Změny v systému by měla doprovázet finanční spoluúčast pacientů
Postavení občanů‑pacientů v českém zdravotnictví bylo tématem dalšího diskusního odpoledne v rámci iniciativy Zdravotnictví 2.0. Přednášející i diskutující v sále řešili např. otázku, jaký je reálný vliv občanů na chod zdravotnictví a na podobu péče, které se jim dostává, či jak jsou vlastně motivováni k racionálnímu čerpání zdravotních služeb a péči o své vlastní zdraví.
Hned na začátku se přítomní shodli, že práva českého občana/pacienta jsou v našem systému zdravotnictví velmi široká. Má nárok na veškerou potřebnou péči, která odpovídá jeho zdravotnímu stavu, a neomezeně ji může čerpat. „Lékaře si pacienti mohou vybrat dle své volby a navštívit ho, kolikrát si zamanou. A konečně účty za léčení za ně řeší zdravotní pojišťovna, kterou si sami zvolí. Realita je ale daleko syrovější. Často, chtějí‑li vyhledat určitého lékaře dle své volby, narážejí na čekací listiny, přečerpané limity, na odkazy na spádovost a na další problémy. Co tedy udělat pro to, abychom práva pacientů sladili s realitou?“ zeptal se v úvodu semináře jeho iniciátor MUDr. Pavel Vepřek, předseda spolku Občan, z. s. Ten se domnívá, že problémem českého zdravotnictví je i to, že v něm je příliš mnoho politiky a zdravotnická zařízení nejsou řízena standardním způsobem jako v jiných oblastech našeho života.
O organizovaném aktivním pacientovi, tedy zejména o pacientských organizacích, hovořila PhDr. Ivana Plechatá, ředitelka Ústavu lékového průvodce, z. ú. Pacient by podle ní měl být ve středu zájmu nejen lékařů, ale i ve chvíli, kdy se utváří jakýkoli zdravotní systém. „Mnoho víme o právech pacienta, ale velmi málo o jeho odpovědnosti a povinnostech. Jde o širší problém naší vyspělé evropské a americké civilizace, kde se mluví více o právech než o povinnostech, a toto je v následujících letech třeba dostat do rovnováhy,“ říká PhDr. Plechatá.
K tomu, aby pacient mohl nést odpovědnost za své zdraví i za svou nemoc, ale nezbytně potřebuje informace. O to více dnes, kdy se dostává do popředí tzv. sdílené rozhodování a kdy by lékař měl naslouchat svému pacientovi, který má spolurozhodovat o navrhované léčbě. Právě nedostupnost relevantních a objektivních informací to však komplikuje, stejně jako bariéry v komunikaci, které stojí na obou stranách. Na straně pacienta přežívá pohled na lékaře jako na toho, kdo jediný všechno ví, a pacient si nemůže dovolit do procesu zasahovat. Na straně lékaře stále přežívá paternalistický pohled.
Role pacientských organizací
Za posledních dvacet let, kdy u nás pacientských organizací výrazně přibylo, se naučily poskytovat dobrou podporu svým členům, ať se jedná o informace o nemoci, poskytování služeb, organizování seminářů, či o poskytnutí emocionální podpory. Jak se přítomní shodli, v tom je jejich role nezastupitelná, avšak současným systémem stále není dostatečně využívána. „A to bohužel často i ze strany samotných lékařů. Jsou ale i lékaři, kteří již pochopili, že pacientské organizace jim ulehčí práci třeba právě v předání informací, na které často oni nemají čas,“ dodává PhDr. Plechatá.
Ačkoli pacientské organizace hrají významnou roli na poli prevence, kde často suplují stát, stále ještě nedokáží dostatečně hájit a prosazovat práva svých pacientů a ovlivňovat legislativní prostředí k vytváření optimálních podmínek pro své pacienty. Měly by také častěji hledat spojence u zdravotníků, zejména u odborných společností, a nechat se inspirovat i v zahraničí. „Tyto organizace musejí mít nejen profesionalitu, ale i kredibilitu a transparentnost. Až poté mohou získat potřebný respekt. Posílení jejich úlohy tkví i v transparentním způsobu financování,“ uzavřela Plechatá.
Drahé bloudění systémem
„Čeští občané jsou stále přesvědčováni, že služby ve zdravotnictví jsou bezplatné a zdarma, což se odráží v nárůstu spotřeby a z dlouhodobého pohledu v pacientově odpovědnosti. Ten zároveň ale vidí, že poskytované služby mu často nevyhovují, a je prokázáno, že tam, kde vidí možnost reálného zlepšení, je ochoten si za služby připlatit,“ říká MUDr. Pavel Hroboň, M.S., řídící partner Advance Healthcare Management Institute, s. r. o., s tím, že potěšující je fakt, že roste počet lidí, kteří jsou alespoň částečně ochotni převzít zodpovědnost za vlastní zdraví, a to i když to po nich vlastně nikdo nevyžaduje.
Mají občané vliv na chod zdravotnictví a kvalitu péče?
Vliv na kvalitu péče je podle MUDr. Hroboně velmi rozdílný a záleží na odhodlání, znalostech, ale také na známostech. „Jako ve všech netransparentních systémech jsou na tom ti nejslabší nejhůře. Občané shánějí neoficiální informace o kvalitě léčby (zejména proto, že oficiální často neexistují), často bloudí po systému a hledají někoho, kdo by jim srozumitelně poradil,“ říká MUDr. Hroboň s tím, že právě zde je prostor pro zdravotní pojišťovny.
V odpovědi na otázku, jakou mají občané motivaci k racionálnímu čerpání zdravotnických služeb a k péči o své vlastní zdraví, se přítomní shodli, že téměř žádnou, jelikož zde naprosto chybí motivace. A chceme‑li zvýšit zdravotní gramotnost, je třeba zvýšit osvětu v rámci jednotlivých socioekonomických skupin. Zde by významně mohly pomoci moderní informační technologie včetně mobilních aplikací. Svoji roli by i zde mohly sehrát zdravotní pojišťovny, ale i zaměstnavatelé.
Co se týče dostupnosti informací o kvalitě péče a o správných léčebných postupech, označili přítomní situaci za ostudnou. Po několika nastartovaných a opuštěných pokusech stále nemáme k dispozici základní informace např. o počtu provedených výkonů, informace o procesu léčby atd.
Postavení pacienta v českém zdravotnictví je podle MUDr. Vepřeka třeba posílit. Jednou z cest je zvýšit jeho vazbu na zdravotní pojišťovny. Ty by neměly být stejné, ale měly by se lišit v tom, co nabízejí, a zejména ve výši pojistného. „Abychom se mohli rozhodovat zodpovědně, musíme mít přístup k informacím, což u nás trestuhodně chybí,“ dodává.
Efektivitu už tedy dál zvyšovat nelze, pokud do hry nebude vtažen občan. Ten, zvláště pokud má závažné onemocnění, by měl přesně vědět, na co má právo, a měl by to vyžadovat. Ale naopak ten, kdo nemocný vážně není, bloudí systémem a čerpá za duplicitní vyšetření stovky i tisíce korun, aniž by se to nějak odrazilo na jeho zdravotním stavu, by měl být zbrzděn.
Nadstandard by již nemělo být sprosté slovo
Značná pozornost byla věnována otázce, jak optimálně sladit práva a povinnosti občanů ve vztahu ke zdravotnictví a v jakých situacích by měli mít možnost využívat své soukromé prostředky. Např. PhDr. Plechatá by se přimlouvala za to, aby byl přesně vymezen nárok na péči z veřejného zdravotního pojištění a vše, co je nad tento rámec, by bylo na základě priorit a potřeb pacienta hrazeno z jiného připojištění. „Již nyní by pacient měl být informován o nákladech na svoji léčbu, např. formou podpisu faktury po každé návštěvě u lékaře či pobytu v nemocnici. Byl by tak seznámen jednak s tím, co mu bylo provedeno, ale hlavně by viděl, kolik to stálo,“ vysvětluje. I podle MUDr. Hroboně vede v tuto chvíli perspektivní cesta v odstranění administrativních a dalších překážek uplatnění nadstandardů.
S tím souhlasí i MUDr. Vepřek: „Shodnout se lze na tom, že pokud do něčeho dávám peníze, více si toho vážím, takže určitě bychom neměli být úplně bezplatní a při kontaktu se zdravotními službami bychom měli své peněženky vytahovat.“ Tento způsob je nejefektivnější i podle Ing. Ladislava Friedricha, CSc., prezidenta Svazu zdravotních pojišťoven ČR.
Jak připomíná, náklady, které domácnost vloží ze svého ročního 140tisícového rozpočtu do zdraví, činí pouhé 3 200 Kč, přičemž nejvíce jde na léčiva a zdravotnické prostředky, kde významnou část zabírají vitaminy a jiné přípravky, které – jak se odborníci shodují – ke zdraví příliš nepřispívají. „Zatímco na zdraví vynakládá ročně česká domácnost 2,6 procenta svých nákladů, na alkohol a tabák 2,9 procenta. Takže na zvýšené poplatky bychom peníze mít měli. I podle nově zveřejněné statistiky žije v příjmové chudobě pouze milion Čechů, což je ve srovnání s ostatními státy Evropy relativně malé procento. Nejenže si tedy placení nadstandardů můžeme dovolit, ale i těch, kteří na to mít nebudou, je v naší populaci relativně málo,“ zdůraznil Ing. Friedrich, podle něhož by se nepochybně mělo ze strany pacienta počítat s příspěvkem na úhradu hotelových služeb, regulačním příspěvkem na náklady za nedostatečně indikovaná vyšetření a s úhradou nadstandardu.
Výhledy na rok 2018
Prezident zaměstnaneckých pojišťoven upozornil i na dvojroli občana jako plátce a jako pacienta. Připomněl situaci posledních let, kdy se do nároku, který pacientovi na čerpání péče vzniká, stále častěji promítají i novinky a rychlý vývoj medicíny. „Slabinou je, že tam, kde vstupuje do medicíny nový postup a není v tuto chvíli popsán a nárokován z veřejného zdravotního pojištění, nejprve nastává jeho popularizace hrazená z různých vedlejších zdrojů. Postupně je veřejnost s metodou seznamována a pak přicházejí žádosti o úhradu z veřejného zdravotního pojištění podle § 16, což je poslední záchrana, když lékař neví, o co úhradu opřít. Následně dochází k popularizaci mezi indikujícími lékaři a rychle narůstá počet pacientů. A pak se po letech dostáváme k tomu, že se takový výkon dostane do seznamu zdravotních výkonů,“ popisuje postup Ing. Friedrich. Jak dodává, k tomu dochází v posledních letech zejména u robotické chirurgie, protonového záření, nákladných kardiochirurgických výkonů, zobrazovacích metod či rehabilitačních technik. Proces úprav nároků by přitom měl být transparentní s vyloučením konfliktu zájmů a procedura i u výkonu by měla být svěřena nezávislé instituci. I zde totiž ministerstvo zdravotnictví stojí stejně jako u úhradové vyhlášky v konfliktu zájmů.
Výhled na růst nákladů na rok 2018 s sebou přitom podle přítomných nese další riziko. „Jestliže k růstu nákladů máme ještě relativně neomezený nárůst slibů, pokud jde o služby, které pacienti dostanou, jediné, jak to zvládnout, je nějaká regulace, represe vůči zdravotnickým zařízením, což ale zase není úplně transparentní. Čím více budeme slibovat a čím více budeme finančně omezeni, tím menší přehled o dostupnosti péče budeme mít,“ varuje prezident Svazu zdravotních pojišťoven, podle něhož je současný scénář takový, že již dosavadní přísliby na rok 2018 beze zbytku vyčerpaly všechny zdroje. „A zatímco zdrojů již víc nebude, přísliby určitě přibudou,“ varuje Ing. Friedrich. Již nyní podle něho bude rok 2018 deficitní o 3 až 4 miliardy korun a předpokládá se, že nová vláda bude muset revidovat svůj závazek na rok 2019, kdy bude potřeba přidat další tři až pět miliard.
Zdroj: