Přeskočit na obsah

Zkus si to v mé kůži!

"Zkus si to v mé kůži!" je častý výrok, jenž může být zvoláním, protestem, námitkou, žádostí o pomoc, výčitkou i polemickým argumentem. Osobní zkušenost je v celistvosti nepřenosná, což ví každý rodič nebo kantor, kdokoli, kdo vychovával děti.

Vyprávíte-li jim, poslouchají, někdy dokonce chápou, chtějí-li vám věnovat pozornost, co jim povídáte, ale niternou chuť a vůni své zkušenosti nepřenesete. Může to být jeden z důvodů historické nepoučitelnosti. Co se děje v hlavě lidem, kteří chtějí a dokáží vstoupit "do kůže" druhého člověka, "vlézt do jeho bot", jak říkají Angličané? Jednou z možností je, že druhého člověka začneme chápat a prožívat jako sebe samého. Vžijeme se a začneme se dívat na svět jeho očima i srdcem. Druhého člověka začneme chápat a prožívat jako součást "já".

Druhá možnost je, že vciťování neboli empatii nespouštíme, zato nějakým způsobem posuneme ty své poznávací procesy, které "já" neboli "sebeuvědomování" nejsou. Druhého člověka v tomto případě jako součást "já" nebereme. Do jaké míry tedy vstup do kůže druhého člověka narušuje hranice mezi "já" a "non-já"? Ty jsou totiž u zdravého člověka důležité. Kromě jiného například určují, že nemá psychotické příznaky.

Uvedete-li člověka do klidu, kdy má zavřené oči, ucpané uši, je adaptovaný na tlak podložky, nic se kolem něj neděje a při tom všem má hlavu v přístroji funkční magnetické rezonance, objevuje se v jeho mozku nápadná aktivita vnitřní a spodní plochy čelních mozkových laloků. Říká se tomu implicitní neboli default stav. Zeptáte-li se lidí uvedených do tohoto stavu, co se v nich během něj dělo, často odpovídají, že si bezeslovně povídali sami se sebou o sobě, o tom, co se jim líbí, čemu dávají přednost. Jinak řečeno, zabývali se sami sebou. A co když je požádáte, aby mysleli na někoho jiného a nabídnete jim třeba nějakou všeobecně známou osobnost nebo jejich kamaráda?

Činnost jejich mozku se v tom okamžiku změní. Počítačový program odečte rozdíl mezi stavy, kdy myslíme na sebe a kdy uvažujeme o druhé osobě, a tím pádem je na světě představa o poloze sítí, které jsou podkladem jáství, neboli sebeuvědomování. A tenhle nápad byl užit při zkoumání problému "zkus si to v mé kůži". Jestliže chápeme druhého člověka jako kousek sebe, budou funkční události mozku blízké implicitnímu stavu. Jestliže posuneme poznávací procesy, default neboli implicitní stav zmizí a s ním aktivita kůry vnitřní plochy čelních laloků mozku, zato se objeví aktivita někde jinde.

V průběhu pokusu se lidé dívali na obrázek tváře neznámého člověka poté, co vyslechli instrukci: "Představte si, že jste touto osobou, kráčíte světem v jeho kůži a vidíte ho jeho očima. Uvažte, jak byste, jsouce tímto člověkem, prožili následující událost." A pak se opět dívali na tvář neznámého člověka, jsouce instruováni: "Pokuste se určit co největší počet informací, které by vám řekly, kdo to je, a přemýšlejte o tom, jak by prožil následující událost." Událostí bylo setkání s přítelem u oběda.

Pokusné osoby nejprve napsaly pětiminutové vyprávění z obou perspektiv. Vědci spočítali užití osobních zájmen. V první perspektivě lidé užili přibližně pětinásobek zájmen v první oproti třetí osobě, v druhé tomu bylo opačně, rozdíl byl dvacetinásobný. A pak dobrovolníci strčili hlavu do skeneru a uvažovali nad osobou, o níž napsali vyprávění buď v první, nebo ve druhé perspektivě, to znamená vžili se, nebo se nevžili a jen přemýšleli. Otázek týkajících se druhého člověka bylo moc a týkaly se každodennosti, například "rád hraje počítačové hry", "má raději podzim než jaro".

Jestliže se lidé dokázali dívat na druhého člověka v první perspektivě, aktivovala se jejich vnitřní čelní kůra víc než v perspektivě druhé. Jinak řečeno: prožívali ho jako sami sebe. Jejich mozek se choval jako v průběhu introspekce. Byli tedy jedné krve - ty i já.

Zdroj: Medical Tribune

Sdílejte článek

Doporučené

Stačí se podívat

11. 6. 2024

Hodnocení druhých lidí na základě pozorování jejich tváře a těla je ovlivněno pocitem důvěryhodnosti a dominance.