoven. Dala jsem přes pana ministra úkol, že chceme do května vědět za prvé metodicky, jak která pojišťovna řeší proplácení hrazené péče pro své klienty nad rámec sjednaných podmínek. Každá pojišťovna uzavře s nemocnicí smlouvu, buď na počet pacientů, nebo na počet výkonů. Pokud se pojišťovně stane, že od ní klienti odcházejí, nemocnice od této pojišťovny dostává penále, že neléčí dostatečný počet jejích pojištěnců. Na druhé straně už nemocnice provedla práci pro klienty jiné pojišťovny, se kterou měla smlouvu na menší počet. Takže já chci metodicky vědět, jakým způsobem vypořádají pojišťovny danému zdravotnickému zařízení již provedenou péči, která byla nad rámec sjednané péče.

Co se týče bonusů, jsou tam dvě roviny. Jedna je etická, kde s tím trochu mám problém, hlavně proto, že ve většině případů není jasné, za co bonus je. Ekonomická rovina je jiná, tam se domnívám, že všechny peníze, které přijdou zdravotnickému zařízení, musejí být řádně ekonomicky zpracovány, což ne vždy a všude bylo. Co se týče etické roviny, jestliže se řádně vysoutěžená firma na konci roku rozhodne, že daná nemocnice jí platí včas, a dá jí, co je běžné v obchodních vztazích jako obchodní bonus, tam bych chtěla specifikovat, jak to bylo myšleno. Protože když je to dané jenom obecně – za dobré ekonomické vztahy, za placení včas – tak nedohledáme, jak to vrátili, jak s tím pracovali. Ministerstvo to řeší, hovořili jsme s ním o tom. Domnívám se, že v některých případech byly bonusy poměrně vysoké a nemocnice s nimi řádně ekonomicky pracovaly. Jestliže se pak v dalších finančních rozvahách tato suma neobjevuje, nebo se objevuje jinak, tak na to je potřeba se určitě podívat.



 

  • Od ledna 2018 je eRecept povinný, chybí ale lékový záznam. Může výbor nějak přispět k doplnění dalších slibovaných funkcionalit?

 

Už na prosincové a pak opět na lednové schůzi jsme to řešili. Domluvili jsme se se zastupující ředitelkou SÚKL Mgr. Storovou, že jim dáme pět měsíců, aby mohli zapracovat, co by v systému mělo být. Zatím je eRecept naprosto nedokonalá záležitost, umí jedinou věc, vytisknout čitelně průvodku k receptu. To umíme i bez eReceptu. Co jsme vítali a proč se všechno dělalo, aby bylo možné se podívat, zda pacient už neužívá lék pod jiným názvem, což se stává. Toto nefunguje a ani ve virtuálním světě to nefungovalo ani vteřinu. Řekla jsem to na prosincové schůzi ještě minulému panu ministrovi. Jsem zvědavá, jak si s tím poradí nové vedení ministerstva.



 

  • Předchozí ředitel SÚKL PharmDr. Blahuta vysvětloval neexistenci lékového záznamu tím, že to neumožňuje platná zákonná úprava.

 

Když jsme chtěli, aby to specifikoval, nic nedoložil a vzápětí položil funkci. Nové vedení SÚKL má několik měsíců, aby s těmito podněty začalo pracovat a podalo nám zprávu. Pozveme je na slyšení a budeme chtít znát výsledky. Od nás úkol zadaný dostali.



 

  • Pan ministr Vojtěch při startu dohodovacího řízení řekl, že všechny segmenty dostanou zhruba stejný nárůst a že v rámci segmentu někdo může dostat víc za kvalitu a dostupnost. Co soudíte o tomto přístupu?

 

Pan ministr klade důraz na přátelskou dohodu. Uvidíme, jak to bude fungovat, to zatím nevíme. Chce, aby úhradová vyhláška byla něco jako smírčí soudce, když se strany nedohodnou. Je to model, který jsme zatím neměli možnost vidět. Osobně se domnívám, že úhradová vyhláška stejně bude nezastupitelná, že obě strany se k ní trochu budou upínat. Co se týče jednotlivých segmentů a sledování kvality – celosvětově je sledování kvality ve zdravotnictví nesmírně obtížné. Ještě nikdo nenastavil kritéria, která by přijímali všichni a neměli k nim výhrady. Zatím se hodnocení většinou smrskne na počitatelné věci, jako počet minut čekání na ambulanci, to je ale kvantitativní údaj. Úhradová vyhláška jednotlivým výkonům přiřazuje určitý čas, u nás není zvykem jako v jiných zemích, kde zdravotnictví je více soukromé, že přichází pacient k lékaři, platí si bonus například na půlhodinové vyšetření, pak se ukáže, že je potřeba delší čas, tak lékař bez mrknutí oka napíše další půlhodinu. To u nás není a doufám, že nikdy ani nebude.

Všechna zdravotnická zařízení řeší vedle objednaných i akutní pacienty, ti mají přednost, u nás je solidární způsob poskytování péče. Já pevně trvám na tom, že solidární musí zůstat, protože to je výraz vyspělosti společnosti. Hodnocení kvality podle doby čekání je pro mě úsměvné, není to pásová výroba, že za sekundu musím přibít podpatek. A co se týče delších ordinačních hodin, o čemž se také mluví, to není o kvalitě, ale o dostupnosti. Ta záleží na pojišťovně, musí si to s praktikem nasmlouvat, tuto možnost má už teď.



 

  • Ministerstvo vyhlásilo dotační program na podporu stomatologických praxí v odlehlých regionech, už delší dobu má program na podporu lékařských praxí v odlehlých regionech. Mohlo by to přispět ke zlepšení dostupnosti?

 

Uvidíme, nemáme zatím zpětnou vazbu. Úmysl je dobrý, zda to bude mít očekávaný efekt, zatím nevím.



 

  • Vidíte i další kroky, jak zajistit péči po celém území, aby i odlehlé oblasti měly lékaře?

 

Praktičtí lékaři musejí být v regionech, aby tam lidé věděli, kde mají svého praktika, byli u něj registrováni, protože praktik by měl vést zdravotní profil každého svého pacienta. U něj by se měly sbíhat nitky z odborných ambulancí. Když člověk žádá například o zbrojní průkaz, musí to udělat praktik, má všechny informace, v tom je nezastupitelný. Takže dostatečná síť praktiků, a co se týče nemocnic, musí být páteřní síť, aby pacienti byli ošetřeni v solidárním systému a aby praktik věděl, kam pacienta poslat.



 

  • A nemáme u nás příliš mnoho nemocnic?

 

To se tak nedá říct. My nemáme řádně definované sociální lůžko. V každé nemocnici máme pacienty, kteří by patřili na sociální lůžko. Oni jsou pouze staří a nedokáží se zabezpečit sami doma. Sociální domácí péče je nedostatečně koncipována, nedostatečně doceněna a nedostatečně se jí věnuje pozornost. Potřebujeme tedy zhuštěnou síť stacionářů, kde rodina nechá přes den svého bezmocného člena s mírným deficitem kognice, ale jinak zdravého. Měla by tam být i finanční kompenzace, v dostupnosti musí být domácí sociální služba. Bylo by potřeba podívat se na legislativu, v zákoně leccos je, ale nejsou prováděcí vyhlášky. Spolupráce ministerstev zdravotnictví a práce a sociálních věcí je dobrá, v tom už není problém, začali jsme velmi dobře, výbor se setkává i s ministryní práce a sociálních věcí.



 

  • Jako předsedkyně správní rady VZP byste mohla reagovat na výtku Pirátů, že ve správní a dozorčí radě je šest lidí, kteří jsou ve střetu zájmů. Jak to budete řešit?

 

Tuto problematiku otevřel na ustavující správní radě pan doktor Hřib s tím, že podle něj jsou někteří členové rad ve střetu zájmů, bez ohledu na politickou příslušnost, zleva i zprava. Na místě jsme si okamžitě vyžádali dobrozdání náměstkyně ředitele VZP pro právo a legislativu Mgr. Jahodářové. Podle ní nemá sdělení doktora Hřib oporu v zákoně o VZP. Ve střetu zájmů by členové byli, pokud by měli firmy, které by dodávaly například IT služby nebo spotřební materiál do VZP, anebo aby ho VZP zpracovávala. Explicitně je v zákoně řečeno, že se nemyslí poskytování zdravotních služeb pro klienty. To už není přímý kontakt s VZP, ale přes klienta, a v momentě, kdy klient odejde k jiné pojišťovně, což nemůže lékař ovlivnit, tak dle jejího sdělení to není střet zájmů. Na tyto věci jsme se ptali i v minulém volebním období a odpověď byla tatáž, i od jiných právních expertů. Po dohodě s předsedou dozorčí rady dr. Stupkou si dozorčí i správní rada nechávají každá vypracovat další právní názor. Budeme je mít k dispozici na příštím zasedání správní rady. Chci mít jistotu, že vše je správně.



 

  • V médiích se objevilo, že také na ministerstvu jeden náměstek a jeden poradce jsou ve střetu zájmů. Odvoláváni jsou ředitelé nemocnic, měněni někteří náměstci, slučovány odbory. Pod tlakem odešel ředitel SÚKL. Má vláda bez důvěry, tím pádem bez důvěry i pan ministr, navíc celý kabinet v demisi, pracovat naplno, nebo čekat na důvěru?

 

Vláda bez důvěry nemá žádný pardon, aby nekonala. Naše ústava to nerozlišuje, to za prvé. Za druhé odvolání dvou ředitelů nemocnic, což není žádné hromadné odvolávání, bylo na základě nejasných zpráv auditu. Na to má ministr samozřejmě právo. Sloučení odborů na ministerstvu je drobná personálie, u které nevidím důvod, proč by to ministr nemohl udělat. A k osobě nového pana náměstka Vrubela, mám od něj písemně, že ukončil naprosto všechny vazby, které měl k předchozímu zaměstnavateli. O tom, že tam je několik dalších poradců, o kterých se takové zprávy objevily, jsem mluvila s panem ministrem minulý týden. Chci vysvětlení, dostali na to 14 dnů.



 

  • Setkáváte se s ministrem jako předsedkyně výboru i jako předsedkyně správní rady?

 

Z pohledu předsedkyně správní rady zatím nemám důvod se s ním setkávat. Správní rada VZP je svébytný orgán a názory pana ministra jsou pouze v rámci běžných vztahů. Co se týče Výboru pro zdravotnictví, zveme na všechna naše jednání pana ministra, on se dostavuje na veřejná jednání i na jednání předsednictva, která jim předcházejí. Zahájili jsme, doufám, tradici setkávání vedení výboru pro zdravotnictví, tj. předsedy, místopředsedů, předsedů podvýborů a zájemců z řad členů výboru s ministerstvem. Setkání plánujeme jednou za tři měsíce. Setkávat se v kratších intervalech nemá smysl, zejména když už jsme je zaúkolovali a dali jim termíny. První setkání bylo v lednu, další plánujeme na duben.

Kromě toho Výbor pro zdravotnictví PSP ČR pozval na společné jednání zdravotní výbor Parlamentu SR, uskutečnit by se mělo v dubnu. Máme v ČR řadu občanů Slovenské republiky, kteří se stávají pojištěnci různých českých pojišťoven, nejvíce VZP. A není úplně jasno, co jim je z pojištění hrazeno. Někde se tápe, zejména u komplikovanějších výkonů. Při infarktu problém není, ale je řada chorob, kdy převozem se může stav zhoršit, leč není vyloučeno, že člověk může převoz absolvovat. Takže to se musí vyjasnit. Musí se také vyjasnit transplantační problematika. Volili jsme cestu společného setkání, je to lepší než si psát. Jsme ve výboru většinou lidé z terénu a snažíme se řešit konkrétní problémy.



 

  • Máte dvě významné funkce, jak se stíháte věnovat i lékařské praxi?

 

Bohužel, vstupem do těchto politických vod jsem musela mnohé věci utlumit. S konečnou platností jsem přestala sloužit, což musím říct, že mě trochu mrzí, ale prostě tak to je. Snížila jsem si po zralé úvaze pracovní úvazek, jinak to nejde. A vzdala jsem se členství v některých oborových komisích, na univerzitě, v redakční radě některých časopisů. Bez omezení jiných aktivit tyto dvě funkce dělat nejde.



 

  • Máte za sebou pár měsíců, splnila se vaše představa, co ve funkci lze očekávat, nebo vás něco překvapilo, zklamalo, potěšilo?

 

Pokud jde o funkci předsedkyně Výboru pro zdravotnictví, musím říct, že tam může být předsedou kdokoli z kolegů poslanců. Je to jen otázka politické dohody klubů. Není mezi námi rozporu, snažíme se působit velmi věcně, všichni kolegové a kolegyně jsou velmi pracovití, vstřícní, jde jim o řešení problému. Z toho, co jsem si přečetla, žádná strana ani politické hnutí nemá v programu zhoršení zdravotního stavu obyvatelstva, tak nemáme problém se domluvit. Řeší se technikálie, je dobře, že podněty na výboru zazněly. Takže mně se s kolegy pracuje dobře, opravdu tam nikdo netahá politické soupeření. Vždy se musíme domluvit, někdy je domluva jednodušší, někdy složitější, ale zatím jsem nenarazila na nikoho, kdo by programově chtěl blokovat zdravotnictví v ČR. Všech si jich opravdu velmi vážím.

Správní radu jsme měli zatím jednou, když jsme se ustanovovali, a byla krátká. Myslím si, že práce správní rady se určitě zlepší v legislativním ranku, který má. Všichni členové už byli vyzváni, aby eventuálně navrhli body programu do příští schůze, což předtím nebývalo. A to proto, že různě vidí různé problémy, které pro někoho zřetelné jsou, pro někoho ne. Uvidíme, jestli toho bude využito.



 

  • Proč jste vstoupila do vysoké politiky, čeho jste chtěla dosáhnout?

 

Upřímně řečeno proto, že mě k tomu vyzývala spousta pacientů, protože se jim některé věci nelíbily, ani mně ne. A protože jsem měla zkušenosti ze správní rady VZP z minulého období, vím, že některá rozhodnutí se dají ovlivnit jen velmi setrvalou a pečlivou prací. A že udělat některá rozhodnutí ve zdravotnictví je velmi složité, protože to má dopad celorepublikový. Takže si myslím, že je dobře, když jsou tam opravdu politici, a pak když tam jsou také lidé z praxe, protože ti možná tolik neovládají jednací řád, ale zase vědí, jak to v životě chodí. Moje snaha je přispět zkušenostmi k tomu, jestli by bylo možné něco zlepšit.



 

  • Lékařská obec je nejednotná, je to vidět například na tom, že není dobrá komunikace mezi lékaři z nemocnic a lékaři ze soukromých ambulancí. Můžete ve svých dvou funkcích přispět k jednotě lékařského stavu?

 

Pevně v to doufám. Myslím, že zejména ve Výboru pro zdravotnictví to už vnímáme. Některé rozpory se udělaly arteficiálně, ne úplně pochopitelným zvýhodňováním některé složky, což může v důsledku být chápáno jako určitá nespravedlnost vůči jiné složce ve zdravotnictví. My se s kolegy ze všech oborů setkáváme na nejrůznějších konferencích, seminářích, odborných akcích. Upřímně řečeno, většina nejasností vzniká tím, že se věci špatně komunikují. Takže komunikaci vidím jako základ, zlepšit to lze jedině tak, že spolu budeme mluvit. Nařídit to nelze. Pochopila jsem už, že i ve zdravotnictví to je tak, že to musí být kompromis možného, což mi úplně nekonvenuje, ale život je takový.



 

  • A poslední otázka se týká financí – má české zdravotnictví dost peněz, nebo jen nejsou dobře využity, nebo jich je potřeba víc? Je vzhledem k financím v ČR optimální síť zdravotnických zařízení a poskytovaných služeb?

 

Upřímně řečeno, jako předseda Výboru pro zdravotnictví musím říkat, že peněz máme málo. Na druhou stranu nutno říci, že nemáme validní data o tocích, jak a kde se tyto peníze spotřebovávají. V roce 1990 jsme velmi vítali změnu systému, že každý region se bude o své lidi starat. Možná z nezkušenosti, nebo tehdy určité naivity jsme si neuvědomili, že některé věci musí člověk dělat denně, aby je uměl. Tím narážím například na spoustu možností zobrazovacích metod. Zobrazovací metodu musí člověk dělat denně, aby v tom byl dobrý. Musí operovat určitý okruh operací, aby v tom byl dobrý. Musí vidět mnoho pacientů s určitou diagnózou, aby v diferenciální diagnostice byl dobrý. Doufali jsme, že to bude role pojišťoven, ale to se úplně nestalo. Je pravda, že jsme neměli zkušenosti a vycházeli z toho, co bylo za první republiky, nebo ze zahraničí. Každá země je specifická a nedá se to úplně přesadit. Doufáme, že dostaneme od ÚZIS, který už na tom pracuje, validní data o tom, který region kolik potřebuje odborníků, jaká potřebuje zařízení, kolik tam má být daných přístrojů, aby byly využity. Protože koupit si CT jen proto, že v daném městečku sídlí bohatá firma, není problém. Vzniká tím ale problém zdravotnický, aby dostali smlouvu s pojišťovnou, napíše se tam někdo z odborníků. Pak se s tímto podpisem pracuje dále, a v případě, že nebyl dobrý, je to špatně. Je otázkou, co s tím v našich podmínkách dělat. Kde jsou přímo řízené organizace, nemůže se ministerstvo zbavit zodpovědnosti. A v každém případě se musíme podívat i na pojišťovny, jakým způsobem uzavírají smlouvy, zda je přístup spravedlivý. Zda v regionech je péče dostatečná. Zda v některém regionu, kde méně křičí, není potřeba ještě přidat. Tato data nemáme. Výbor je bude chtít určitě, ministerstvo předpokládám také… Už jsem o tom jednala s ředitelem ÚZIS docentem Duškem, musí to dělat někdo nad pojišťovnami. Data nebudou dřív než ve druhé polovině roku. A dokud nebudou data, jsou řeči o penězích jen populistická rčení. Lékaři vždy budou říkat, že mají málo. Kdo má na starosti rozpočet, bude říkat, že mají dost. Potřebujeme tedy data.

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené