Všichni kopeme za jeden tým

Mgr. Vladimír Ochrana, Bc. Jiří Čáp a Bc. Veronika Kunstová... Každý je odjinud. Navíc první dva dělí od nástupu do praxe roky, poslední jen měsíce. Jedno mají společné - rozhodli se pro ošetřovatelskou profesi a všichni tři věděli, navzdory ideálům, že to není jednoduchá volba. Přesto - lišila se očekávání a realita před lety a dnes?

Proč jste se rozhodli pro povolání zdravotní sestry?

Vladimír Ochrana: K této práci mě paradoxně přivedlo snižování administrativních míst v osmdesátých letech. Původně jsem maturoval na střední ekonomické škole. Když se mi pak nedařilo najít v tomto oboru takovou práci, která by mne uspokojovala, nastoupil jsem jako sanitář do psychiatrické léčebny. Práce s nemocnými se mi velmi líbila, využil jsem proto možnost studia při zaměstnání a absolvoval střední zdravotnickou školu.

Jiří Čáp: Při studiu nultého ročníku medicíny jsem byl zaměstnán jako sanitář na JIP interní kliniky VFN v Praze a zde jsem poznal práci sester v intenzivní péči. Natolik mne zaujala, že jsem si zvolil toto povolání.

Veronika Kunstová: K tomuto povolání jsem se rozhodla, protože jsem vždy chtěla pomáhat lidem. Pamatuji si, že na konci základní školy nás vzali na úřad práce, kde nám měli pomoci vybrat si správně zaměstnání, které nejdříve každý musí vystudovat. K tomu nám dávali různé dotazníky a my jsme měli popravdě psát své vlastnosti atd. Mně vyšlo povolání zdravotní sestry, které jsem si v té době moc přála. Takže mě to utvrdilo v mých představách.

Dala vám škola dostatek znalostí a zkušeností pro vstup do praxe?

VO: Na tuto otázku se mi těžko odpovídá, neboť studium při zaměstnání bylo nepochybně odlišné od studia denního. Faktem je, že všichni v našem ročníku už měli jednu maturitu za sebou a byli jsme o něco dospělejší. Každý z nás už také působil v nějakém zdravotnickém zařízení, byli jsme tedy v mnohem těsnějším kontaktu s praxí. Studium jsem vnímal především jako zdroj informací. Teorii jsem si pak průběžně obohacoval samostudiem, mnoho praktických činností mi zase pomohly vypilovat sestry z mého pracoviště. JČ: Znalosti mi dala a základní praktické dovednosti také. V současnosti jsou studentům -zvláště vysokoškolákům - dávány především znalosti teoretické, ale často jim chybějí návyky z praktické výuky. Např. neumějí manipulovat s pacienty, podávat léky infuzemi či injekcemi, provádět odběry krve... V minulosti byl tedy kladen velký důraz na praktické dovednosti, bez nichž bychom neprošli praktickou maturitní zkouškou. Sami studenti dnes uznávají, že mají ve škole málo praxe.

VK: V době, kdy jsem ještě studovala - a to teď nedávno na vysoké škole -, jsem si myslela, že budu mít dostatečné množství informací pro praxi. Ale skutečnost je jiná. Myslím si, že ve školách nás naučí hodně teorie, praxe sice bylo také dostatek, ale potom je vše úplně jiné. Každé oddělení to má jinak zařízené, takže jde samozřejmě i o adaptaci. Ale podstata je vždy stejná.

Jaká byla realita vašeho prvního dne v praxi, lišila se od vašich očekávání?

VO: Po maturitě na SZŠ jsem z důvodu přestěhování změnil zdravotnické zařízení. Těšil jsem se tehdy především na to, jak budu pracovat samostatně. Podmínky pro pacienty i personál se mi ovšem na novém pracovišti nelíbily. Víceméně intuitivně jsem začínal tušit, že jejich postupné zlepšování bude náročným během na dlouhou trať. JČ: Myslím, že mě nepřekvapilo nic. Věděl jsem, do čeho jdu. Ovšem co dělá starosti všem, je zvládnutí vedení dokumentace na konkrétních pracovištích, a ani u mne to nebylo jiné. Ve srovnání s minulostí však toho "papírování" bylo méně.

VK: Musím přiznat, že můj první den v práci byl překvapující. Učila jsem se poznávat prostředí, ve kterém budu pracovat. Vše, co je s tím spojeno. Ale bylo to pro mě velké množství informací. Takže jsem je musela dlouho "zpracovávat" - a ještě někdy i teď musím. Řekla bych, že ve škole se člověk naučí mnoho věcí, ale praxe je praxe. Vždycky vše nefunguje, jak se to učí ve školách. Ale snad všechny začátky jsou těžké.

Byla práce, kterou jste vykonávali po nástupu do praxe, adekvátní vašemu vzdělání?

VO: Od mého nástupu do praxe již uplynulo více než 19 let. Mezitím jsem si rozšířil vzdělání o specializační studium v Brně a také vystudoval vysokou školu jiného humanitního zaměření. Posledních deset let pracuji jako staniční sestra. Domnívám se, že v současné práci sester se ještě stále předpokládá vykonávání činností spadajících do náplně práce pomocného personálu. Myslím si, že jednou z příčin může být určitá nesnadnost diferencovat některé činnosti při nutnosti vykonat práci v nedostatečném poměru personálu vůči počtu pacientů. Další příčinou může být i nedostatek kvalitního pomocného personálu.

JČ: Ano. Absolventi často sami vědí, nebo alespoň tuší, co by chtěli dělat a na co mají. I když je to samozřejmě zavádějící.

VK: V současnosti pracuji na Koro-nární jednotce VFN v Praze. Myslím si, že je to pěkné a vyhovující prostředí pro vykonávání mé práce. Je moderně vybaveno. Všeho je tam dostatek, nikdy nic nechybí. Na takové oddělení je potřeba hodně odborně vzdělaných sester. Mně se tam moc líbí a troufnu si tvrdit, že to pro mě bude opravdu dobrá praxe a zkušenost do života.

Odpovídaly vašemu vzdělání také kompetence a postavení ve zdravotnickém týmu?

VO: Nikdy jsem neměl pocit, že by moje kompetence byly v rozporu s mým vzděláním. Otázka postavení ve zdravotnickém týmu je složitější. Myslím si, že v tomto směru dochází k určitému paradoxu - na jedné straně roste zodpovědnost sester, na straně druhé klesá jejich společenská prestiž. JČ: V IKEM měly sestry vždy kompetence poměrně velké. Zároveň byl ale kladen důraz na výborné znalosti jak teoretické, tak praktické. Bylo pořádáno - a stále je -velké množství vzdělávacích seminářů. Sestry musely umět např. interpretovat výsledky vyšetření, se souhlasem lékaře mohly samostatně podávat určité medikace apod. Postavení v týmu odpovídalo době praxe. Dříve bylo běžné, že po měsíci, někdy i dříve, se začala učit vysoce odborná péče v jednotlivých oborech. Dnes učíme sestry praktické základy ošetřovatelství často i šest měsíců.

VK: Ve zdravotnickém týmu jsem teprve krátkou dobu - asi pět měsíců. Ke své roli v něm bych podotkla jen to, že kolegové mě vzali do kolektivu. To je pro mě velice důležité, neboť jsem se vždy bála, jak mě kolektiv přijme. Musím říci, že to dopadlo dobře.

Cítili jste se adekvátně odměněni za vaši práci? Pokud ne, jaký by měl být ideál?

VO: Musím říci, že před 19 lety jsem se o adekvátnosti či neadekvátnosti odměny za svoji práci příliš nepřemýšlel. Neměl jsem žádné závazky, žádné výrazné nároky. S příchodem rodiny jsem se pak na věc začal dívat jinak. Necítím se adekvátně odměněn. Ideál? Jednoznačně vyšší tarifní složka mzdy.

JČ: V roce 1993 jsem měl nástupní plat 1700 Kč. Myslím, že není třeba dalšího komentáře.

VK: Zdravotní sestry jsou za práci, kterou vykonávají, placeny podle mého názoru málo. Dokonce jsem to slyšela i od některých svých pacientů.

Jak jste si představovali svůj profesní vývoj a nakolik situace odpovídá realitě?

VO: Realita mého profesního vývoje lehce předčila moje představy.

JČ: Profesní vývoj byl v mém případě rychlejší, než jsem očekával. Ale je to samozřejmě individuální. Na našem pracovišti je navíc další studium aktivně podporováno a financováno zaměstnavatelem. Máme např. zaplaceno školné, poplatky na kongresech s aktivní účastí či studijní volno. Takže kdo má zájem studovat, je a bude podporován.

VK: Chci nadále zůstat setrou v intenzivní péči. Ve škole na praxích jsem neměla možnost se dostat na JIP nebo ARO. Vždy mě bavila práce na standardních odděleních. Ale po škole jsem se rozhodla jít na JIP a teď toho vůbec nelituji. Proto chci i do budoucna pracovat na takových odděleních. Je tam trochu jiná práce než na "standardu", a mě to zaujalo.

Je práce zdravotní sestry z vašeho pohledu spíše povoláním, nebo posláním?

VO: S přibývajícími zkušenostmi se stále více přikláním k názoru, že práce zdravotní sestry by měla být povoláním. Sestry by měly být profesionálkami ve svém oboru. Jakékoli úvahy o poslání totiž velmi snadno nahrávají schématu - sestry to dělají pro vyšší cíle, výše jejich odměny není podstatná. A to je špatně. JČ: Povolání, nebo poslání? Řekl bych, že od každého část. Při práci zdravotní sestry bohužel nejde o peníze. Takže nemůžu říci, že znám sestru, která chodí do práce jen kvůli obživě.
Samozřejmě ne každý může při svém přesvědčení nebo přístupu vykonávat toto povolání. Vinou médií je více v povědomí lékařská komora, ale o sestrách se prakticky nikdy nemluví. Myslím si tedy, že je to práce podceňovaná jak finančně, tak společensky. Lékaři jsou často slyšet, stávkují, vyjednávají si podmínky, ale o platech sester nikde neuslyšíte. Přitom bez nich by to nikde nefungovalo. V oblastních nemocnicích a v ambulantní sféře sestry studují nebo chodí na povinné semináře ve vlastním volnu, nebo jim studium není umožňováno vůbec, pracují za základní mzdy...

VK: Myslím si, že je povoláním i posláním. Tuto práci nemohou dělat všichni lidé, protože všichni nemají vlastnosti, jako jsou profesionalita, empatie a vstřícnost dohromady. A to by podle mého názoru zdravotní sestry mít měly.

Zdroj: