Zakladatel československé kardiochirurgie Před 120 lety se narodil Jan Bedrna

V operačním sále se shromáždili všichni, kteří se měli podílet na této skvělé operaci. Akademiku Bedrnovi asistovali dva jeho nejlepší žáci. Zkušený narkotizér pacienta uspal. Kardioskop neúnavně vykresloval činnost nemocného srdce. Nahoru dolů, nahoru dolů běhala křivka. Vedle na přístroji se chvěla ručička jako v horečce. Ukazovala, má‑li pacient dost kyslíku v tepnách. Encefalograf zaznamenával elektrické impulsy mozkové kůry. Transfuzní přístroj byl připraven. Ticho. Začínáme.

Zkušenými pohyby otevřel akademik Bedrna hrudník mezi čtvrtým a pátým žebrem. Nasadil háčky, které hrudník rozevřely v dostatečné míře. Rychle podchytit krvácející cévy, aby se nedostaly vmetky do mozku. Potom pevnou rukou sevřel osrdečník. Před jeho zraky se zmítalo obnažené srdce dvacetiletého člověka.

Chvilku se soustřeďoval. Potom vzal do ruky malý svěráček podobný pinzetě a uchopil jím ouško levé předsíně. Tohle jistě postačí, touhle cestou se také dostane do síně až k dvojcípé chlopni. Odřízl malý kousek ouška. Asistenti mu otvor rozšířili. Posunul ruku těsně nad srdce. Sevřel prsty a ponechal volný jen ukazovák. Vsunul jej do otvoru. Kolem bylo nesmírné ticho a jenom zrychlený dech se odrážel od stěn. Milimetr za milimetrem posunoval ukazovák do srdeční síně. Srdce sebou trhalo jako v křeči, ale operatérova ruka byla pevná. Ani se nezachvěla.

Najednou cítil, jak špička prstu narazila na překážku. To je dvojcípá chlopeň. Musel zesílit tlak. Prst se prodíral blanitými srůsty. Teď prošel až do levé komory. Cesta krvi byla otevřena! A zase milimetr za milimetrem zpátky. Hotovo, uzavřít otvor! Bylo slyšet jenom dlouhé vydychnutí.

Tak popisuje spisovatel a popularizátor Alexander Jandera (vlastním jménem Čestmír Vejdělek) jednu z prvních operací uvnitř lidského srdce u nás, konkrétně komisurolýzu mitrální stenózy, kterou v polovině 50. let minulého století provedl   Jan Bedrna   z Vojenské lékařské akademie v Hradci Králové. Pacient, který v deseti letech opakovaně prodělal těžkou hnisavou angínu, se ve dvaceti mohl sotva pomalu šourat po pokoji. (Revmatická horečka „vyražená do srdce“ představovala tehdy jedno z nejčastějších smrtelných ohrožení mladých lidí.) Po operaci začal amatérsky hrát hokej a stal se náruživým turistou a horolezcem.

Suverén z okresu

Jan Bedrna se narodil 16. září 1897 v Českém Brodě, kde jeho otec působil jako odborný učitel. Měl sestru, která zemřela mladá, a bratra Karla, právníka, který se stal komunistickým a státním činitelem na Slovensku.

Po maturitě na reálném gymnáziu v Kolíně roku 1916 narukoval Jan na italskou frontu, odkud byl po onemocnění v roce 1918 propuštěn. Jakkoli by nejspíše uspěl i při zkouškách na malířskou a možná i na hudební akademii (skvěle hrál na klavír), zvolil si medicínu. Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy dokončil roku 1923. Jako sekundář v českobrodské nemocnici stážoval u profesora Otakara Kukuly v Praze, kde propadl chirurgii. Jelikož na univerzitě v Praze nebylo místo, uchytil se na Masarykově univerzitě v Brně u Julia Petřivalského, který ho všestranně chirurgicky vychoval.

V letech 1924–1932 Bedrna stážoval i přednášel v řadě západoevropských měst. Koncem roku 1931 se habilitoval z patologie a terapie chirurgických chorob, na jaře 1934 vyhrál konkurs (nad pozdějším profesorem chirurgie LF UK Janem Knoblochem) na přednostu chirurgického oddělení moderní Všeobecné veřejné nemocnice v Hradci Králové, otevřené roku 1928.

Díky jeho aktivitě a širokému rozhledu dosahovala hradecká chirurgie úrovně tehdejších univerzitních klinik. Přesto se její šéf jinde prosazoval dost těžko, neboť coby mladého přednostu „pouhé okresky“ ho kliničtí koryfejové neuznávali.

Kromě rozsáhlé, často jen na klinických pracovištích dostupné léčebné péče rozšířil roku 1935 operační výkony o terapii uzávěrů končetinových cév bederní sympatektomií. Dva roky nato poprvé operoval výhřez meziobratlové ploténky. Používal nitrožilní podávání léku přímo do horní duté žíly, což se u nás rozšířilo až dlouho po jeho smrti. Pravidelně dojížděl do žamberecké plicní léčebny, kde chirurgicky léčil tuberkulózu (až po resekci plic).

Hradecká nemocnice se na návrh svých primářů v čele s Bedrnou stala v říjnu 1945 základnou pobočky pražské LF UK, Bedrna rok nato univerzitním profesorem, od roku 1947 přednostou její chirurgické kliniky (kde roku 1951 založil první specializované kardiochirurgické středisko). V roce 1951 hradeckou fakultu pohltila Vojenská lékařská akademie, která se sem přestěhovala z Brna a ve které Bedrna (v hodnosti plukovníka) působil až do své smrti. V roce 1954 byl zvolen akademikem ČSAV.

Chirurgova srdce

Ač všestranný chirurg, Jan Bedrna už za války – možná i kvůli vlastní anamnéze – začal pošilhávat po kardiochirurgii. V roce 1943 začal chirurgicky léčit konstrikční perikarditidu, rovněž se uvádí, že někdy během války se mu podařilo zašít bodnou ránu na srdci. Z jeho rozsáhlé práce v rodícím se oboru uveďme alespoň tři nejvýznamnější československé priority. Koncem října 1947 podvázal otevřenou tepennou dučej. V březnu 1951 (spolu s Jaroslavem Procházkou) chirurgicky odstranil zúžení plicní chlopně a v listopadu téhož roku (po dvou neúspěšných pokusech) i stenózu dvojcípé srdeční chlopně revmatického původu, což byla de facto první operace uvnitř srdce u nás.

„Dobře si pamatuji, jak jsme byli vzrušeni, když v nabité posluchárně II. interní kliniky na zasedání Československé kardiologické společnosti referoval o třech operovaných osobách…,“ vzpomínal kardiolog Zdeněk Fejfar.

Po dalších zhruba deseti úspěšných operacích je profesor Bedrna demonstroval jednak odborným návštěvám, jednak při hostování na klinikách v Brně a Bratislavě. (Roku 1954 bylo podobných zákroků u nás provedeno 406, z toho 162 u prof. Bedrny, za dalších šest let, k 31. červenci 1960, již celkový počet operovaných pro mitrální stenózu v našem státě dosáhl čísla 2 908.)

Všechny svoje „rekordy“ profesor Bedrna provedl na zavřeném, tlukoucím srdci, mimotělního oběhu u nás se nedožil. Trpěl totiž těžkou srdeční chorobou – fibrózou myokardu, vzniklou po téměř smrtelně proběhnuvší difterické karditidě v dětství. Závažnost své choroby samozřejmě znal, opakovaně se léčil v Poděbradech, ale dobře míněné připomínky, aby se šetřil, odbýval slovy: „Radši umřu vstoje než vleže na nemocničním lůžku.“ (Profesor Josef Říman zase vzpomíná na jeho krédo „lepší je shořet, než zrezivět“.) Postupně se vyvíjející srdeční selhání, trombóza žil dolních končetin a sukcesivní embolizace do plicního řečiště ukončily jeho život. Zemřel 25. září 1956 v Poděbradech jako devětapadesátiletý.

Jan Bedrna jako jeden z našich posledních velkých chirurgických univerzálů vládl dokonalým přehledem o svém oboru i jeho nově vznikajících nástavbách.

Velice rád přednášel. Jeho přednášky nebyly nikdy suchopárné; pozornost posluchačů, ať už to byli vyspělí odborníci či medici, rád osvěžoval bystrými postřehy ze života.

Odmítal dělení medicíny na internu a chirurgii: „Operace není jenom výkonem technickým s jeho anatomickými problémy, ale též důležitým zásahem do fyziologických dějů.“

Při vědomí, že nedožije vyššího věku, nezištně umožňoval svým žákům jak v obecné, tak kardio‑ a neurochirurgii i urologii, aby šli svou vlastní cestou a samostatně a svobodně se rozvíjeli.

Z jeho četných žáků zde vzpomeňme alespoň zakladatele československé neurochirurgie Rudolfa Petra či hrudního chirurga Jaroslava Procházku, který se stal Bedrnovým nástupcem v čele hradecké chirurgické kliniky a z jehož pamětí jsem částečně čerpal v tomto textu.

ADRESA PRO KORESPONDENCI

Ing. František Houdek, Synkovská 13, 160 00 Praha 6, e‑mail: frthek@gmail.com

Zdroj: MT