Z ošklivého káčátka uděláme krásnou labuť

Co vás motivovalo k tomu, abyste opustila resuscitační oddělení a začala se naplno věnovat hojení ran?

Před třinácti lety jsem se poprvé setkala s krycími materiály firmy Johnson & Johnson, které mě opravdu nadchly. Viděla jsem, že rána, která nás stála strašně moc úsilí, se najednou ze dne na den radikálně zlepšila. V tu chvíli bylo jasné, že hojení ran se stane součástí mé práce. Problém byl ale v tom, že pacient byl na ARO pouze nezbytně nutnou dobu, poté byl přeložen na jiné oddělení a nemohli jsme sledovat a ovlivňovat hojení rány. Bylo tedy nutno zavést určitý systém a pokračovat i v ambulantní péči. Nový přednosta mi před čtyřmi lety nabídl možnost otevření poradny, která bude součástí Centra pro léčbu bolesti. Má to logiku, neboť 80 % pacientů s chronickými ránami má i velmi silnou bolest. Pracuji tedy pod supervizí lékařů daného pracoviště.

Musím konstatovat, že mám velkou podporu lékařů nejen z naší nemocnice, ale i z jiných pracovišť. Např. praktici či dermatologové jsou ochotni se mnou komunikovat a posílají mi své pacienty. Přesně našli hranici, kdy jim mohu svým způsobem pomoci.

Jaká jsou podle vašich dlouholetých zkušeností největší úskalí léčby ran?

Obecně je infekce v ráně obrovským problémem, kde se často chybuje. Lékaři vybírají nevhodný materiál, který nedokáže zvládnout množství bakterií v ráně, což může vést právě až k infekci. Na trhu existují desítky různých materiálů, na druhé straně při bazálních záležitostech si stačí z každé skupiny vybrat jeden, který je excelentní, a s ním můžete léčit prakticky vše.

Osobně mám samozřejmě největší zkušenosti s chronickými ránami, tedy takovými, které se nehojí déle než šest týdnů. Jedná se o bércové vředy, proleženiny, ale i tzv. dehiscenci operační rány, z níž se, pokud nejeví delší dobu známky hojení, stává rána chronická. Nicméně pokud se týká infekce a přítomnosti bakterií v operační ráně, je skutečně vhodné, aby se takové problémy ošetřovaly přímo na chirurgickém oddělení, kde mají velké množství sester, které to umějí stejně jako já, vystačí si podle mého názoru se základními krycími materiály a pacienta doléčí ve vlastní ambulanci.

Kteří pacienti docházejí do vaší ambulance?

Naši poradnu navštěvuje asi sedmdesát procent pacientů právě s bércovými vředy. Často jde o rány nezhojitelné, asi u jednoho až dvou procent, což mnohdy ovlivňuje sám pacient. Lidé starší 70 let mají jiná přidružená onemocnění, špatnou životosprávu a především si vůbec neuvědomují, že by měli svůj život alespoň dočasně přizpůsobit aktuálnímu problému. Někdy však váhám, když nutím osmdesátiletou babičku, která je čiperná a plně si užívá života, aby trochu zbrzdila svoji aktivitu…

Dále ke mně docházejí pacienti s dekubity, které se hojí podstatně lépe, s již zmíněnými dehiscencemi operačních ran a rovněž onkologicky nemocní. Ti mají obvykle potíže s lézemi, které vznikají po radioterapii, dále s tumory, jež se léčit nedají, ale je nutno je kvalitně ošetřovat, nebo s defekty po paravenózních podáních cytostatika, při nichž došlo k poranění stěny žíly a úniku látky. Jde skutečně o rozsáhlá a bolestivá poranění.

Do budoucna bych uvítala větší prostor pro edukaci pacienta a osvětu. Zatím tomu tak není, protože nemohu jako sestra vykazovat osvětovou činnost.

Jaké vlastnosti by podle vás měla mít sestra, pokud se chce věnovat vaší specializaci?

Jednoznačně musí mít chuť neustále se vzdělávat, poznávat novinky, ale především musí mít nadšení, které jí dodávají dobře se hojící pacienti. Ze zapáchající, problematické a neestetické rány nakonec s využitím kombinací různých moderních krycích materiálů dospějete k tomu, že má nemocný jen minimální jizvu a je bez potíží. Takže nás to žene k cíli, abychom z ošklivého káčátka udělali krásnou labuť. Důležitá je pochopitelně i podpora vedení, bez níž se ale neobejde žádná práce.

Zdá se, že léčba ran je specializací, která dává sestrám velkou možnost seberealizace. Jsou podle vašeho názoru dostatečné i jejich kompetence?

Přála bych si, aby se do budoucna kompetence přesouvaly více na sestru, ale je nutno stanovit určitá pravidla a mantinely. Nebudu řešit ránu, která je rozsáhlá, komplikovaná a patří do oboru chirurgie – např. gangréna nebo komplikovaný pacient s diabetickým syndromem. Ale je tady spousta ran, které jsou zdánlivě malé, nekomplikované, ale přitom se roky nehojí. O takové se může starat právě sestra-specialistka, která s pacientem hodně pracuje, vybírá materiály a může opravdu rozhodovat o další léčbě. V žádném případě tedy nechceme lékařům zasahovat do jejich kompetencí, ale naopak jim chceme ubrat práci, aby se mohli plně věnovat svému oboru.

Proto jsem také začala studovat na Katedře řízení a supervize v sociálních a zdravotnických organizacích Fakulty humanitních studií UK v Praze, abych se naučila předávat zkušenosti, přednášet a mohla se věnovat rozvoji systému péče o rány a postavení sester. Takže se budu

snažit, aby nás to posunulo k větší samostatnosti za jasně daných podmínek.

Hojení ran s využitím nejmodernějších materiálů je poměrně finančně náročné. Přináší tedy pacientům jednoznačný prospěch?

Když chcete začít s moderním hojením ran, pochopitelně každý mluví o tom, že moderní krytí je velmi drahé. Nicméně je nutno si uvědomit, že léčba je vlastně mnohem levnější, protože pacient je dříve vyléčen, schopen pracovat atd. Problém je v tom, že v ČR se hodnotí, kolik stojí jeden převaz rány. Pokud bude stát dvacet korun, nikdo se nepozastaví nad tím, že se rána nehojí a pacient navštěvuje ambulanci pět let. Pokud však ránu zahojíte za půl roku, ale jeden převaz stojí 300 korun, tak je to už drahé. Každý si asi dovede představit, co je výhodnější.

Zdroj: