Život spjatý se třetí internou

Přes půlstoletí života jste spojil s III. Interní klinikou VFN. Jak se vám to podařilo?

Vlastně je to jednoduché. Akademik Charvát byl skaut a já také, pomohl mi, když jsem z politických důvodů jen těžko hledal zaměstnání. Za totality byla klinika určitým ostrovem, kde bylo možné smysluplně pracovat, a jsem rád, že s ní můžu být v kontaktu dodnes. Pořád tam cítím určitou kontinuitu. Ostatně profesor Charvát stál i na začátku mého celoživotního zájmu o neuroendokrinologii. Už v roce 1943 jsem byl na jeho přednášce ve spolku lékařů, kde ukazoval, jaký je vztah mezi nervovou soustavou a endokrinními žlázami.

Popsal jste, jak je produkce thyreo-tropního hormonu z hypofýzy řízena pro-střednictvím TRH z hypothalamu.Za tento objev v roce 1977 získali Nobelovu cenu Andrew Victor Schally a roger Guil-lemin. Bylo to pro vás velké zklamání?

Ani ne. Zklamáním byla spíše skutečnost, že praktické využití TRH ani pro diagnostiku, ani pro terapii není velké. Víme, že existuje, jeho koncentrace se dá v krvi stanovit, ale to je všechno. Ale byly to hezké doby, chodili jsme na jatka a hypothalamy si vybírali přímo při zabíjení dobytka. Když jsem pak viděl v USA, jak se do laboratoře dostávají hypothalamy na nerezových tácech hluboko vychlazené po dvou stech kusech, říkal jsem si, že to skutečně máme složitější. Když jsme si jich v kbelíku přinesli padesát, byli jsme rádi.

Koho považujete za svého žáka?

Pokud bych měl jmenovat jen jednoho, tak profesora Haluzíka. Jsem rád, že dnes mohu být členem jeho skupiny, a na stará kolena se tak věnovat diabetologii.

Poměrně mnoho úsilí jste věnoval popularizaci vědy. není vám líto takto vynaloženého času?

Není, nikdy jsem to nepovažoval za něco méněcenného. Dlouho jsem vedl radu pro popularizaci vědy, po léta jsem v kontaktu s redakcí časopisu Vesmír. Jednou nebo dvakrát měsíčně jsme si v rozhlasovém pořadu Meteor s Ivo Budilem povídali o tom, co je v medicíně nového. Dokonce mě lidé začali poznávat po hlase, když jsem promluvil třeba v obchodě. Když do rozhlasu přišla mladá vedoucí, zdálo se jí, že můj hlas je příliš stařecký. Mé příspěvky pak četl někdo jiný. Posluchači ale psali, že chtějí slyšet přímo mě, že si na mě zvykli.

Jak často ordinujete?

Jeden den v týdnu, je to takový lékařský výměnek. Většinou ke mně chodí pacienti, které znám dlouhá léta, u některých rodin se starám už o třetí generaci.

Jste v obdivu hodné kondici. Jak to děláte? Je za tím praktická aplikace nějakého poznatku, na který jste během svého vědeckého života přišel?

Nic zvláštního za tím není, jako endokrinolog sám sobě léčím autoimunitní thyreoiditidu, to je vše. Po pravdě řečeno, i mě udivuje, že stále funguji. Žádný recept na dlouhověkost nemám, kromě neustálé činnosti. Nikdy jsem nepřestal pracovat, stále jsem publikoval, i teď píšu do Vesmíru. Když článek vyjde, je pro mě důkazem, že jsem ještě naživu. A stále se učím -po večerech se snažím proniknout do tajů matematiky a astronomie. Trvale udržuji kontakt s praxí. Mít v mém věku zodpovědnost za pacienty není jednoduché, a já si tu zodpovědnost uvědomuji. Druhou podmínkou je fyzická kondice, kterou jsem získal díky tomu, že jsem si asi v pětatřiceti letech koupil chalupu u Sedlčan a hrozně jsem se na ní nadřel. Hodně jsem jezdil na kole a nevyhýbal se kopcům. Ani s jídlem nemám problémy, jím, na co mám chuť, a cholesterol se chová jako přítel. Na druhé straně znám ještě čilejší a starší kolegy, třeba pana profesora Mařatku.

Jaké odborné informační zdroje sledujete?

Předplatil jsem si Science, každý týden dostávám NEJM a Lancet. Pro základní přehled ze zahraničí mi to stačí, pak ještě sleduji několik českých časopisů, s potěšením čtu například titul Diabetologie, metabolismus, endokrinologie a výživa, jemuž se přátelsky říká Andělské listy, protože ho připravuje profesor Anděl.

Na co jste z endokrinologie úplně normálně zvědavý? na jakou otázku byste si rád přečetl odpověď?

Rád bych věděl, proč dochází k tak ohromnému nárůstu diabetu. U druhého typu to lze vysvětlovat životním stylem, proč tomu tak je u typu prvního, nevíme. Alarmující je, že se to týká stále více dětí.

Není to tím, že díky lepší péči žijí diabetici prvního typu téměř normální život, zakládají rodiny, a genetické predispozice se tak předávají do dalších generací?

Obávám se, že tak jednoduché vysvětlení nebude. 

Zdroj: Medical Tribune