Z praxe do praxe: Ošetřování chronických ran by mělo mít dvě fáze

Které rány považujete za nejproblematičtější?
Drobná akutní poranění nám obvykle nedělají starosti, jejich ošetření nebývá problémem na žádné úrovni zdravotní péče. Jiná situace je však v oblasti péče o chronické rány u starých lidí. Takovými typickými příklady mohou být bércové vředy nebo dekubity. Není pravda, že s těmito ránami „nelze dělat nic než převazovat a čekat, až se zahojí“.Můžete charakterizovat stav současné lékařské péče o rány?
Mé dávné zkušenosti svědčí o tom, že pacienta s chronickou ránou dostane k ošetřování ten nejmladší a nejméně erudovaný lékař na oddělení. Pokud při léčbě nevyužije dovednosti zdravotních sester vyškolených vlastní praxí, může tento přístup značně prodloužit a zkomplikovat hojení rány. O tom, že mé poznatky nejsou ojedinělé, svědčí i ta skutečnost, že na základě iniciativy jedinců z řad středního zdravotnického personálu vznikla Česká společnost pro léčbu rány, jejímž úkolem bylo zainteresovat lékaře (a posléze i zdravotní pojišťovny), aby se chronickým ranám dostalo adekvátní péče.Na koho by se tedy měl pacient obrátit?
Jsem přesvědčen, že konzervativní část péče, tedy přípravu rány pro následné chirurgické řešení, zvládne i vyškolený praktický lékař. Donedávna převažoval konzervativní postup, který spočíval pouze v převazování. Jako chirurg jsem tento postup často kritizoval. Z každodenní praxe popáleninové medicíny vím, že včas provedená autotransplantace kožního štěpu hojení urychlí a umožní pacientovi rychlejší návrat k normálnímu způsobu života, který je s otevřenou ranou nemožný.Jak by konzervativní péče měla vypadat?
...

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 13/2005, strana 16

Zdroj: