Vydáme se i u nás racionální cestou farmakoekonomických analýz?
Dlouho platilo, že diagnóza schizofrenie znamená postižení na celý život a z něho většinu strávenou v psychiatrickém ústavu. K léčbě se užívalo elektrických šoků, inzulinových kómat a drastických lobotomií. Velké naděje byly spojovány s tzv. standardními (typickými) antipsychotiky, ale skutečný přelom přinesla teprve antipsychotika označovaná jako atypická. Pod jejich vlivem začala psychiatrie opouštět vysoké zdi uzavřených ústavů se zamřížovanými okny, vytvářet síť otevřených oddělení ve všeobecných nemocnicích a nakonec léčit většinu psychiatrických nemocných ambulantně. Nemocní, kteří dříve na dlouhá léta zaplňovali ústavy, jsou dnes díky nim hospitalizováni nejvýše několik týdnů či dokonce dnů, dále pak pokračují v léčbě ambulantní. Mají tak šanci vrátit se z propasti bludů a halucinací, hostility a podezřívavosti do světa zdravých, ke svým rodinám i do zaměstnání. Stejný vývoj probíhal i v České republice – počet psychiatrických lůžek v léčebnách a nemocnicích bylo možno během posledních deseti let snížit téměř o 30 % a zkrátila se rovněž průměrná délka hospitalizace. Zatímco na konci devadesátých let minulého století trvala hospitalizace v psychiatrických léčebnách téměř 120 dnů, v roce 2001 už jen necelých 80 dnů.
Stav pacienta však v maximální míře závisí na dodržování předepsané léčby; rovněž nemá-li dojít k návratu příznaků, které by pacienta vrátily na psychiatrické lůžko, je nezbytné trvalé užívání psychofarmak. V případě přerušení léčby antipsychotiky dochází u 75 % pacientů, kteří prošli obdobím remise, během 12 až 18 měsíců k relapsu. Je bohužel smutným faktem, že skutečně nepřetržitě a bez výpadků užívá předepsané léky jen pouhých 25 % osob trpících schizofrenií. Když se pátralo po příčinách této překvapivé skutečnosti, dospělo se k následujícím zjištěním:
1. Na tablety a jiné lékové formy, které je nutno brát jednou nebo i vícekrát denně, zapomíná často i člověk s jasným myšlením – natož pacient, jehož myšlení je neuspořádané. Kromě toho se mohou uživatelé léků ve společnosti, kde jsou stigmatizováni jak duševně nemocní, tak léčba antipsychotiky, vyhýbat viditelnému symbolu svého onemocnění, jímž užívání léků nesporně je.
2. Starší třída antipsychotik (nazývaných konvenční nebo typická) může být účinná jen částečně a může tak vést k vyššímu výskytu závažných neurologických účinků (např. tardivní dyskineze) – pacienti se proto mohou léčbě vyhýbat proto, že chtějí těmto nežádoucím účinkům zabránit.
3. Při ústupu symptomů se pacienti začnou cítit lépe a mohou se proto domnívat, že další léčba je zbytečná. Nechtějí si přiznat chronický charakter schizofrenie a nutnost dlouhodobé, často doživotní léčby. Kromě toho mohou toužit po větší nezávislosti a domnívat se, že jsou jí již schopni – každodenní užívání léku může představovat nežádoucí omezení a připomínku choroby.Alternativní možnost léčby – cesta k překonání úskalí a omezení
Jednou z možností, jak se s výše uvedenými problémy vypořádat, je mít k dispozici antipsychotikum s dlouhodobým účinkem, které by nebylo nutno podávat každodenně a které by umožnilo pravidelný kontakt pacienta s lékařem či jiným zdravotnickým pracovníkem. Na řešení problému nedodržování léčebného režimu bylo proto zaměřeno již zavedení nitrosvalových injekcí starších, konvenčních antipsychotik s prodlouženou dobou účinnosti v šedesátých letech dvacátého století. Tato léčba v mnoha ohledech prokázala svou úspěšnost a řada studií potvrdila, že pacienti dávají injekcím s dlouhodobým účinkem přednost před léčbou perorálními přípravky. Byla zde však současně i závažná nevýhoda – nežádoucí účinky projevující se poruchami pohyblivosti. Méně závažnou, ale též nepříznivě pociťovanou stinnou stránkou těchto přípravků bylo to, že v důsledku užívání olejových rozpouštědel způsobovaly poměrně značnou bolestivost nebo podráždění v místě vpichu.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 11/2005, strana 15
Zdroj: