Zatím nikdo neřekl, na co máme
Jak hodnotíte současnou úroveň našeho zdravotnictví?
Jsem lékař, a ne politik či ekonom. Z tohoto důvodu nemusejí být moje názory zcela správné a objektivní. Přesto si dovoluji říci, že úroveň českého zdravotnictví je bezpochyby vysoká. Přesvědčuji se o tom neustále, především při zahraničních cestách a také při srovnávání výsledků našeho pracoviště při různých mezinárodních medicínských fórech. Je tomu tak hlavně díky kvalitní práci, kterou odvádí naprostá většina zdravotníků. Pokud budu hovořit o urologii, ta rozhodně představuje vysoký světový standard. V porevolučním prostředí se však v kvalitě poskytované péče vytvořily lokální i institucionální rozdíly. Projevují se také nedostatky v postgraduálním vzdělávání, které souvisejí s jeho přestavbou a hlavně oslabením kontrolní činnosti. Vliv lékařské komory v tomto směru zaostává a také postrádáme větší „tlak“ pojišťoven. V českém zdravotnictví se také stále silněji začíná projevovat technologické i přístrojové zaostávání i finanční podhodnocení. „Zlaté české ručičky“ a jejich improvizační schopnost nestačí a i odliv schopných do lépe platících zemí je aktuálním problémem, který se nám může vymstít.
Je to tedy jenom otázka peněz?
Nedostatek peněz hraje určitě velkou roli. I při našich omezených možnostech bychom se však měli opravdu zamyslet nad tím, jak s dostupnými prostředky nakládáme. Určitě je nutné učinit přítrž nesmyslné snaze mít všude všechno nej... I nejbohatší státy koncentrují to nejlepší do špičkových center, která jsou potom schopna držet krok s vývojem medicíny ve světovém měřítku. U nás panuje ve zdravotnictví nežádoucí lokalpatriotismus a nesmyslné rovnostářství. A proto jsou ze státních prostředků zakupovány nejnovější a nejdražší přístroje i technologie bez ohledu na jejich využití. V komisích přidělujících státní prostředky je stále málo objektivního a mnoho osobního. Ke skutečným bonbonkům patřilo tzv. porcování medvěda v parlamentu, které bylo úlitbou poslanců jejich volebním obvodům. Je dnes běžné, že kliniky, na kterých probíhá i výuka lékařství a kde se provádí opravdu špičková medicína, nemají to, co vlastní třeba regionální zařízení. Chybí vícezdrojové financování s účastí soukromého sektoru. Sponzorování sportu a kultury je určitě efektivnější než zdravotnictví, kde se pohybuje spíše v morální, pro sponzora méně výhodné rovině.
Jde tedy do zdravotnictví dostatek peněz?
Na to lze jen velmi těžko odpovědět, pokud nejsou k dispozici fundované analýzy a přesně zmapovány cesty, kterými tyto peníze protékají. Nikdo zatím nedokázal alespoň orientačně spočítat, kolik stojí třeba léčení jednotlivých chorob nebo jednotlivé operace. Snad právě DRG systém přinese první použitelné informace, i když i zde jsem podle zkušeností ze zahraničí skeptický. Dosavadní systém bodového hodnocení naší práce je nejen výrazně podhodnocený, ale hlavně až diskriminačně nevyvážený. Když se lámal chleba při tvorbě sazebníku, tak záleželo na aktivitě a razanci zástupců jednotlivých oborů i zájmových skupin. A proto máme dnes třeba ambulantní specialisty nebo obory, které jsou relativně slušně ohodnocené - dialýza, kardiologie, stomatologie, a naproti tomu většinu hluboce podhodnocených oborů. Zajímavé je, že ti, kteří z tohoto dělení vyšli nejlépe, jsou nejradikálnější a nechtějí si na své nechat sáhnout a jsou nespokojeni. Obecně se ví, že například většina chirurgických oborů má hodnocení nastaveno tak, že nelze pracovat jinak než v „plánovaném“ minusu a že nejhůře jsou „zaplaceny“ nejsložitější operace.
Kde vidíte hlavní problémy našeho zdravotnictví? Existuje alespoň částečné řešení?
Kdybych dokázal odpovědět, stal bych se asi kandidátem na Nobelovu cenu. Nikde na světě totiž nemají zcela vyhovující systém zdravotnictví. Dle mého mínění je u nás klíčovým problémem to, že stále pracujeme bez jakékoli dlouhodobé koncepce zdravotnictví. Nikdo ze zodpovědných zatím jasně neřekl, co chceme dosáhnout a co můžeme z veřejného zdravotnického pojištění uhradit, prostě na co máme. Zdá se to jednoduché, ale chybí politická odvaha říci: „Národe, vyprodukovali jsem jen to a to, a to nám nestačí, abychom všem poskytli vše, co je moderní a nejlepší. Až na tom budeme jako například v Německu, pak si budeme moci dovolit více.“ Odlišit standardní péči od nadstandardní (ta by mohla být hrazena z komerčního připojištění) není tak těžké. Všichni přece také nemůžeme jezdit v limuzínách, naprosté většině stačí veřejná doprava. Chce to jen politickou odvahu, která by zejména na začátku volebního období nemusela být politickou sebevraždou. Zažili jsme již několik pokusů situaci změnit, všechny měly jepičí život. Každý dosavadní polistopadový ministr přišel do úřadu s velkým elánem, který záhy po konfrontaci s realitou skončil. Je přece více než jasné, že základní koncepce zdravotnictví musí být dána v konsensu alespoň všech parlamentních stran a vypracována na delší dobu než na jedno volební období. Na její přípravě se musejí podílet všechny zainteresované složky, a ne jen úzká skupina „teoretiků“, vybraných jednou stranou anebo jednou osobou. Komory, odborné společnosti i odbory musejí být samozřejmě u toho.
Jak se na tom podílí časté přerušování kontinuity řízení zdravotnictví?
Pravidelně do čela ministerstva zdravotnictví přicházejí akademicky a medicínsky vzdělaní lidé, kteří však nemají ucelenou představu, do čeho vlastně jdou, a jsou bez větších manažerských zkušeností i ekonomické erudice. To pochopitelně nestačí a vše za krátkou dobu vyplave na povrch. Proto tak častá obměna na postu našeho ministra. Nikdo se zatím nepoučil od svých předchůdců a jde do toho bez ohledu na své schopnosti a politické možnosti. Každá nová vláda, potažmo její ministr zdravotnictví, výrazným způsobem zasahuje do toho, co bylo předchůdci zavedeno, „překopá“ strukturu i koncepci chodu ministerstva, vymění nejen náměstky, ale i ředitele odborů a ředitele velkých nemocnic i významných ústavů podřízených ministerstvu. Vše se děje bez ohledu na to, jak odvolaní pracovali. Neexistuje žádná návaznost, stále se začíná od nuly. I velmi pracovití a loajální ministerští úředníci a zaměstnanci dalších ministerstvu podřízených institucí odcházejí, neboť jsou otráveni z toho, že jimi vynaložené úsilí je neustále mařeno anebo převráceno naruby, a mají také existenční obavy. Situaci zhoršuje i klientelismus při obsazování významnějších postů, kdy probíhá nominace v rámci politického handlu, a ne na základě potřebné odbornosti. I širší kolegium ministra je potom diskusním klubem, který problematice rozumí jen vzdáleně a zákonitě dělá chybná rozhodnutí, zvláště pokud najde zalíbení v rozhodování od zeleného stolu. Proč se např. mezi ministry i náměstky neobjevil dosud některý ze zkušených a prověřených ředitelů fakultních nemocnic? Jak je možné, že třeba za mezinárodní vztahy odpovídají lidé bez odpovídajících jazykových znalostí? Jak je možné, že laická sdružení mohou hovořit do věcí, kterým absolutně nerozumějí a které jim ani nepříslušejí? Rozhodnutí vedená z pozice „jak chutná moc“ jsou pak obzvláště pikantní a katastrofická.
Je společenské postavení zdravotníků adekvátní tomu, co je od nich požadováno?
Rozhodně není. Přetrvává řada scestných mýtů a ty negativně ovlivňují společenské zařazení zdravotníků. Patří mezi ně to, že práce zdravotníků je neproduktivní službou, že zdravotníci jsou povinni pracovat za každých okolností, tedy bez ohledu na čas i mzdu, že jejich úsilí o odpovídající finanční ohodnocení je nehoráznost atd. Nové auto nebo nově postavený domek i třeba špičkového lékaře je vnímán jako něco neobvyklého, co vzbuzuje u řady lidí nevoli. Nastupující zdravotnická emigrace je toho důsledkem.
Co vás nejvíce na zdravotnictví trápí?
Je toho více. U lékařů bych na první místo postavil nejednotnost. Stavovská čest neexistuje. Stále převládají osobní, skupinové i lokální zájmy, které vedou k tomu, že si na rozdíl o jiných nátlakových skupin (železničáři, letoví dispečeři a další) nic nedokážeme prosadit. Vždy se najde někdo nebo skupina, která „uhne“, a tak všechno předchozí úsilí končí ve ztracenu. Naši „lídři“ příliš často mění kabáty a náš tlak je potom nesystematický a neefektivní. Jako vysokoškolský učitel se také nemohu smířit s tím, že někteří z našich absolventů patří v řadách veřejných činitelů k nejhrubšímu a nejméně kultivovanému jádru. Jsou ostudou nejen našeho stavu, ale i alma mater, ze které vyšli.
Jak vidíte vztah fakultních nemocnic a lékařských fakult?
Ten je již historicky velmi problematický, i když pro klinickou výuku mediků zásadní. Problémy vznikají již z toho, že na klinikách pracují školští pracovníci, kteří jsou zároveň zaměstnanci i fakultní nemocnice. Já mám hlavní zaměstnanecký poměr s plným úvazkem u fakulty a vedlejší na částečný úvazek u fakultní nemocnice. Jsem zároveň podřízen děkanovi fakulty a řediteli nemocnice. Pracujeme pod velkým ekonomickým tlakem a vyhovět škole i nemocnici je opravdu často nemožné. Nemůžeme jen učit, ale musíme být i špičkoví lékaři, a to například bez pravidelného operování nejde. Je to tak trochu začarovaný kruh. Model něčeho, jako jsou univerzitní nemocnice, by byl krokem vpřed.
Co vás trápí jako vysokoškolského učitele?
I tady je to nedostatek finančních prostředků. Snažíme se výuku co nejvíce zmodernizovat. Studenti se mají za studia seznámit s těmi nejmodernějšími postupy, a to nejen teoreticky. Bylo by proto logické, aby zařízení, kde výuka probíhá, k tomu byla patřičně vybavena. Opak je pravdou, neboť ve fakultních nemocnicích velmi často najdete zastaralé přístroje i výukové pomůcky a o novinkách se pouze hovoří anebo se pouštějí na videu. Příkladem může být operační robot, který u nás je pouze jeden z pěti ve fakultní nemocnici. Potřebovali bychom moderní výukové prostředky, jako jsou např. simulátory. My jeden máme, ale je to pouze popelka. Jsme také stále zahlcováni ve své práci značnou administrativou, jak fakultní, tak i nemocniční, která nám bere čas na samovzdělávání a třeba i přípravu výuky. Paradoxem jsou i naše platy. Naše mzda od vysoké školy je nižší než od nemocnice, kde pracujeme jen na kratší úvazek. Velmi mě také trápí přetrvávající „posametová pseudodemokracie“, kdy byly ustanoveny akademické senáty s paritním zastoupením učitelů a studentů. Akademický senát rozhoduje o zásadních věcech fakulty např. finančním rozpočtu, volí akademické funkcionáře, schvaluje členy vědecké rady fakulty. Studenty určitě nepodceňuji, ale například jejich zkušenosti a zejména zodpovědnost (většina z nich fakultu po promoci opouští) se od učitelů určitě liší, a proto je současný poměr zastoupení neadekvátní a nesprávný. Na řadě fakult si to již uvědomili a vyřešili, ostatní to čeká.
Jak se díváte na současné studenty?
Jsou v podstatě stejní, jako jsme byli my. S trochou nadsazení i my jsme chtěli být dobrými lékaři, ale moc se u toho nenadřít a přitom si užít konce „bezstarostného“ mládí. Liší se přece jenom tím, že žijí ve zcela jiných podmínkách a mají daleko větší možnosti. Ne všichni jsou schopni a ochotni toho využít. Stáž se skupinou mediků, kteří svůj aktivní zájem opírají o solidní znalosti, mě stále dokáže nadchnout, někdy je mi dokonce líto, že končí.
Změnilo se něco v postavení a práci přednostů?
Nepochybně se změnilo a moc. Přednosta nebo primář musí dnes být nejen odborníkem, ale také a možná ještě více manažerem a ekonomem. Pracujeme pod velkým ekonomickým tlakem, ale bez ekonomického vzdělání. Dávno už neplatí, že například v chirurgickém oboru musí být šéf od rána do večera na sále, řešit ty nejtěžší případy a umět vše. Dnes prakticky není nikdo schopen špičkově ovládat obor v celém rozsahu, a proto je nutné si vychovat tým, kde dochází k určité subspecializaci. Jednotlivým protagonistům pak musí být dána šance k jejich růstu, to chce ale odvahu. Já považuji za velmi důležitou pěstovat trvalou konkurenci, a to na všech úrovních. Je to cesta proti sebeuspokojení a stagnaci.
Nakonec, jaký je váš názor na sponzoring farmakologickými firmami?
Hned úvodem je třeba říci, že tato otázka je velmi široká a snadno by se mohla stát zavádějící. Velmi často má silný podtext závisti a mediální senzacechtivosti a bohužel se stala i byznysem. Určitě jsem proti tzv. kongresové turistice, která v kostce znamená výlet do atraktivní destinace v rámci nějakého zahraničního lékařského zasedání. Účastníci, někteří i neznalí jednacího jazyka, jsou zde zaregistrováni, ale absolvují jen slavnostní zahájení anebo závěrečný večer, někdy ani to ne. Inovovanou formou je tzv. firemní symposium, opět na atraktivním místě, ale s vysloveně oddychovou náplní, která má s medicínou minimálně anebo nic společného. Obojí je zavrženíhodné, podobně jako tzv. baťůžkaření, kdy lékař pacientovi nevydává recept, ale přímo lék, a za každé balení obdrží finanční odměnu.
Na druhé straně je si třeba uvědomit, že lékaři, hlavně mladší, nemají prakticky možnost vycestovat na náklady zaměstnavatele na zahraniční kongres a zde se seznámit s novým prostředím, navázat mezinárodní kontakty a později zde třeba i přednášet. Tyto aktivity jsou pro odborný růst nezbytné a jsou také východiskem pro publikování v časopisech s impact faktorem, které jsou stále více vyžadovány pro hodnocení. Jedinou výjimkou v tomto směru jsou snad granty. Z těch je možné, ale v omezené míře, se takových akcí zúčastnit. V těchto situacích je vyslání firmou prakticky jediným řešením, přičemž se vyslaný může za to zavázat k vypracování zprávy o tématech z kongresu, na kterých má firma zájem, a jejich přednesení na domácích akcích. V urologii jsou například tři kongresy (evropský, americký a světový), které jsou alespoň pro pracovníky klinických pracovišť nesmírně přínosné, ale jejich „samoprofinancování“ je nad jejich síly. Zde bych viděl sponzoring ze strany firem, pokud není podmíněn jinými závazky, dokonce za chvályhodný a přispívající ke zvyšování úrovně české medicíny. My se stále ohlížíme na Západ a argumentujeme jím. V těchto zemích jsou prakticky všichni renomovaní odborníci zcela regulérně na výplatních listinách velkým firem a tento fakt přiznávají na začátku přednášek anebo jako součást publikovaných článků. Je velmi jednoduché si z těchto nemalých peněz výše uvedené aktivity zaplatit.
Zdroj: