Zvířata jako zrcadlo lidí

Nevývratné zoologické předurčení Konrada Lorenze v mnohém připomíná osud jeho o tři generace staršího kolegy Alfreda Brehma, který byl synem nadšeného ornitologa (přezdívaného „ptačí pastor“) a který si už v osmnácti na výpravě do Afriky sám ochočil lvici a špacíroval s ní po káhirském bazaru. Konrad zase v šesti letech dostal darem čerstvě vyklubané kachňátko, vypiplal je a naučil se na něm prvním chovatelským fintám. A také, jak později vzpomínal, získal slabost pro vrubozobé vodní ptáky, na kterých prováděl značnou část svých výzkumů.

Jako gymnazistovi mu ředitel vídeňské ZOO svěřoval do opatrování problematické živočichy – raněné či špatně snášející zajetí. Po maturitě začal na přání otce ortopeda studovat medicínu, a to dokonce v dalekém New Yorku. Nad chorobami lidí měl totiž zapomenout na zoologii, a přes tu dálku zase zapomenout na dcerku rodinného zahradníka Margaretu, tu, která měla před lety stejné káče jako on a se kterou se i později stýkal na tehdejší kastovní poměry až příliš rád…

Dopadlo to nakonec tak, že roku 1928 Konrad a Margareta dokončili studia společně, ve Vídni, a jako manželé. Margareta mu pak dala nejen tři děti, ale i pevné rodinné zázemí a později i tolik potřebnou pomoc v „papírování“. 

Od chování zvířat…

Jako asistent anatomického ústavu ve Vídni se díky tolerantnímu šéfovi mohl Lorenz věnovat zoologii. A jak čím dál víc propadal záhadám v chování živočichů, začal pilně studovat psychologii. Jako většina zakladatelů nových oborů však narazil na vědeckou byrokracii; jeho první práce o sociálním chování havranovitých pěvců nešly zařadit ani do anatomie, ba dokonce ani do zoologie vůbec! Doktorskou disertační práci tedy věnoval mozkovým nervům rorýse… Roku 1935 pak publikoval rozsáhlou studii nazvanou Společník v životě ptáků, ve které již definuje všechny základní pojmy etologie jako vědy o chování a projevech živočichů.

Nový šéf však měl pro tento způsob zoologie pramálo pochopení. Lorenz si tedy vytvořil potřebnou živoucí laboratoř doma – zatímco rodinný rozpočet táhla hlavně Margareta, Konrad si na zahradě vlastnoručně vytvořil rybníčky a voliéry a jako svatý František z Assisi tam hovořil s ptáky. Odhalil a rozluštil řadu jejich vrozených vzorců chování a také vliv domestifikace na deformaci až rozpad těchto vzorců. V tomto stadiu poznání už se ovšem coby erudovaný psycholog nemohl vyhnout paralelám v chování zvířat a lidí. Kupříkladu Dona Juana srovnává s domácím kohoutem či houserem, u kterých dobré bydlo ruší omezenou dobu páření a vede k růstu sexuální potence…

Na tomto místě se ještě jednou vraťme k Alfredu Brehmovi. I on se zajímal o chování zvířat, avšak bez psychologického vzdělání je až příliš polidšťoval. Konrad Lorenz jako psycholog se ale vydal směrem přesně opačným: chování lidí začal vykládat skrze chování zvířat.

…do hlubin lidské duše

V roce 1940 se Lorenz stává profesorem psychologie na univerzitě ve východopruském Königsbergu (dnes ruský Kaliningrad). Celou svou impozantní sbírku divokých kachen a hus věnuje zoologické zahradě a na novém působišti si pořizuje, jak sám říká, kachny a husy chudých – akvarijní rybičky. Přivezl si jich na východ hned několik mlékařských konví… a studenti psychologie začali v rámci vyučování (na filosofické fakultě!) poprvé pozorovat chování zvířat. Po mobilizaci Lorenz končí v ruském zajetí. Vrací se z něj pouze s rukopisem vědecké práce a dvěma provizorními klecemi – v jedné má ochočeného špačka, ve druhé skřivánka.

V poválečné nouzi píše Lorenz své první popularizační knihy. Možná více díky nim než své vědě postupně získává světovou proslulost. Počátkem 50. let mu v Německu zřizují výzkumný ústav, ve kterém od té doby nejen zasvěcuje zoology celého světa do „psychologie živočichů“, ale řadě lékařů či filosofů pootevírá Pandořinu skříňku zdrojů lidského chování (mezi Lorenzovy žáky patřil i první český etolog Zdeněk Veselovský).

Zároveň je ovšem opakovaně a nezřídka i nevybíravě napadán, a to hned ze dvou zcela protichůdných světových stran – z východu i ze západu. Coby bytostný evolucionista si totiž dovolil tvrdit, že i část chování člověka je vrozená, daná věkovitou adaptací na podmínky prostředí. Pročež je naivní myslet si, že výchovou lze změnit všechno, naopak: příliš velký odklon od přirozeného chování nám většinou k duhu příliš nejde… To se nelíbilo jak komunistickým inženýrům lidských duší, kteří by nejraději člověka zcela předělali pavlovovským podmiňováním, tak americkým behavioristům, kteří alespoň zpočátku považovali právě narozeného člověka za nepopsaný list – teoreticky tedy lze naučit každého všemu. Zatímco v takzvaných socialistických zemích ovšem místo jeho knih pilně vydávají pouze kritiky na ně, v Americe se Lorenz nakonec prosadí a je zván na nejvýznamnější univerzity.

Sláva bez ztráty moudrosti

Vrcholem Lorenzova života je rok 1973. Dostává Nobelovu cenu (za objevy týkající se sociálního a instinktivního chování živočichů) a vydává svoji pravděpodobně nejvýznamnější knihu Takzvané zlo (česky 1992). Pojednává v ní o agresi (útočnosti živočicha proti příslušníkům vlastního druhu). Na chování řady živočichů zde rozebírá prospěšnou i zhoubnou stránku agresivity zvířat při různých příležitostech; čtenář až žasne nad množstvím případů, kterým rozumí, ve kterých se dokonce poznává! Navíc se právě během 70. let začaly prosazovat sociobiologie a evoluční psychologie, obory již očištěné od antihumanistických principů sociálního darwinismu, postavené mimo jiné na Lorenzově etologii.

Již deset let pře Takzvaným zlem ovšem Konrad Lorenz vydal svoji první „varovnou“ knihu. Jmenuje se Osm smrtelných hříchů (česky 1990) a podle autorových slov „pojednává o osmi rozdílných, avšak příčinně souvisejících procesech, které hrozí zničit nejen naši civilizaci, nýbrž i lidstvo jako druh.“ Jsou to:

1. Přelidnění Země, které vyvolává agresi.

2. Pustošení přírodního prostředí, s nímž mizí i úcta a respekt vůči kráse a velikosti vůbec.

3. Závod člověka se sebou samým, který činí lidi slepými vůči skutečným hodnotám a okrádá je o čas k zamyšlení.

4. Mizení silných citů a prožitků, které se rozplývají do pouhých nevýrazných oscilací nudy.

5. Genetický úpadek, který oslabuje přirozený cit pro dobro, zlo, spravedlnost.

6. Rozchod s tradicí, který vede k neporozumění až nenávisti mladší generace ke starší.

7. Rostoucí poddajnost lidstva vůči doktrínám, která člověka okrádá o individualitu.

8. Vyzbrojení lidstva jadernými zbraněmi.

(Připomeňme, že v křesťanské tradici je zlo důsledkem hříchů, zejména sedmi hlavních, takzvaných smrtelných: pýchy, lakoty, smilstva, závisti, obžerství, hněvu a lenosti. Letos v březnu k těmto hříchům takříkajíc osobním Vatikán přičinil ještě sedm „moderních“ hříchů z oblasti sociální: znečišťování životního prostředí, genetické manipulace, hromadění přemrštěného bohatství, vynucená chudoba, šíření a konzumace drog, morálně sporné experimenty a porušování základních práv vycházejících z lidské přirozenosti.)

Konrad Lorenz zemřel v únoru 1989. Jeho myšlenku, že „příroda a lidstvo potřebují nová a jiná měřítka než moc, peníze a ekonomickou efektivnost“, považuji za jeden z kategorických imperativů pro 3. tisíciletí.

Zdroj: