Přeskočit na obsah

Zemí Tiwanaků, Ajmarů, Inků a Simóna Bolívara

República de Bolivia je vnitrozemský stát , která na západě hraničí s a , na jihu s , na jihovýchodě s a na východě a severu pak s . Země se nachází v centrální části Jižní Ameriky, bez přístupu k moři – ten ztratila v tzv. v roce . Největšími městy jsou La Paz s více než 1,2 milionu obyvatel, , a . Hlavní města Sucre a La Paz patří mezi nejvýše položená hlavní města světa.

Geograficky je rozdělena na bohatou tropickou nížinu a chudé Altiplano – rozsáhlou náhorní plošinu. S milionem čtverečních kilometrů je země sedmadvacátá na světě, čtrnáctkrát větší než Česká republika. Má přitom jen necelých devět milionů obyvatel, z nichž kolem poloviny (55 %) tvoří Indiáni, zejména (30 %) a Ajmarové (25 %). Ostatní jsou převážně smíšeného (35 %) či španělského (7 %) původu. Úředními jazyky jsou španělština, kečujština, ajmarština a guaranijština, nejvíce se však používá španělština. Dominujícím náboženstvím je (92 % obyvatel jsou římští katolíci).

Země nese své jméno po prvním prezidentu . Politicky jde o pluralitní republiku v čele s prezidentem a s dvoukomorovým parlamentem; poslanců poslanecké sněmovny je 130, senátorů – členů kongresu – 27. Politicky je Bolívie roztříštěna více než kdy dříve – na devět departmentů a 112 provincií, které se rozdělují na 294 sekcí a ty se dále dělí na 1 408 kantonů a obcí (municipalidades). Přestože je historicky hlavním městem Bolívie Sucre, ztratilo po poklesu těžby stříbra v blízkém Potosí svůj dřívější význam, což bolívijskou vládu motivovalo k tomu, aby roku 1899 přemístila své sídlo do La Pazu. La Paz si tak uzmul veškerou moc zákonodárnou a na Sucre zbyla výkonná. Je sídlem , , a Hlavní republikové prokuratury, vláda však sídlí v . To trvale udržuje mezi oběma městy a jejich obyvateli určité napětí, které čas od času vybublá v podobě demonstrací.

Při hranicích s Peru na severozápadě zasahuje na území Bolívie pánev slavného jezera . Bolívijské jsou v podstatě , ohraničenou vysokými horskými hřbety – říká se jí Altiplano. Na jihozápadě je vyplněno slaným a slanými a . Na západě lemují Altiplano (zde leží nejvyšší vrchol Bolívie, Nevado Sajama s 6 542 m nadmořské výšky), na východě . Na bolívijsko-chilsko-argentinském trojmezí ční nejvýše , měřící 5 653 m n. m. Směrem k severu a severovýchodu sestupují Andy až do , na jihovýchodě do Gran Chaca. Přechodná oblast andského předhůří se nazývá .

Období 1 400 až 400 př. n. l.
První osidlování náhorních plošin Bolívie kmeny, které přišly přes Beringovu úžinu, začalo někdy v období 1 400 až 400 let před Kristem. Teprve v době kolem 500 let před Kristem vzniká na břehu jezera Titicaca ceremoniální středisko Tihuanaku, které bylo kulturním a náboženským centrem tehdejší doby a jehož sláva trvala do roku 900 našeho letopočtu.

Inkové, poslední domorodí dobyvatelé, přišli krátce po pádu Tihuanaku, a toto období (1476 až 1534 n. l.) představuje vyvrcholení andské civilizace. Inkové řídili svoji říši z Cuzca (dnešní Peru) – na východ do dnešní Bolívie, na jih do Argentiny a Chile a na sever do Kolumbie.

Ajmarové a Inkové tedy vládli Bolívii až do 16. století. V třicátých letech však inckou civilizaci smetli španělští dobyvatelé a začala dvousetletá éra španělské nadvlády. Španělští dobyvatelé, v čele s Franciscem Pizarrem a Diegou Almagrem, přišli do země v roce 1531. Inka Atahuallpa je nejprve přijal přátelsky v domnění, že to jsou poslové boha Virakoči. Byl však zabit a jeho dvacetitisícová armáda byla rozprášena. V roce 1538 došlo k úplnému podmanění incké říše Španěly a ti proměnili bolívijské území v tábor nucených prací.

V roce 1545 bylo objeveno stříbro na kopci Cerro Rico (Bohatý kopec) u Potosí, a to jen dále podpořilo zájem dobyvatelů o ovládnutí a udržení celého území. Teprve po více než dvou stech letech, v roce , porazila armáda vedená Bolívarovým poručíkem španělské vojsko u v Peru, 6. srpna 1825 se osadníci odtrhli od Španělska a pojmenovali svou zemi po velkém hrdinovi jihoamerických bojů za , Simónu Bolívarovi – Bolívie. Prezidentem se stal Bolívar, který však úřad zastával pouze několik měsíců, po něm nastoupil generál de Sucre, který byl v roce 1828 svržen.

Po vyhlášení nezávislosti se původním obyvatelům nevedlo lépe, spíše naopak. Jen obtížně a pomalu se dařilo překonávat rozdíly mezi bílými pány španělského původu a mezi domorodými indiánskými obyvateli. Ostatně po celé Bolívii zůstávala otrocká práce zcela legální ještě hluboko ve 20. století. Navíc v roce 1825 byly vyčerpány zásoby stříbra v Potosí a v Bolívii vzniklo období anarchie a tyranie, které nemá v dějinách Jižní Ameriky obdobu. Od roku 1825 do roku 1884 zde bylo napočítáno přes 176 povstání, státních převratů a diktatur, bolívijská historie byla ve znamení válek, nepokojů a vojenských vlád.

Je zajímavé, že ačkoli Bolívie se jako by s oblibou vrhala do celé řady válek, nikdy se jí nepodařilo žádnou vyhrát. V tzv. pacifické (ledkové) válce ( až ) bojovala Bolívie po boku Peru proti svému dlouholetému nepříteli, Chile. Válka skončila pro Bolívii a Peru katastrofou, obě země ztratily část svého území, Bolívie mj. provincii , její jediný přístup k moři a největší naleziště ledku na světě. V roce 1904 přišla Bolívie ve válce s Brazílií o provincii Acre na východě země, kde se pěstovalo velké množství kaučuku. V období 1. světové války zůstala Bolívie neutrální a pouze přerušila diplomatické styky s Německem. Ve válce s Paraguayí v letech 1932 až 1935 ztratila velkou část pralesa v oblasti Chaco, kde se předpokládaly velká naleziště ropy. Za 2. světové války přerušila styky se státy Osy a roku 1943 jim formálně vyhlásila válku. Od roku následuje série krvavých pučů a vojenských diktatur.

Všechna tato období byla v důsledku tíživé hospodářské situace poznamenána sociálními nepokoji. V roce byli vojáci zbaveni moci, jíž se chopila civilní vláda. Byly znárodněny cínové doly a Indiáni dostali poprvé volební právo. Přesto však ke stabilizaci země nedošlo. Další vlna vojenských vlád začala v roce , kdy proběhl státní převrat a k moci se dostala vojenská junta v čele s generálem Barrientesem. Roku 1967 vzniklo partyzánské hnutí v čele s Che Guevarou. Partyzáni byli však poraženi a Che Guevara zastřelen. Vlna vojenských vlád skončila až v roce . Když se však generálové konečně přestali držet moci, svolali volby a k moci se opět dostali civilisté, byla Bolívie nejchudší a jednou z nejzadluženějších zemí Jižní Ameriky.

A tak teprve v letech až začal intenzivní rozvoj ekonomiky a infrastruktury, nicméně problém velkého rozdílu mezi bohatým východem a chudým západem země přetrvává. Nepodařilo se ho vyřešit ani Evu Moralesovi, který je prezidentem země od roku 2006. Klid ve státě, který dnes zaujímá pouhou polovinu toho území, jež patřilo Bolívii při vyhlášení nezávislosti roku 1825, není možný především vzhledem k trvajícím snahám bohatších provincií o osamostatnění. V roce např. vyhlásily východní vedené největším a nejbohatším autonomii, aby mohly snáze kontrolovat své nerostné bohatství. Vláda vedená prezidentem Evem Moralesem tento akt neuznala a ani následné referendum v roce nebrala na vědomí. Tyto a podobné události jsou tedy nadále příčinou napětí v zemi.

Vydáváme se na cestu

Procestovali jsme Bolívii důkladně, najezdili tisíce kilometrů a navštívili několik desítek nádherných míst. Proto jen telegraficky uvedeme ty hlavní.

La Paz

Největší bolívijské město, sídlo vlády a jedno z nejvýše položených hlavních měst na světě – leží ve vysokohorské roklině ve výšce 3 632 metrů nad mořem. Bylo založeno roku 1548 Alonsem de Mendozou na říčce Río Choqueyapu, kde bylo původně nalezeno zlato. Původní název La Pazu byl Nuestra Señora de La Paz (Naše dáma míru) a toto jméno připomínalo obnovu míru po vzpouře Gonzala Pizzaza a spoludobyvatelů proti peruánskému místokráli Blasku Núñezi Velovi.

Tihuanacu

Toto archeologické naleziště ležící ve výšce 3 600 metrů nad mořem je hodinu cesty od La Pazu. Sloužilo k uctívání bohů a také jako observatoř. Stavby nevznikly najednou, ale v různých epochách, některé se zdají nedokončené, jako kdyby civilizace, která je budovala, najednou zanikla. Většina budov byla postavena kolem roku 200 n. l. Kolem roku 500 n. l. se středisko rozrostlo na město asi s 50 000 obyvatel. V náboženském areálu jsou kamenné chrámy, zapuštěná náměstí, uzavřené svatyně a brány. Nejznámější je impozantní Sluneční brána, která váží 10 tun. V areálu byl objeven také jeden z největších monolitů v Andách vysoký 7,6 m a pojmenovaný po svém objeviteli Bennetova stéla; jeho originál stojí na hlavním náměstí v La Pazu.

Copacabana

Městečko je náboženským centrem již od dob Inků a nejznámějším poutním místem v Bolívii. Nad městem se tyčí Kalvárie se zastávkami křížové cesty. Copacabana je také známá velkým množstvím festivalů a slavností, které probudí toto ospalé městečko k životu. Největší dominantou je katedrála v maurském stylu, postavená v letech 1605 až 1820, která se svými kopulemi a modrými portugalskými dlaždicemi tvoří dominantu města. Nachází se zde také slavná socha černé Madony, vyřezaná v roce 1582 indiánským umělcem Franciscem Yupanaquiem. Socha nikdy nebyla z katedrály přestěhována, protože kdyby byla odvezena, vody jezera Titicaca by se rozvodnily.
Jezero Titicaca
Toto posvátné jezero leží v srdci Antiplana na severozápad od La Pazu a tvoří přirozenou hranici mezi Peru a Bolívií, ve výšce kolem 3 800 metrů nad mořem. Patří k nejvýše položeným přístupným jezerům. V noci tu teploty klesají pod bod mrazu, ve dne vám hrozí spálení od slunce. Jezero pokrývá plochu přes 9 000 km2, a když místní mluví o jeho tyrkysových vodách, nezapomenou vás pyšně upozornit, že je tak velké, že má vlny. O původu jezera se vedou spory, pravděpodobně je to jezero ledovcové, které vzniklo vulkanickou činností. Podle legendy se v tomto jezeře zrodila incká civilizace. Indiánská legenda praví, že děti boha slunce, Manco Capac a jeho sestra Mama Ocllo vystoupili z chladných vod, založili Cuzco a dynastii Inků. Později, během španělské okupace, prý Inkové ukryli na jeho dno obrovský poklad. Na jeho dně se má ukrývat i legendární zlatý řetěz vážící 2 000 kg. Oceanograf J. Y. Cousteau strávil osm týdnů pátráním po dně jezera, ale žádné zlato nenašel. Co však objevil, byla 60 cm dlouhá tříbarevná žába, která se pravděpodobně nikdy nevynořuje.

Ve vodách jezera najdete přes třicet ostrovů.

Isla del Sol – Ostrov slunce

se jmenoval ten, který jsme navštívili. Právě podle tohoto ostrova, který se dříve jmenoval Titicachi, bylo pojmenováno jezero Titicaca. Podle legend byl tento ostrov místem narození slunce a právě slunce stvořilo další mystické postavy, jako byli bůh Virakoča, první Inka Manco Capac a jeho sestra Mama Ocllo.

Altiplano
Altiplano (vysoká planina) je charakteristická vegetací puna, což je otevřená zatravněná plocha, která se táhne od hranic s Peru severně od jezera Titicaca jižním směrem k hranicím s Argentinou a pokračuje dále do Peru, Chile a Argentiny. I přes svůj název je to vše, jen ne rovina. Nadmořská výška se zde pohybuje od 3 500 metrů do 4 000 metrů, avšak zasněžené vrcholky Cordillera Real a mnoho vrcholů Cordillera Occidental dosahují daleko větších nadmořských výšek. Na Altiplanu se také nacházejí největší jezera a také obrovské solné pánve s jezery Salar de Uyuni a Salar do Coipasa.

Celou oblast Altiplana ohraničují hory. Na západní straně je to Cordillera Occidental (Západní Kordillery) s několika vyhaslými i činnými vulkány na jihu oblasti. Na severovýchodě Altiplana se tyčí vrcholky Cordillera Real (Královské Kordillery) s mocnými ledovci. Na jihu plošinu uzavírá Cordillera Oriental (Východní Kordillery) a Cordillera Central (Centrální Kordillery).
Národní park Sajama
Park s rozlohou okolo 80 000 ha se nachází v západních Kordillerách na hranici s Chile. Bylo založen roku 1945 na ochranu vulkánu Nevado Sajama, nejvyšší (6 542 m) a posvátné hory Bolívie, a také severního výběžku pouště Atacama.

je město v horském pásmu severně od Uru Uru a jezer Poopó ve výšce 3 709 m n. m. Známá je místní „přehlídka démonů“ předváděná tanečníky oblečenými v křiklavých maskách a kostýmech.

je největší město v regionu. Je zde Archeologické a antropologické muzeum se sbírkou mumií a množstvím lidských lebek (s rozličnými příklady deformací), včetně detailních popisů procesů mumifikace a deformace a Cementerio de Trenes (pohřebiště parních lokomotiv).

Salar de Uyuni největší solné roviny světa

Jedním z dobrodružství, jež můžete prožít v Jižní Americe, je výlet na Salar de Uyuni a nocleh v solném hotelu. Salar de Uyuni je největší na světě, jež byla dříve dnem . Před 40 tisíci lety byl prostor solné pláně součástí obrovského prehistorického jezera . Když toto jezero vyschlo, zůstala po něm dvě jezera – a a dvě solné pláně – a Salar de Uyuni. Nacházejí se v okolí Potosí na jihozápadě Bolívie v nadmořské výšce 3 650 m n. m. v blízkosti And na území, které zabírá více než 10 000 km čtverečních, takže je 25krát větší než solná pláň v v .

Ke zdejší tajuplné atmosféře přispívá to, že jste v nadmořské výšce přesahující vrchol nejvyšší evropské hory Mont Blanc, že pouhým okem nedokážete rozeznat vzdálenost od bodu k bodu a kde se zemský povrch mění atmosféru, že na jedné straně vidíte zapadat slunce a na druhé vycházet měsíc, že vedle výborného rozhledu po celém jezeře vidíte i vrcholky And, nebo že každý rok v zde přebývají tři druhy jihoamerických (, , ).

Jedná se o hlavní zdroj soli pro celou planetu. Pláň obsahuje 10 miliard tun soli, z nichž těžební společnost Colchani každoročně vytěží 25 tisíc . Ale ze soli se zde i staví, protože žádný jiný materiál než opět sůl by zdejší agresivní prostředí nevydržel. Viděli jsme to i v hotelu, kde jsme spali. Celá jeho konstrukce – zdivo, střecha, ale i vybavení jako stoly, židle, postele v hotelových pokojích, hodiny, vše, na co si vzpomenete (kromě jídla a nápojů) – je vyrobeno ze soli.

Na solné pláni najdete i několik tzv. , např. Isla de Pescadores s kaktusovým hájem; některé kaktusy jsou vysoké až 12 metrů.

Laguny

Při cestě po Altiplanu jsme navštívili i celou řadu nádherných lagun, přičemž u laguny Celeste jsme jeli i po nejvýše položené cestě na světě sjízdné pro motorová vozidla (5 900 m n. m.).

Laguny doslova hýří barvami podle toho, jaké nerosty jsou v nich rozpuštěny či jací živočichové v nich žijí. Začínaje červenou lagunou Colorada, pokračuje zelenou barvou laguny Verde, modrou lagunou Celeste, mléčnou lagunou Blanca, žlutou lagunou Amarillo a konče například vínovou lagunou Guinda.

Geotermální pole Sol de Mañana – živá Země

Ke gejzírům Sol de Mañana (Ranní slunce) ve výšce 4 850 metrů nad mořem jsme přijeli ještě za tmy a čekali na okamžik, kde je budeme moci v ranním slunci spatřit. Byla příšerná zima, foukal studený vítr, z tůněk a bublajících jezírek bylo cítit síru. Na několika místech do vzduchu pravidelně vystřelují gejzírky vody. Hučí jako vodopády, duní, syčí a bublají, zahalují okolí do bělostné mlhy. Už zbývá jen to, aby se začala třást země. Tady můžete na vlastní oči spatřit, jak vypadala Země, když se na ní ještě nedalo žít, protože tahle pohyblivá, chvějící se a měkká slupka by vás prostě neunesla a vy byste na ní nevydrželi stát.

leží v údolí řeky Río Tupiza obklopeném pohořím Cordillera de Chichas. Zdejší krajina je plná neobvyklých skalních útvarů, hlubokých roklin a kaňonů, strží a kaktusových lesů; úžasný výhled na město především při východu a západu slunce skýtá Cerro Corazón de Jesús.

Pokud máte stříbrný prstýnek nebo náušnice, možná je jejich původ v kdysi nejvýdělečnějších stříbrných dolech na světě, ve městě Potosí. Všechno to začalo roku 1544, kdy indiánský pastevec lam, Diego Huallpa, ztratil poblíž vesnice Potosí své dvě lamy a šel je hledat. Hledal až do večera, leč neúspěšně. Přišla noční zima a Diego si musel zapálit oheň, aby se trochu ohřál. Oheň vytvořil dostatek tepla, aby ze země začalo vytékat tekuté stříbro...

V důsledku nalezení obrovských ložisek stříbra v tzv. Cerro Rico čili „Bohaté hoře“ zde pak v roce 1545 vzniklo i město. Zdejší žíly byly tak bohaté, že se doly rychle staly nejvýdělečnějšími na světě a Potosí se změnilo v největší a nejbohatší latinskoamerické město. S tím ale souvisela také nutnost přísunu milionů nedobrovolných dělníků, místních Indiánů i dovezených afrických otroků. Podmínky byly a bohužel i stále zůstávají otřesné – za tři století provozu v době koloniální správy se odhaduje asi osm milionů mrtvých horníků v důsledku zranění, nemocí nebo kontaktu s jedovatými chemikáliemi.

Jde o nejstarší nepřetržitě fungující doly (přes čtyři století) na světě. Dříve se v Cerro Rico těžilo hlavně stříbro a zlato, dnes je to zinek, olovo a měď. Hora je provrtána nejméně třemi tisícovkami dolů. Do hory ústí 5 000 vstupů, z nichž aktivních je dnes 240. Některé z těchto dolů mají šachty dlouhé až 2 000 metrů horizontálně a 1 500 metrů vertikálně. K prolezení všech štol by člověk musel věnovat osm hodin denně po dobu pěti let. Mimochodem název Potosí má původ v indiánském slově „potojchi“, což znamená „hřmění“. To se z hory ozývalo již před příchodem Španělů a důvodem byla asi tektonická příčina. Dnes je příčinou hřmění detonace dynamitu v rukou horníků.

Poloha města Potosí ve výšce 4 070 m n. m. z něj dělá nejvýše položené město na světě. Díky své historii a zachovalému koloniálnímu jádru bylo v roce 1987 zapsáno na listinu Světového kulturního dědictví lidstva UNESCO.

To, že je Sucre nejhezčí město Bolívie, si potvrzujete na každém kroku. Nádherná koloniální architektura, spousta kostelů, budovy upravené a všude až neuvěřitelně čisto v porovnání se zbytkem Bolívie. Město bylo založeno v roce 1538 a kromě jiných historických památek je tu i Casa de la Libertad, kde byla 6. 8. 1825 podepsána Bolívijská deklarace o nezávislosti. V roce 1609 bylo ve městě založeno arcibiskupství a v roce 1624 , jedna z nejstarších univerzit na kontinentu. Sucre, dříve známé jako Charcas, La Plata a Chuquisaca, je oficiální hlavní město Bolívie, ale realita je jiná – je to až druhé hlavní město Bolívie po La Pazu.

Město, které má v současnosti asi 230 000 obyvatel, se nachází ve středu jižní části země v nadmořské výšce 2 790 m n. m., což z něj činí jedno z nejvýše položených hlavních měst na světě. V roce 1991 bylo zařazeno do seznamu .

La Paz – Coroico: silnice smrti

Silnice dolů z La Pazu do Coroica na úpatí And se považuje za nejnebezpečnější silnici na světě. Je zařízlá do prudkého svahu, nezpevněná, bez krajnic, místy široká ani ne tři metry – a v minulosti s poměrně rušným obousměrným provozem. Původní indiánská stezka totiž byla hlavní tepnou spojující náhorní plošinu And s džunglí v západní Bolívii, a tak po ní jezdilo kdeco, včetně autobusů a nákladních aut. Statistiky v počtu pádu vozidel ze srázu a úmrtí na této cestě proto byly děsivé, dodnes je cesta lemována stovkami křížků, a tak není divu, že byla vybudována paralelně vedoucí silnice nová. Protože my jsme ale chtěli své putování po Bolívii zakončit malým vzrušením, hučeli jsme do řidiče našeho terénního auta tak dlouho, až souhlasil s jízdou po silnici staré. Měli jsme se po ní během šedesátikilometrového sjezdu sestoupat z výšky téměř 5 000 metrů o více než 3 500 metrů níže. Pravotočivé zatáčky jsou nepřehledné a není vidět, co je za nimi. Svah údolí je však velmi přehledný a můžete si vždy několik zatáček před sebou prohlédnout a vidět, v které potkáte auto a kde naopak můžete bez obav využít celou šířku cesty. Zatáčky však nejsou jediným kritickým místem. Vzhledem k šířce cesty je třeba sledovat každý úsek. Může se totiž stát kdekoli, že protijedoucí autobus nebo náklaďák zabírá celou šířku cesty a není tam skulinka ani pro stojícího člověka. Je tedy třeba s dostatečným předstihem předvídat situaci a zavčas si najít místo, kde je možné nechat projet protijedoucí auto. Kromě ostatních účastníků silničního provozu je potřeba samozřejmě sledovat díry, vyčnívající kameny, rozbahněné pasáže, případně předměty ležící na cestě. Je to exkluzivní sjezd, při kterém se člověk může kochat nádhernými výhledy na okolní kopce zarostlé hustou vegetací. Během sjezdu podjíždíte vodopád a brodíte se přes několik potůčků, ale jinak je cesta dosti prašná a při míjení se s protijedoucím autem není na pár sekund vidět na krok. Dolů jsme přijeli poněkud vyděšení a vyklepaní, ale stálo to za to.

Zdroj:

Sdílejte článek

Doporučené