Zájem o konferenci paliativní medicíny stvrzuje zájem o obor

Spolu s tím, že paliativní péče prochází v České republice dynamickým rozvojem, roste její dostupnost i kvalita. Pro její udržení a zvyšování jsou potřeba nejen finance a motivovaní odborníci, ale i prostor pro diskusi, reflexi a sdílení znalostí. Letošní 16. celostátní konference paliativní medicíny, která se konala 19.–20. září v Plzni, potvrdila, že komunita odborníků v oblasti paliativní péče neustále roste. Několik otázek k této akci jsme položili MUDr. Ondřeji Kopeckému, primáři Kliniky paliativní medicíny Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a předsedovi České společnosti paliativní medicíny ČLS JEP.

• V čem byla letošní konference jiná než ty předchozí? Čím vás zaujala?

Tato konference roste, každoročně zájemců přibývá. Na této jsme měli již přes 800 účastníků a zdá se, že na každé další jich o významný počet přibude…

• A přibývá zřejmě i témat?

Ano. A to, co považuji za důležité a zajímavé, je, že přitahuje odborníky mimo paliativní specializaci. Zhruba polovina těch, kteří se konference účastní, jsou členové odborné společnosti, ale většina účastníků jsou vlastně lékaři dalších profesí z jiných odborností, než je paliativní medicína. Těší mě, že konference je postavena tak, že si tuto atraktivitu získala. Program zahrnuje bloky cílené na lékařské intervence, novinky ve vědeckém, akademickém světě a publikacích, ale máme také bloky postavené pro sestry, pro psychology – sami sobě si připravují i spirituální bloky. Zajímavé jsou workshopy, o které je obrovský zájem a kapacita vyžaduje již i předkonferenční setkávání. Témat a zájmů je zkrátka mnoho. Zatím jsme se udrželi ve formátu dvoudenní konference s několika paralelními bloky, ale uvidíme, jestli do budoucna nebudeme muset tento formát rozšířit.

• Na co se vy sám na konferenci vždy těšíte?

Tím, co mi dělá také radost, je závěrečná panelová debata, kam zveme významné řečníky mimo paliativní komunitu, aby přinášeli perspektivy odborníků s hlubokým porozuměním, kteří současně nejsou ponořeni v paliativní medicíně. Letošním tématem bylo Život a utrpení a do diskuse jsme pozvali profesora teologie Pavla Hoška, filosofku paní docentku Matějíčkovou a paní doktorku Podolskou, která se stará o nemocné s Duchenneovou svalovou dystrofií. Obecně perspektivami teologa, filosofa, lékaře a zprostředkovaně i samotných nemocných jsme společně přemýšleli o rozměrech utrpení a o tom, jak s ním pracovat, co to je za fenomén, s čím můžeme pomoci a co musíme přijmout. Tato část je pro mne každoročně hezkou příležitostí podívat se na něco, s čím zacházíme v paliativní péči rutinně – a podívat se na to úplně jinýma očima. Když říkáme, že jako paliativní medicína jsme tady pro tlumení utrpení, tak je potřeba se podívat, o čem to utrpení vlastně je.

• Paliativní péče se na všech úrovních posouvá rychle dopředu. Co vidíte jako největší výzvu pro příští rok, co byste rád viděl na konferenci 2026?

Měl bych radost, kdybychom mohli podat zprávu, že vláda ČR schválila Strategii rozvoje paliativní péče v České republice. Kdybychom se k tomu přiblížili, byl bych velmi rád. Projekt strategického rozvoje je plánován až do roku 2027, ale znění samotné strategie by mělo být vládou schváleno v průběhu příštího roku. Takže to by byla dobrá zpráva, kterou bych si na příštím kongresu přál slyšet.

• Jak si u nás stojí výzkum v oblasti paliativní péče a paliativní medicíny?

Určitě by bylo také krásné, kdybychom viděli větší množství originálních studií v paliativní péči v Česku, abychom rozšiřující se klinickou praxi podporovali právě i výzkumnými projekty. Většina medicínské odbornosti vychází ze základních odborností, samostatný výzkum cílený na paliativní medicínu/paliativní péči je v Česku v začátcích. Máme ojedinělé projekty v rámci jednotlivých fakultních nemocnic nebo akademických pracovišť a máme podporu filantropů. V tuto chvíli je aktuálním tématem stanovování výzkumných priorit v dětské paliativní péči. Potřebné je, aby výzkum probíhal tak, aby to nebyl výzkum pro výzkum, ale výzkum, který budeme moci uplatnit třeba v pokračujícím zkoumání nebo v přímé klinické praxi. Myslíme i na to, abychom nezkoumali jen v lékařské profesi, ale vzhledem k tomu, že se jedná o multiprofesní odbornost, abychom vědomě pracovali i s tím, že nám data zkoumání, reflexe, zkušenosti a klasická evidence mohou opravdu proměňovat kulturu práce napříč profesemi.

Důležité také je, aby se dařilo rozšiřovat fenomén regionálních center odbornosti, kde si představuji, že by v regionech vždy bylo nějaké místo pro regionální poskytovatele, kde mohou se svojí odborností aktivně pracovat – podobně, jako je tomu u primární péče. Tím, že náš obor paliativní péče je přesahový a zasahuje mnoho odborností, se jistojistě odbornost nekoncentruje jen na fakultních pracovištích, takže naopak pokročilou odbornost, možnost stážovat, možnost zkoumat má přinášet do regionů. To by bylo přání, kudy pokračovat dál.