Výroční kongres Evropské kardiologické společnosti 2019 Paříž, 31. 8. – 4. 9. 2019
Největší kardiologický kongres v historii
Výroční kongres Evropské kardiologické společnosti (ESC) 2019, který se letos konal v Paříži, byl ještě větší a ještě slavnostnější než obvykle. Důvodem bylo, že se konal současně se Světovým kardiologickým kongresem, který organizuje World Heart Federation (WHF). Společný kongres ESC a WHF přivítal v prosluněné Paříži rekordních 33 000 účastníků z celkem 146 zemí, což z něj učinilo bezkonkurenčně největší a skutečně globální kardiologickou událost. Nevídané bylo také mediální pokrytí kongresu. Na kongresu zaznělo 4 500 odborných sdělení, ať již jako přednášky nejrůznějších formátů, nebo jako postery. Naposledy hostila Paříž výroční kongres ESC před osmi lety, v roce 2011. Tehdy jsme museli jezdit do nepříliš přívětivého kongresového centra na severní periferii města ve Villepinte, nedaleko mezinárodního letiště Charlese de Gaulle. Tentokrát jsme se nastěhovali do nově zrekonstruovaného, velmi pěkného a přívětivého kongresového centra takřka v srdci velkoměsta u Versailleské brány, na dohled od Eiffelovy věže, perfektně dostupného městskou veřejnou dopravou.
Kongres slavnostně zahajovaly dvě ženy – obě velmi respektované kardioložky – presidentka ESC prof. Barbara Casadei z University v Oxfordu ve Velké Británii spolu s presidentkou WHF prof. Karen Sliwa z University v Kapském Městě v Jihoafrické republice. Dominanci žen na letošním kongresu dokresloval i fakt, že dvě ze tří nových nositelů Zlaté medaile ESC, udělované každoročně za mimořádný přínos pro kardiologii, jsou ženy, shodou okolností obě Američanky. První z nich je prof. Christine Seidman, profesorka Harvardovy university a ředitelka Centra pro kardiovaskulární genetiku v Brigham and Women’s Hospital v Bostonu. Druhou pak prof. Mariell Jessup, vedoucí vědecká a lékařská úřednice American Heart Association, která většinu své profesní kariéry zasvětila výzkumu, prevenci a léčbě srdečního selhání. Ta byla současně vyznamenána Cenou WHF za mimořádný přínos pro globální kardiovaskulární zdraví.
Víceméně očekávanými vrcholy odborného programu byly jednak první prezentace pětice nových guidelines ESC, jednak výsledky celkem třiceti nových klinických studií, jejichž prezentace byla rozdělena celkem do šesti sekcí „Hot Lines“. Všechny tyto prestižní přednášky byly soustředěny do hlavního a také největšího kongresového sálu o kapacitě 5 000 diváků. Přesto kapacita tohoto sálu několikrát nestačila.
Nová guidelines ESC
O nových evropských doporučených postupech pro péči o nemocné s dyslipidemií, které připravila ESC společně s EAS (Evropská společnost pro aterosklerózu) přináší v tomto čísle Kapitol z kardiologie pro praktické lékaře podrobnou informaci ve svém článku prof. Richard Češka. Asi největší novinkou v nich jsou ještě nižší cílové hodnoty LDL cholesterolu pro nemocné s velmi vysokým kardiovaskulárním rizikem, které se dostávají až na hodnoty < 1,4 mmol/l.
Nová ESC guidelines pro péči o nemocné s diabetes mellitus (DM), prediabetes a kardiovaskulárním (KV) onemocněním, která byla vypracována společně s EASD (European Association for the Study of Diabetes), přinášejí některé převratné změny. Výchozím bodem je reklasifikace kardiovaskulárního rizika u nemocných s DM, která je založena na komorbiditách a trvání DM místo dosavadního škatulkování do primární nebo sekundární prevence. Podle nových guidelines se kardiovaskulární riziko u diabetiků klasifikuje následovně:
- střední KV riziko je u mladých nemocných, kteří nemají jiné KV rizikové faktory a DM u nich trvá méně než 10 let;
- vysoké KV riziko je při trvání DM delším než 10 let a přítomnosti alespoň jednoho dalšího KV rizikového faktoru, ale nepřítomnosti poškození některého cílového orgánu;
- velmi vysoké KV riziko je při manifestním KV onemocnění nebo při poškození některého cílového orgánu nebo při DM 1. typu a jeho trvání delším než 20 let.
V posledních pěti letech jsme získali výsledky z několika velkých randomizovaných mortalitně morbiditních klinických studií, které poprvé v historii DM 2. typu jednoznačně prokázaly, že některá nová antidiabetika přinášejí nemocným s vysokým / velmi vysokým KV rizikem významný prospěch. Mezi taková antidiabetika patří inhibitory SGLT2 (sodíko glukózový kotransportér 2), např. empagliflozin (studie EMPA REG Outcome), canagliflozin (studie CANVAS a CREDENCE) a dapagliflozin (studie DECLARE TIMI 56), a agonisté receptoru GLP 1 (glukagon like peptide 1), např. liraglutid (studie SUSTAIN 6 a studie PIONEER 6). Tato nová antidiabetika by měla být nově používána jako léky první volby u všech nemocných s DM 2. typu s existujícím KV onemocněním nebo s vysokým / velmi vysokým KV rizikem. Metformin tak ztrácí svoji dosavadní dominantní pozici jako lék první volby pro všechny diabetiky. To je velký posun v dosavadním paradigmatu. U dosud neléčených diabetiků s KV onemocněním nebo velmi vysokým KV rizikem, jako jsou nemocní s poškozením cílového orgánu nebo několika dalšími KV rizikovými faktory, guidelines nyní doporučují okamžité zahájení léčby inhibitory SGLT2 nebo agonisty receptorů GLP 1, nebo jejich přidání k metforminu, pakliže jsou jím již léčeni. Jeden z hlavních autorů současných guidelines, prof. Peter J. Grant z Univerzity v Leedsu, UK, označil tyto změny v průběhu posledních přibližně pěti let jako největší pokrok v léčbě DM od objevu inzulinu v roce 1921. Nadále bychom již neměli mluvit o primární nebo sekundární prevenci, ale místo toho reklasifikovat diabetiky na ty se středním, vysokým a velmi vysokým KV rizikem. Na základě výsledků studie ASCENT se již také u diabetiků se středním KV rizikem nedoporučuje podávání kyseliny acetylsalicylové (ASA), u nemocných s velmi vysokým rizikem by měla být léčba ASA zvážena přísně individuálně. Nová doporučení také snižují cílové hodnoty LDL cholesterolu na < 2,5 mmol/l, < 1,8 mmol/l a < 1,4 mmol/l pro nemocné se středním, vysokým a velmi vysokým KV rizikem. Je jasné, že u řady diabetiků se proto neobejdeme bez inhibitorů PCSK 9.
Současně se ale nesmí zapomínat na dobrou kontrolu glykemie, protože ta pomáhá zabránit mikrovaskulárním očním, nervovým i renálním komplikacím. Doporučuje se dosáhnout hodnoty HbA1c < 53 mmol/mol, zejména u mladých diabetiků s kratším trváním nemoci.
Stabilní ischemická choroba srdeční (ICHS) je v nových guidelines ESC označována novým termínem chronické koronární syndromy. V minulém roce zavedla ESC termín chronické koronární syndromy pro situaci(e), které jsme dosud nazývali jako stabilní ICHS. Nyní ESC publikovala první guidelines nazvaná novým termínem, který respektuje fakt, že ICHS je dynamický proces aterosklerózy a abnormální arteriální funkce, který může být velmi účinně modifikován životním stylem, farmakoterapií a/nebo revaskularizací, které vedou ke stabilizaci choroby, nebo dokonce i k její regresi. Termín „stabilní“ nebyl podle autorů nových doporučení výstižný pro nejrůznější klinické situace způsobené chronickým onemocněním, které se vyvíjí, ale může také regredovat. Termín chronické koronární syndromy (CCS) je také považován za vhodnější jako ambulantní protějšek k akutním koronárním syndromům (ACS). Nová guidelines definují šest klinických scénářů, které odrážení heterogenní charakter CCS:
1. suspektní ICHS se stabilními anginózními symptomy, ať již s dušností, nebo bez ní;
2. suspektní ICHS se symptomy nově vzniklého srdečního selhání nebo dysfunkce levé komory;
3. asymptomatický nebo stabilizovaný symptomatický nemocný do jednoho roku od epizody ACS nebo po koronární revaskularizaci;
4. asymptomatický nebo symptomatický nemocný déle než jeden rok po ACS nebo koronární revaskularizaci;
5. angina pectoris podezřelá z vazospastické nebo mikrovaskulární etiologie;
6. asymptomatická ICHS zjištěná při screeningu.
Dokument obsahuje několik kapitol, které připomínají a zdůrazňují zdravý životní styl včetně preventivních opatření, a zmiňují dokonce i znečištění ovzduší a hladinu hluku. Lékaři často kladou až příliš velký důraz na farmakoterapii a zapomínají na tak základní věci, jako jsou dietní opatření a cvičení.
Nová jsou také doporučení pro antitrombotickou léčbu nemocných s ICHS, ať již při sinusovém rytmu, nebo při fibrilaci síní. Při vysokém ischemickém riziku a nízkém riziku krvácení doporučují pro sekundární prevenci přidání druhého antitrombotika k ASA, tzv. duální protidestičkovou léčbu (doporučení třídy IIa). Nová jsou také doporučení pro nemocné po koronárních intervencích (PCI), kteří mají fibrilaci síní, zejména pokud jde o časování a trvání duální nebo i trojité antitrombotické léčby. Při provádění PCI je kladen velký důraz na posouzení funkční významnosti koronární stenózy pomocí vyšetření FFR (fractional flow reserve). Hypolipidemická léčba je konzistentní s doporučeními pro léčbu dyslipidemie.
Na kongresu byla prezentována ještě doporučení pro akutní plicní embolii a doporučení pro supraventrikulární tachykardie. Těm se budeme podrobněji věnovat v příštích číslech Kapitol z kardiologie.
Klinické studie, které mě na kongresu nejvíce zaujaly
Na kongresu ESC v Paříži byly prezentovány tři desítky klinických studií. Některé z nich mají velký potenciál změnit současnou klinickou praxi a přepsat současná guidelines. O některých se proto zmíním podrobněji.
Nepochybně největší pozornost vzbudila prezentace výsledků studie DAPA-HF (Dapagliflozin in Patients with Heart Failure and Reduced Ejection Fraction). Do posledního místa zaplněný kongresový sál odměnil přednášku hlavního investigátora prof. Johna McMurraye několikaminutovým potleskem vstoje. To jsem na velkých kardiologických kongresech zažil naposledy před několika lety. O co v této studii šlo? Do studie DAPA HF bylo zařazeno 4 744 nemocných se srdečním selháním se sníženou ejekční frakcí (HFrEF, z angl. heart failure with reduced ejection fraction), kteří byli ve funkční třídě II–IV podle klasifikace NYHA, měli ejekční frakci levé komory ≤ 0,40 a současně středně zvýšenou plazmatickou koncentraci natriuretického peptidu NT pro BNP. Nemocní byli velmi dobře léčeni podle současných guidelines pro léčbu HFrEF (94 % užívalo inhibitory RAAS, 96 % beta blokátory, 71 % blokátory mineralokortikoidních receptorů, 11 % sacubitril/valsartan a více než 90 % diuretika) a k tomu navíc randomizovaně buď dapagliflozin v dávce 10 mg/den, nebo placebo. Průměrná hodnota ejekční frakce byla 0,31, DM mělo 45 % nemocných a 41 % mělo také chronické renální onemocnění. Výsledky byly jednoznačně pozitivní. Dapagliflozin snížil výskyt sledovaného primárního klinického ukazatele (KV úmrtí + hospitalizace pro srdeční selhání + urgentní ambulantní zhoršení srdečního selhání, které vyžadovalo i.v. podání diuretika) o 26 % (HR = 0,74; p < 0,00001). Obě komponenty primárního ukazatele byly příznivě a statisticky významně ovlivněny – KV úmrtí o 18 % a zhoršení srdečního selhání (ať již hospitalizace, nebo ambulantní epizody) o 30 %. Významně se snížila i celková mortalita o 17 % (p = 0,022). Dapagliflozin příznivě ovlivnil také kvalitu života. Při hodnocení podle dotazníku KCCQ (Kansas City Cardiomyopathy Questionnaire) došlo ke zlepšení v průměru o 2,8 bodů (z 6,1 na 3,3; p < 0,001). Léčba přitom byla bezpečná a dobře tolerovaná. Výskyt nežádoucích účinků byl velmi nízký a mezi skupinami se nelišil včetně zcela identického výskytu příhod, které vedly k ukončení studijní léčby (4,7 % vs. 4,9 %). Podskupinová analýza ukázala, že prospěch z léčby dapagliflozinem je konzistentní ve všech předem definovaných podskupinách včetně diabetiků i nediabetiků.
Výsledky této studie rozproudily bezprostředně po kongresu nebývale živou diskusi. Snad nejdiskutovanější otázkou je mechanismus účinku. Dapagliflozin má, stejně jako ostatní inhibitory SGLT2, mírný diuretický účinek podmíněný glukosurií. Fakt, že Kaplan Meierovy křivky se pro epizody zhoršení srdečního selhání začínají rozevírat již od prvního měsíce studie, napovídá, že takto časný účinek je nejspíše skutečně způsoben diuretickým efektem dapagliflozinu. Na druhou stranu ale v podskupinové analýze nebyla pozorována žádná interakce mezi účinkem a tíží městnání, resp. závažností srdečního selhání. To napovídá, že důležitou roli hrají i další mechanismy účinku, které ještě neznáme.
Výsledky studie DAPA HF však nejsou zase tak velkým překvapením. Již předcházející studie s empagliflozinem a canagliflozinem ukázaly, že inhibitory SGLT2 dokáží u diabetiků zabránit KV příhodám, zejména rozvoji srdečního selhání. Toto je ale první randomizovaná studie, která dokládá, že dapagliflozin přináší prospěch nemocným s HFrEF bez ohledu na to, zda mají DM, či nemají. Naskýtá se proto otázka, zda glifloziny budou diabetologickým lékem pro léčbu DM nebo kardiologickým lékem pro léčbu srdečního selhání.
Druhou velkou klinickou studií z oblasti srdečního selhání byla studie PARAGON-HF (The Prospective Comparison of ARNI with ARB Global Outcomes in Heart Failure with Preserved Ejection Fraction). Její výsledky byly dlouho a nedočkavě očekávané. Již asi měsíc před kongresem ESC jsme se ze stručného oznámení firmy Novartis, sponzora této studie, dozvěděli, že „studie nedosáhla plánovaného primárního cíle“. Toto stručné oznámení bylo nepochybně určeno především pro akcionáře firmy. Až na kongresu jsem se dozvěděl podrobné výsledky.
Přibližně polovina nemocných se srdečním selháním má srdeční selhání se zachovanou ejekční frakcí (HFpEF, z angl. heart failure with preserved ejection fraction), ale na rozdíl od nemocných s HFrEF pro ně stále nemáme k dispozici žádnou účinnou, důkazy podloženou léčbu. Z výsledků studie PARADIGM-HF, která byla prezentována na kongresu ESC před pěti lety, vyplývá, že duální neurohumorální inhibice sacubitrilem/valsartanem je v léčbě HFrEF významně účinnější než léčba inhibitorem ACE enalaprilem. Z výsledků klinické studie fáze II PARAMOUNT u nemocných s HFpEF také víme, že duální inhibice snížila plazmatickou koncentraci NT pro BNP významně více než samotný valsartan. Proto bylo dalším logickým krokem otestovat účinek kombinace sacubitril/valsartan u nemocných s HFpEF ve velké mortalitně morbiditní studii.
Studie PARAGON HF je největší randomizovaná klinická studie u nemocných s HFpEF, jaká byla doposud provedena. Bylo do ní randomizováno 4 822 nemocných se zachovanou ejekční frakcí (≥ 0,45) a symptomy srdečního selhání, odpovídajícími funkční třídě NYHA II–IV, kteří měli zvýšené plazmatické koncentrace natriuretických peptidů, a navíc i známky strukturálního postižení srdce (dilataci levé síně a/nebo hypertrofii levé komory), k užívání buď kombinace sacubitril/valsartan, nebo valsartanu samotného. Primárním sledovaným klinickým ukazatelem byl součet všech hospitalizací pro srdeční selhání (prvních i opakovaných) a KV úmrtí. Při průměrné době sledování 35 měsíců bylo ze sledování ztraceno pouze devět nemocných. Sacubiltril/valsartan sice snížil výskyt primárního ukazatele o 13 % (HR = 0,87), ale rozdíl nedosáhl statistické významnosti (p = 0,06). Snížení výskytu klinických příhod bylo takřka výhradně dáno poklesem hospitalizací pro srdeční selhání (HR = 0,85), výskyt KV úmrtí ovlivněn nebyl (HR = 0,95). Příznivě ovlivněna nebyla ani celková mortalita (HR = 0,97). Podávání sacubitrilu/valsartanu bylo spojeno s větším výskytem hypotenze, ale nižším výskytem hyperkalemie a zhoršení renálních funkcí. Výskyt obávaného angioedému byl velmi nízký, ale přesto trojnásobný při léčbě kombinací sacubitril/valsartan (0,6 %) ve srovnání se samotným valsartanem (0,2 %). Zatímco celkový prospěch z podání sacubitrilu/valsartanu nedosáhl statistické významnosti, sekundární analýzy určitý prospěch ukázaly. Zlepšil se klinický stav nemocných vyjádřený zlepšením funkční třídy NYHA (HR = 1,45), zlepšila se kvalita života hodnocená podle dotazníku KCCQ (HR = 1,30 pro zlepšení skóre o > 5 bodů) a bylo registrováno méně případů zhoršení renálních funkcí (HR = 0,50). Při podskupinové analýze byla také zjištěna významná heterogenita účinku sacubitrilu/valsartanu podle pohlaví a podle hodnoty EF. U žen (tvořily 52 % zařazených nemocných) byl sacubitril/valsartan významně účinnější než u mužů (HR = 0,73), a stejně tak byl významně účinnější u nemocných s hodnotou EF nižší než medián, tj. hodnotou 0,45–0,57 (HR = 0,78). Proč u žen funguje sacubitril/valsartan tak dobře, není vůbec jasné. Účinek u nemocných s hodnotou EF odpovídající HFmrEF (z angl. heart failure with mid range ejection fraction) je velmi podobný tomu, jaký byl pozorován při léčbě nemocných spironolaktonem ve studii TOPCAT, a zdá se, že co do léčebného účinku jsou nemocní s HFmrEF daleko blíže nemocným s HFrEF než nemocným s HFpEF. Z tohoto pohledu se mi zdá, že nedávné zavedení nového typu srdečního selhání v podobě HFmrEF bylo poněkud nešťastné a že skutečná (praktická) diskriminační hodnota mezi HFpEF a HFrEF se pohybuje kolem hodnoty 0,55. Velké naděje, vkládané do studie PARAGON HF, se tak nenaplnily a sacubitril/valsartan (přípravek Entresto) se univerzálním lékem pro nemocné s HFpEF rozhodně nestane.
Do záplavy klinických studií posledních let, které testovaly různá antitrombotika a jejich kombinace u akutních i chronických forem ischemické choroby srdeční, přidal kongres v Paříži další dvě. První je megastudie THEMIS a její velká podstudie THEMIS-PCI. Obě prezentace na sebe bezprostředně navazovaly a také byly publikovány v prestižních mezinárodních medicínských časopisech, hlavní studie v New England Journal of Medicine a podstudie pak v Lancetu. Již v únoru tohoto roku oznámil sponzor studie, firma AstraZeneca, ve stručné zprávě, že studie dopadla pozitivně a jedno z novějších antiagregans – ticagrelol – v ní přinesl statisticky významné snížení výskytu primárního kompozitního ukazatele (velkých KV příhod, tzv. MACE, tj. KV úmrtí + IM + CMP) ve srovnání se samotnou ASA. Díky tomuto předběžnému optimistickému oznámení byly výsledky této dosud největší studie u diabetiků s chronickou ICHS a antitrombotickou léčbou očekávány s velkým napětím. A jak to dopadlo? Upřímně řečeno, nic moc.
Do hlavní studie THEMIS bylo zařazeno 19 220 nemocných se stabilní ICHS a DM 2. typu, kteří byli randomizováni buď k užívání duální protidestičkové léčby (ticagrelol 2× 60 mg + ASA 75–150 mg), nebo k užívání samotné ASA. Nemocní po prodělaném IM nebo CMP a nemocní po nedávno prodělaném akutním koronárním syndromu byli ze studie vyloučeni, protože by mohli být podle platných guidelines indikováni k duální protidestičkové léčbě. Po průměrné době sledování 40 měsíců bylo předčasné přerušení studijní léčby častější při podání ticagrelolu (34,5 %) než při monoterapii ASA (25,4 %). Výskyt primárního ukazatele účinnosti (MACE) byl nižší při ticagrelolu než při samotné ASA (HR = 0,90; p = 0,04), ale tento příznivý účinek byl do značné míry znehodnocen více než dvojnásobným zvýšením případů závažného krvácení podle klasifikace TIMI, včetně krvácení intrakraniálního (HR = 2,2; p < 0,001). Rozdíl ve výskytu fatálního krvácení nebyl významný. Měřítko čistého klinického prospěchu bylo v obou skupinách srovnatelné. Studie tak znovu potvrdila již známý fakt, že účinnější antitrombotická léčba současně významně zvyšuje riziko krvácení. Závěr z hlavní studie THEMIS je proto jasný a celkem jednoznačný – přidání ticagrelolu k ASA není u nemocných s DM 2. typu a chronickou ICHS indikováno.
Podstudie THEMIS PCI se zúčastnilo 11 154 nemocných (56 % všech nemocných z hlavní studie, kteří měli v anamnéze prodělanou PCI). U této velké podskupiny nemocných bylo snížení výskytu MACE o něco větší (HR = 0,85; p = 0,013), aniž u nich došlo k nárůstu závažného krvácení (HR = 2,0; p < 0,0001). Čistý klinický prospěch byl proto u této podskupiny pozitivní (HR = 0,85; p = 0,005). Jeden z hlavních autorů studie, profesor Deepak Bhatt z Bostonu, USA, tyto výsledky uzavřel s tím, že u diabetiků s chronickou ICHS, kteří prodělali PCI, může dlouhodobá duální protidestičková léčba ticagrelolem + ASA představovat novou a prospěšnou léčebnou strategii. Tyto závěry ale mnozí diskutující zpochybnili.
Druhou ze studií s antitrombotiky u nemocných s ICHS, prezentovaných na pařížském kongresu, byla studie ISAR-REACT 5 (Intracoronary Stenting and Antithrombotic Regimen: Rapid Early Action for Coronary Treatment 5). Tato akademická studie z Mnichova nebyla sponzorována žádnou farmaceutickou firmou. Porovnávala několik věcí současně – podskupiny nemocných s různými typy akutních koronárních syndromů (STEMI vs. NSTEMI), dva typy protidestičkové léčby (ticagrelol vs. prasugrel, obojí v kombinaci s malou dávkou ASA), a konečně dvě léčebné strategie (vysycovací dávka antiagregancia před koronární angiografií a po ní). Do studie bylo zařazeno 4 018 nemocných s akutním koronárním syndromem, u nichž bylo plánováno provedení koronarografie. Zhruba polovina nemocných měla STEMI a druhá polovina NSTEMI. Vysycovací dávka prasugrelu byla 60 mg podaného co nejdříve, u ticagrelolu pak byla vysycovací dávka 180 mg podaného co nejdříve. Denní dávka ASA byla 75–150 mg a trvání duální protidestičkové léčby bylo 12 měsíců. Primární kompozitní ukazatel (MACE) se po jednom roce objevil u 9,3 % nemocných při ticagrelolu vs. u 6,8 % při prasugrelu (HR = 1,36 v neprospěch ticagrelolu; p = 0,006). Rozdíl ve výskytu MACE byl primárně podmíněn výskytem IM, který byl při léčbě ticagrelolem 4,8 % vs. 3,7 % při léčbě prasugrelem (HR = 1,63 v neprospěch ticagrelolu). Rozdíl v celkové jednoroční mortalitě 4,5 % při ticagrelolu vs. 3,7 % při prasugrelu nedosáhl statistické významnosti, podobně nebyl rozdíl ve výskytu CMP (1,1 % při ticagrelolu vs. 1,0 % při prasugrelu). Také výskyt definitivní trombózy ve stentu byl při ticagrelolu vyšší než při prasugrelu (1,1 % vs. 0,6 %). Výskyt závažného krvácení se přitom v obou skupinách významně nelišil (5,4 % při ticagrelolu vs. 4,8 % při prasugrelu; p = 0,46). Na rozdíl od obecného očekávání, že ticagrelol bude účinnější, tak studie prokázala, že nemocní hospitalizovaní pro akutní koronární syndrom a indikovaní k invazivní koronární angiografii, kteří byli léčeni prasugrelem, měli lepší prognózu než nemocní léčení ticagrelolem.
První přímé srovnání prasugrelu a ticagrelolu u nemocných s akutními koronárními syndromy provedla prof. Z. Moťovská a spol. v české studii PRAGUE 18. Ta však byla ukončena předčasně pro pomalý náběr nemocných a nízký výskyt klinických příhod. Rozdíl v účinnosti prasugrelu a ticagrelolu se tak nepodařilo prokázat. Až dostatečně velká klinická studie ISAR-REACT 5 celkem přesvědčivě ukázala, že prasugrel je v této indikaci při stejné bezpečnosti účinnější než ticagrelol.
Z ostatních klinických studií v Paříži 2019 již jen telegraficky:
Studie COMPLETE: Tato randomizovaná studie s více než 4 000 nemocnými, kteří byli hospitalizováni pro STEMI a měli postižení více koronárních tepen, je největší studií srovnávající rekanalizaci pouze infarktové tepny proti co nejkompletnější rekanalizaci provedené do 45 dnů od IM. Studie prokázala, že kompletní revaskularizace významně snížila výskyt KV úmrtí + IM o více než 25 %.
Studie MITRA FR: Ani výsledky dvouletého sledování neprokázaly žádný prospěch z perkutánní invazivní léčby významné funkční mitrální regurgitace pomocí MitraClipu. Prognóza nemocných při konzervativní léčbě zůstala stejná.
Evropská kardiologická společnost oslaví příští rok 70 let svojí historie. Příští výroční kongres ESC 2020 proto bude mimořádně slavnostní a po mnoha letech se bude opět konat v Amsterdamu, tradičně na přelomu srpna a září.
Zdroj: MT