Vztah mezi hormony a stárnutím - Vliv hormonální léčby na vazomotorické příznaky

Zájem o stárnutí a menopauzu se v posledních desetiletích zvyšuje také proto, že stárne silná populace z období populačního boomu. Současná generace žen, které dospívají do menopauzy, je nejpočetnější v americké historii.1 Vzhledem k tomu, že se proti dřívějším generacím zvyšuje průměrná očekávaná doba dožití těchto žen, mnohé z nich prožijí po meno pauze třetinu až polovinu svého života.1

Postoje k menopauze a stárnutí se poslední dobou také změnily. Většina žen je odhodlána stárnout s elegancí bez zdravotních důsledků stárnutí, jako jsou poruchy paměti, osteo poróza, kardiovaskulární nemoci nebo návaly, nebo jen s jejich minimem.

Na počátku se zdálo, že tyto zdravotní následky je schopna uspokojivě vyřešit hormonální terapie v menopauze (HT, též hormonální substituční terapie).

Nicméně toto přesvědčení se zhroutilo brzy po uvolnění základních dat ze studie Women’s Health Initiative (WHI) o vlivu HT na zdraví postmenopauzálních žen.2,3 Počáteční interpretace a tiskové zprávy zvýraznily rizika HT proti jejím přínosům. Následné analýzy, komentáře a nezávislé studie vedly poté k rozporům, a tím se jasné hodnocení HT stalo ještě obtížnějším.

Zásadní otázkou, která ovlivňuje vnímání HT, je vztah stárnutí a hormonů. Ačkoli poznání stárnutí je ještě v plenkách, dosavadní výzkumy ukazují, že stárnutí ovlivňuje odpověď na endokrinní podněty a molekulární stárnutí je zrychlováno nebo zpomalováno jistými kombinacemi chování a látek včetně estrogenů. Tento článek se snaží nalézt vztahy mezi hormony a stárnutím a aplikovat naše současné pojetí tohoto konceptu do interpretace výsledků WHI a ochrany zdraví stárnoucích žen.

Co je stárnutí?

Stárnutí je přírodní fenomén zatím jen částečně popsaný. Na buněčné úrovni se stárnutí projevuje apoptózou (řízená smrt buněk) a senescencí (zastavením trvalé obnovy buněk, vlastní stárnutí), které se podílejí na celkovém stárnutí omezením buněčné regenerace a replikace DNA. V důsledku toho dochází k vyčerpání zárodečných (kmenových) buněk, je narušena funkce a struktura tkání a rozvíjí se stařecký fenotyp.4 Nástup apoptózy i senescence je řízen programovými změnami v buňce, jako je zkrácení telomer, i neprogramovými molekulárními změnami, jako je např. oxidační poškození volnými radikály.

Různé buňky a tkáně stárnou různým způsobem, některé mají sklon k nádorovým změnám, jiné jsou méně odolné vůči oxidačnímu poškození.

Oxidační poškození je obzvláště ničivé pro buňky, které nejsou schopny rychlé regenerace, jako jsou neurony.5 Centrální nervový systém je proto velmi zranitelný metabolickým stárnutím.

Ačkoli mají apoptóza a senescence negativní vliv na fenotyp stárnoucího organismu, jsou významnou pojistkou proti nekontrolovanému buněčnému růstu a kancerogenezi.4 Oxidační poškození, zkracování telomer a další formy poškození DNA vedou k nestabilitě genomu, která je spojena s rizikem maligní transformace. Buňky neschopné apoptózy a senescence nemohou odstranit tato poškození, což vede k vyššímu riziku pro celý organismus. Tato rovnováha mezi stárnutím a nádorovými změnami naznačuje, že stárnutí může mít ochranný vliv před nádory.

Zpomalená proliferace starších buněk tak může bránit dělení poškozených buněk s nádorovým potenciálem.

Tato teorie vysvětluje, proč některé léky proti stárnuti mohou být pro jisté tkáně rizikové ve smyslu vzniku nádorů. Nastartováním replikace DNA a zabráněním apoptóze i senescenci ve stárnoucích buňkách se zvyšuje riziko vývoje nádoru. Ideální rovnováha pro anti ‑aging léčbu by byla v nastolení dostatečné replikace DNA k zabránění rozvoje či omlazení stařeckého feno typu bez zvýšení rizika zhoubného nádoru.

Proti stárnutí je účinná hormonální terapie. Estrogeny omezují mnohé následky stárnutí včetně osteoporózy, urogenitální atrofie a dokonce i diabetu.

Současně je však estrogenní léčba spojena se zvýšeným rizikem karcinomu prsu. K dosažení rovnováhy mezi účinky proti stárnutí a rizikem karcinomu prsu je užitečné se blíže podívat na estrogeny a jejich účinky.

Komentář

Autor: MUDr. Tomáš Fait, Ph.D.

Jak ukazuje rozsáhlá publikační činnost v oboru klimakterické medicíny a gynekologické endokrinologie, autorka je plně na úrovni současných znalostí o hormonální substituční terapii. Předkládá kvalitní vysvětlení změn v klimakterické medicíně posledních let. Vysvětluje chyby v uspořádání studie Women’s Health Initiative, která však přesto přinesla – zejména v americkém pojetí kli makterické medicíny jako součásti širšího proudu anti‑aging medicíny (medicíny proti stárnutí) – jisté změny.

Zcela byl odvržen koncept plošného podávání hormonální substituční terapie (HT) všem postmenopauzálním ženám s výjimkou kontraindikací.

Naopak se přistoupilo k racionálnímu indikovanému podávání s individualizací dávky, složení, aplikační cesty i délky podávání.

Autorka rozvíjí teorii, že stárnutí organismu je způsobeno buněčnou smrtí, která je současně nejúspěšnějším způsobem obrany organismu proti nádorovým změnám. Hormonální terapie sice brzdí stárnutí, ale současně i tyto obranné mechanismy organismu. Tato teorie je dosti těžkopádná.

Víme, že riziko karcinomu prsu stoupá až po více než sedmi letech kombinované HT, a to s klinicky hraničně významným relativním rizikem dle různých studií vždy jistě nižším než 2. Na druhé straně také víme, že druhá a někdy i první maxima výskytu velké skupiny nádorů jsou v seniu. Tvrzení, že stárnoucí organismus bez HT lépe odolává tumorogenezi, je tedy dle mého názoru příliš odvážné. Ostatně třeba data pro kolorektální karcinom naznačují jisté zlepšení při HT.

Naopak s druhou teorií, kterou autorka předestírá, se plně ztotožňuji. Je to teorie vysvětlující významný rozdíl vlivu na kardiovaskulární systém dle začátku aplikace HT. Pokud se hormonální léčba podává nedlouho po menopauze, je její vztah k ischemické chorobě srdeční (ICHS) neutrální či dokonce lehce protektivní.

Při začátku podávání ve větším odstupu se kardiovaskulární riziko ve smyslu ischemické choroby srdeční i cévní mozkové příhody zvyšuje.

Tedy pokud vznikne okno bez estrogenního vlivu dostatečně dlouhé k rozvoji i subklinické aterosklerózy, vede podání HT k destabilizaci ateromových plátů a komplikacím z toho vyplývajícím.

Trend významu časování hormonální terapie sledovala i rozsáhlá reanalýza WHI dle věkových kategorií,

Plnou verzi článku najdete v: Gynekologie po promoci 2/2009, strana 22

Zdroj: