Vzpomínky prof. Pavla Klenera

O lidech

Potkal jsem za život mnoho lidí, mezi nimi i mnoho lidí mocných, nejrůznějších hodnostářů, prezidentů, politiků a nositelů Nobelových cen… Poznával jsem je jako lékař, učitel i jako politik. Už jako mladý lékař jsem pochopil, že důvěra pacienta je často sama o sobě polovinou úspěchu léčby. A totéž platí ve vědě, ve škole i v politice. Různé osobnosti jsem potkával i před jejich vzestupem, i když vyzařovali moc, i když ji už neměli… a některé i jako pacienty. Poznal jsem, že se nijak neodlišují od obyčejných lidí. Jsme prostě všichni ze stejného těsta. Představa o neomylnosti nebo dokonalosti a důstojnosti mocných je jenom hra.

O lékařství

Žádné jiné povolání vás nedostane tak blízko k jinému člověku. Ve chvíli, kdy se na vás pacient obrátí o pomoc se svou nemocí, se můžete stát jeho útěchou, zpovědníkem, rádcem i zachráncem. O to víc to platí v onkologii, kde léčba trvá dlouhou dobu a chemoterapie nebo ozařování mohou přinést řadu nepříjemných, nežádoucích účinků. V takovém čase se pacient lékaři otevře a vloží do něj všechen svůj strach i naději. Je to obrovská zodpovědnost. A vy si musíte zvyknout i na to, že občas vyhraje ta nemoc – a ne věda, pacient a vy. Protože jinak byste, a třeba už jenom o hodinu později, nemohli pomáhat dalšímu pacientovi, který vás potřebuje – a kterému vaše pomoc ten život zachrání. Krademe osudu duše, které by bez nás ještě před pár lety dostal bez boje.

O normalizaci

Normalizace a politické čistky i v medicíně vytáhly z lidí ty nejhorší vlastnosti. Vážilo se každé slovo, panoval strach z udavačů. Mnozí z nás se proto vlastně v práci schovávali před zbytkem světa. Hledali jsme v ní ochranu. Snažili jsme se pomáhat pacientům, jako kdybychom se za svět okolí styděli. A někdy jsme měli pocit, že každé slušné slovo a záchrana pacienta byly výrazem odporu k poměrům. Protože normalizátorům totiž na lidech nezáleželo vůbec. Z tohoto pohledu to bylo opravdu nejsmutnější období. Ani po dvaceti letech svobody jsme o něm vlastně ještě pořádně nezačali mluvit…

O politice

Politika je především o dvou věcech. O zodpovědné komunikaci, která je jedinou cestou ke konsensu, a teprve potom o řemeslném výkonu moci. V politice je hodně lidí přesvědčeno o tom, že moc stačí sama o sobě a komunikace se počítá podle počtu vteřin, kdy jsou vidět na televizní obrazovce. Medicína je služba, a taková by měla být i politika. Než svěříme pacienta do rukou mladého lékaře, musí léta studovat a pak pracovat ještě dlouho pod dozorem zkušenějších kolegů. V politice, kde chyba nebo nezodpovědnost mohou napáchat tisícinásobně větší škody, by to mělo platit o to více.

O univerzitě

Kdysi, v začátcích oboru sociologie vzdělání, prý bylo zjištěno, že zásahy do systému vzdělávání patří mezi nejtrvalejší a jejich důsledky mezi nejvytrvalejší. Setrvačnost takových kroků je prý nejméně čtyřicet let. S touto perspektivou – a s o to větší opatrností a pokorou – by se mělo přemýšlet, jednat a konat, když mluvíme o univerzitách. Jsou jedinou cestou ke vzdělané a kompetentní společnosti. Hodně jim dlužíme.

O vědě

Jsou věci, které vytvářejí pokrok a všechny z nás obohacují, i když se o nich nemluví a často ani neví. Vezeme se v autě, a jako bychom předstírali, že nemá motor, o který bychom se občas měli postarat. Věda je takový motor, o který se nestaráme. Zajímáme se raději o barvu sedadel a přehrávač na cédéčka. Vybudovat fungující systémy špičkového vzdělávání a vědeckého zkoumání přitom trvá mnoho let usilovné, pečlivé a nepřerušované práce celé generace.

Zdroj: