Vnímám, že média mění svůj přístup k očkování

Na roli praktických lékařů v očkování a postoj k němu jsme se zeptali MUDr. Aleny Šebkové, předsedkyně Odborné společnosti praktických dětských lékařů ČLS JEP.

• Jak se podílejí praktičtí lékaři pro děti a dorost na edukaci, spolupracujete s ministerstvem na informační kampani?

Nejprve musím říct, že dosud byli praktičtí lékaři pro děti a dorost, případně osvícení praktičtí lékaři, jediní, kteří se edukací s tématem očkování zabývali. Bohužel jsme i v médiích slyšeli především negativa a jsme rádi, že ministerstvo zdravotnictví už sáhlo ke spuštění informačního webu. Hovořili jsme o něm už před třemi roky v rámci příprav akčního plánu k provakcinační strategii. Byli jsme účastni v pracovní skupině, jsme členy Národní imunizační komise, v expertním týmu máme své zástupce, kolegy, kteří se očkováním zabývají, takže myslím, že spolupráce na této úrovni běží stoprocentně. Co se týče přenosu do ordinací, tam je to už také dlouholetá práce Odborné společnosti praktických dětských lékařů: každý rok probíhají celostátní cykly přednášek o očkování, o novinkách a změnách v očkování, včetně legislativních, takže edukaci mají kolegové nabídnutou. Přidává se do toho i naše profesní organizace, myslím si, že skutečně nabízíme našim kolegům edukaci velmi rozsáhlou.

• Vidíte změnu také v postoji médií?

Zhruba tak poslední rok vnímám, že i média mění přístup k edukaci a informovanosti občanů o významu očkování, to je určitě pozitivum. Za mne je to pět minut před dvanáctou, nebo možná už pět minut po dvanácté, ale upřímně, alespoň že už to je. A doufám, že osvětový proud bude jen sílit, protože jak to dopadá, když lidé očkování nevěří, vidíme jasně nyní v nárůstu onemocnění spalničkami.

• Leží osvěta jen na prakticích, nebo spolupracujete s dalšími odbornostmi? Posílají vám specialisté pacienty na očkování?

Dlouholetou a velmi úzkou spolupráci máme s Českou vakcinologickou společností ČLS JEP, která je odborným garantem očkování. Takže nejsme v tom technicky sami, že bychom se osvětě věnovali jenom my praktici. V rámci odborných společností je spolupráce také s epidemiology a infekcionisty. Můj povzdech nad osamocením našich snah byl spíše z hlediska spolupráce státní správy, tedy ministerstva, ta ale i v osobě nynějšího ministra Adama Vojtěcha a jeho náměstka prof. Romana Prymuly, předsedy České vakcinologické společnosti, určitě naznala významného vylepšení.

• Na tiskové konferenci jste zmínila kontroverze očkování, můžete upřesnit, čeho se týkají?

Kontroverze nejsou v očkování, ale spíše v postoji k němu. To znamená, že na jedné straně posloucháme, že rodiče by měli mít právo vybrat si, zda chtějí dítě očkovat, nebo ne, že by měli mít právo vybrat si, kterou vakcínou chtějí očkovat a jestli chtějí proti všemu a kdy chtějí očkovat a jakým způsobem. Na druhou stranu se vytrácí určitá povinnost, kterou jsou rodiče povinováni nejen vůči svému dítěti, což je naprosto jasné, ale i vůči společnosti, ve které žijí. Když si vezmeme konkrétní příklad, pokud onemocní neočkované dítě preventabilní chorobou, co se stane rodičům, kteří je nenechali ochránit? Nestane se jim nic. Dítě bude léčeno jako každé jiné, bude případně přijato do nemocnice a bude mu poskytnuta veškerá péče. Musíme myslet na aspekt zdravotní, ale také na aspekt ekonomický, sociální, zdravotněpojišťovenský, protože z té druhé strany žádná povinnost stanovena není a není ani vymahatelná zodpovědnost. To jsou pro mě kontroverze, kdy na jedné straně bychom chtěli, aby rodiče měli naprostou volnost, a na druhé straně nemusejí dodržovat naprosto nic, je to nevyvážené. Konkrétní příklad jsem uvedla na tiskové konferenci – když se kojenec v čekárně praktické dětské lékařky nakazil od neočkovaných dětí spalničkami, skončil v nemocnici s komplikovaným průběhem. Musela tam s ním být maminka, doma se tatínek musel starat o další děti, rodina se dostala do karantény, nemohla vydělávat peníze. Tyto souvislosti si vůbec neuvědomují všichni ti, kteří velmi razantně brojí proti očkování. Pokud žiju v nějaké společnosti, je snad každému jasné, že tato společnost po něm bude vyžadovat dodržování pravidel. Každý jistě chápe, že na silnici nesmíme jet na červenou, abychom neohrozili sebe i ostatní, je to princip, a naprosto stejný princip je u očkování.

• Takže byste zavedla tvrdší finanční postihy a sankce vůči rodičům, kteří nedají dítě očkovat?

To je otázka k diskusi. O tom jsme diskutovali už v rámci příprav akčního plánu. My bychom samozřejmě raději viděli pozitivní motivaci, to znamená vzít si příklad z některých států, kde lidé, kteří nechají očkovat dítě, mají úlevy na daních nebo mají bonifikace z hlediska pojišťovenského systému. Já určitě bych byla pro to, aby byly pozitivní motivace. Pokud ale nejsou a dokud nejsou, tak bohužel musíme sahat k nepopulárním opatřením, sankcím, abychom alespoň zachovali to, co zatím máme, a nedošlo k rozpadu systému očkování.

• Současný zákon sankce neumožňuje?

V zákoně sankce je, rodiče mohou dostat pokutu do 10 000 korun ve správním řízení, ale ani to není zcela jasné, protože rodiče se pak odvolávají k soudu a soudy vydávají často protichůdná rozhodnutí. Samozřejmě násilím nikdo nikoho očkovat nebude.

• Jak jsou na tom lékaři, když neočkují? Hrozí jim sankce?

Lékařům hrozí sankce v případě, že by oni odrazovali od očkování. Dikce zákona je v praxi vykládána mylně: pozor, vy lékaři jste na tom špatně, budou vás za neočkování pokutovat. Budou mě pokutovat jen tehdy, když budu aktivně odrazovat rodiče od očkování, protože ze zákona jsem povinna očkovat. Ale když rodiče odmítnou, za to já pokutu nedostanu, protože to není moje aktivita. Samozřejmě musím mít toto odmítnutí zdokladováno. A co se týká pozitivní motivace pro lékaře – je to například bonifikace očkujících lékařů ze strany zdravotních pojišťoven.

• Vidíte jako dobrý krok k podpoře očkování to, že by za poškození dítěte v souvislosti s očkováním byla finanční náhrada od státu?

Upřímně – nevím, jestli by to byla podpora, když lidé budou vědět, že kdyby v nějakém výjimečném případě nastal závažný nežádoucí účinek očkování, stát je odškodní. Nemyslím si, že toto vědomí je přiměje k očkování. Spíš si myslím, že je to náprava dosavadního systému. Pokud nyní nastane závažný nežádoucí účinek očkování, je za to zodpovědný očkující lékař, i když ne trestněprávně v případě, že vše udělal správně, ale v občanskosprávním sporu může být žalován o nějakou částku v rámci újmy. To je špatně, protože když stát nařizuje očkování, tak by na sebe měl také převzít odpovědnost, což se nyní návrhem – a předpokládám přijetím – tohoto zákona má napravit. Je to tedy spíše převzetí zodpovědnosti státu v těchto výjimečných případech, že stát osobám postiženým následky očkování pomůže v rámci další léčebné, rehabilitační a jiné péče.

• A na závěr otázka k pneumokoku – vidíte jako komplikaci v ochraně dětí proti IPO, že očkování je dobrovolné?

Právě na pneumokoku si můžeme odpovědět na otázku, zda si myslíme, že některá očkování mají, či nemají být povinná. Pneumokok spadá do dobrovolného očkování, na které ale významně přispívají zdravotní pojišťovny. A když se podíváme na proočkovanost, je jen kolem 60 procent. To je tedy první odpověď. Na druhou stranu my už asi dnes těžko můžeme zavádět do kalendáře nějakou povinnost, i s ohledem na to, jak je očkování vnímáno. Historicky byla povinnost zaváděna u onemocnění, která měla masivní výskyt. U pneumokokových nákaz o tom jistě hovořit nelze, ale ani se nedá říct, že by tato onemocnění byla málo častá. A co já považuji za hlavní důvod hovořící pro očkování, je, že onemocnění může probíhat s velmi závažným průběhem (meningitida, sepse, těžké zápaly plic), může být těžce komplikované s celoživotními následky, či dokonce může způsobit úmrtí. To nás skutečně opravňuje, abychom nabídli, když je tato možnost, preventovat tak závažná onemocnění. Příspěvek zdravotních pojišťoven je určitě dobře, protože do určité míry motivuje, ne každý si může dovolit vakcíny platit, takže je to určitě rozumné.

Zdroj: MT