Vztah Helicobacter pylori a vředové choroby gastroduodena

Problematika gastroduodenálního vředu je stále živá, přestože jeden z hlavních problémů – konzervativní léčba nekomplikovaného vředu a jeho recidiv – byl v posledních 20 letech úspěšně vyřešen. Nejstarší poznatky související s morfologií peptického vředu pocházejí z konce 18. století, kdy byl vřed popsán Cruveilhierem. Pozdější údaje zahrnují zejména zprávy o frekvenci, lokalizaci a vztahu vředů k pohlaví a k věku.Vyplývá z nich, že v první polovině 19. století se u mladých žen častěji vyskytovaly akutní perforující nebo krvácející žaludeční vředy. V období přelomu 19. a 20. století nastaly další významné změny. U mužů mladšího a středního věku byly častěji diagnostikovány perforované žaludeční, později i duodenální vředy. Stoupající trend jejich výskytu provázený odpovídající mortalitou se zastavil až v poválečném období. Příčiny uvedených jevů nejsou zcela jasné. Nelze vyloučit jejich úzkou souvislost s psychickou, socioekonomickou a hygienickou situací regionálního nebo celosvětového významu, které se uplatňovaly v inkriminovaných časových obdobích (hospodářské krize, 1. a 2. světová válka). Peptický gastroduodenální vřed
Peptický gastroduodenální vřed, jemuž je aktuálně věnována pozornost, je definován jako slizniční defekt, který vzniká v dosahu působení žaludeční šťávy a proniká přes muscularis mucosae. Nejčastěji se vyskytuje v duodenálním bulbu, žaludku a jícnu. Po operacích žaludku nebo u Zollingerova-Ellisonova syndromu vzniká také v tenkém střevě. Vředová choroba duodena
Označení vředová choroba duodena přísluší chronickému recidivujícímu onemocnění charakterizovanému výskytem vředů duodenálního bulbu a přítomností Helicobacter (H.) pylori1 Obsáhlé znalosti o tomto mikrobu zásadně přispěly k pochopení složité multifaktoriální patogeneze vředové choroby i žaludečního vředu. Předkládáme proto významnější informace.
...

Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci 2/2004, strana 65

Zdroj: