Z redakční pošty

Dobrý den,

právě jsem dočetl článek „Průzkum: Medici se necítí připraveni na klinickou praxi“ (MT 10/2023, str. A6, pozn. red.) a zkonstatoval jsem, že za téměř padesát let od doby, kdy jsem studium dokončil, se nic nezměnilo. I my jsme se k práci s pacientem dostávali jen sporadicky. Ve třetím ročníku nás sice naučili základy fyzikálního vyšetření, ale ve vyšších ročnících jsme se k vyšetřování již prakticky nedostali (o nějakých patologických nálezech – např. srdečních šelestech, vyklepání výpotku apod. ani nemluvě). Na chirurgii nám předváděli pacienty po operaci, popř. vysvětlili, jakou operaci provedli, ale k převazům, odstraňování stehů, či dokonce k menším ambulantním operacím se dostali jen ti nejšťastnější z nás. Takže jsme sice teoreticky znali různé operační postupy, ale co dělat s odřeným kolenem, jsme se za šest let nedozvěděli. V rámci chirurgického bloku v 6. ročníku bylo nejdůležitější, abychom v 7 hodin ráno změřili všem nemocným tlak (pět se nás pralo o dva tonometry) a znali anamnézy všech pacientů na „našem“ pokoji, ale pak si nás celé dopoledne již nikdo nevšiml. Na gynekologii jsme strávili dokonce celý týden i v noci, ale porod jsem neviděl ani jediný. Tehdy jsem říkal, že fakulta by se neměla nazývat „Fakulta všeobecného lékařství“, ale „Fakulta teoretického lékařství“. Ale „přežili“ jsme to a v praxi se pak rychle vše naučili.

MUDr. František Nový