Vývoj druhu Homo sapiens, sekulární akcelerace a nové růstové grafy
Od roku 2004 jsou k dispozici nové růstové grafy, sestrojené na základě výsledků VI. celostátního antropologického průzkumu dětí a mládeže z roku 2001. Přinášejí tyto růstové grafy něco nového pro primární pediatrickou péči? Proč opět nové růstové grafy, když sekulární akcelerace měla skončit spolu s 20. stoletím? o vlivu způsobu života druhu Homo sapiens na tělesnou výšku a celkový zdravotní stav brilantně referuje Gale.1 Naši předkové druhu Homo sapiens opustili Afriku, kontinent svého vzniku, asi před 5 000 generacemi. Do Evropy dorazili první kolonisté před 50 000 lety. Žili jako lovci- sběrači. Vypadali zřejmě podobně jako my. Kosterní nálezy ukazují, že se nám podobali i svojí tělesnou výškou. Jejich jídelníček byl rozmanitý a množství potravy dostatečné. Infekční nemoci téměř neznali, v malých skupinách lidí nebyla možnost vzniku epidemií. Pokud se porovnáme s lovci-sběrači, kteří žijí dodnes v některých částech světa, zjistíme, že jejich index tělesné hmotnosti (body mass index, BMI), krevní tlak a cholesterol jsou významně nižší než naše. Lovci-sběrači nemají diabetes mellitus 2. typu. Naši přímí předkové žili jako lovci-sběrači po 99 % naší evoluční historie. Poté jsme prošli první velkou proměnou způsobu života a nyní prožíváme druhou. Před 10 000 lety se lidé usadili jako zemědělci. Tato změna životního způsobu byla zřejmě vynucena nárůstem počtu obyvatel. z hlediska civilizačního vývoje byl tento vývoj jistě pozitivní. Pro zdravotní stav však přinesl dlouhodobě nepříznivé důsledky. v dávném Turecku, kde došlo k usazení zemědělců nejdříve, dorůstali před touto změnou způsobu života muži-lovci do výšky 178 cm a jejich ženy do 167,5 cm – prakticky stejně jako my dnes. Po přechodu na zemědělství výška postupně klesla až na 160 cm u mužů a 155 cm u žen – tedy o 12–18 cm. Závislost na obilí totiž vedla k jednostranné výživě s nedostatkem živočišných bílkovin, které jsou nezbytné pro optimální růst a vývoj. v důsledku neúrody navíc přicházela častá období hladu. Hladomory trvaly v Evropě až do 18. století, do doby, než se rozšířilo pěstování brambor. Vyšší hustota osídlení navíc vedla ke kontaminaci vody a k šíření epidemií infekčních nemocí. Nepříznivá hygienická a epidemiologická situace trvala v Evropě až do první poloviny 20. století.
Plnou verzi článku najdete v: Pediatrie po promoci 1/2005, strana 38
Zdroj: