Stránky jsou určené odborníkům ve zdravotnictví.
Úterý 20. srpen 2019 | Svátek má Bernard
  |  Politika  |  Komentáře  |  Finance  |  Kongresy  |  Z regionů  |  Tiskové zprávy  |  Legislativa  |  Rozhovory  |  

INFORMACE

PŘIHLÁŠENÍ
Registrovaný e-mail:
Heslo:
 

Doménou sester je neverbální komunikace

Doménou sester je neverbální komunikace

Medical Tribune 11/2007
10.04.2007 00:00
Autor: Lucie Ondřichová
„Nemocný okamžitě vycítí, v jakém rozpoložení sestra na pokoj přichází, a z jejího pohledu, úsměvu, způsobu, jakým mu upravuje lůžko, dokáže číst,“ říká Mgr. Libuše Kalvodová, psycholožka Interní hematoonkologické kliniky FN Brno.

MT: Sdělování diagnózy je plně v kompetenci lékaře. Jak ale může sestra pomoci pacientovi poté, co se nemocný dozví, že jeho život je vážně ohrožen?

Je pravda, že sestry mají omezené možnosti, jak pozitivně ovlivnit vnitřní psychickou rovnováhu svých nemocných. Nemají kompetence, aby pacienta informovaly o závažných skutečnostech, které se týkají jeho zdravotního stavu. To je úkolem lékaře. Nejsou vybaveny ani znalostmi a dovednostmi, aby mohly pacientovi poskytnout cílenou psychoterapeutickou podporu. To je úkolem psychologů. Neznamená to ale, že jsou v tomto směru bezmocné. Jejich doménou je nonverbální komunikace. A neměly by si myslet, že je to málo. V tak těžké životní situaci, jako je vyrovnávání se s opravdu závažnou diagnózou, pacient z devadesáti procent vnímá právě prostřednictvím nonverbálních kanálů. Nemocný okamžitě vycítí, v jakém rozpoložení sestra na pokoj přichází, a z jejího pohledu, úsměvu, způsobu, jakým mu upravuje lůžko, dokáže číst.

MT: Jedním z prvků nonverbální komunikace je dotek. Jak by se sestry měly pacientů dotýkat, aby to nemocní nebrali jako další průlom do již beztak narušeného soukromí?

Sestry se mohou dotýkat nemocných dvojím způsobem. Ten první souvisí s prováděním ošetřovatelské péče – pacienti počítají s tím, že se jich sestry budou dotýkat na místech, která normálně tvoří vysoce intimní zónu. Vždy by však měl pacient cítit, že se sestra snaží postupovat maximálně šetrně. Druhým způsobem jsou pak dotyky, kterými dáváme najevo: „Jsem tady s tebou“, „Neopustím tě“. Kohokoli a bez předchozího upozornění se takto můžeme dotknout na ruce od zápěstí dolů, na lokti, rameni, kolenu nebo dolní končetině od kotníku dolů. Tyto části těla nejsou kryty svaly a ani u osob druhého pohlaví nejsou primárně vnímány jako erotogenní zóna. Obecně platí, že sestry nevyužívají dotek tak, jak by mohly a měly. Bát se přitom nemusejí. Pokud je pacientovi dotek nepříjemný, poznají to.

MT: A co by sestry v této oblasti naopak dělat neměly?

Velkým prohřeškem je hladit dospělého pacienta po hlavě nebo po obličeji. To většina lidí vnímá jako gesto nadřazenosti. U dětí je to něco jiného – tam skutečně pohlazení po hlavě uklidňuje, vzbuzuje pocit, že dospělá osoba dítě chrání a rozepíná nad ním jakýsi ochranný deštník. Tou největší chybou ale je, pokud se sestra v jakékoliv situaci chová neurvale a neuctivě.

MT: Ve škole se sestry učí o fázích vyrovnávání se s blízkostí vlastní smrti tak, jak je popsala švýcarská lékařka Elizabeth Kübler Rosová. Podle této autorky nemocný, který ví o své infaustní prognóze, prochází obdobím negace, agrese, smlouvání, deprese a smíření. Vy s pacienty v této situaci hovoříte denně. Funguje podle vašich zkušeností tato teorie v praxi?

Zcela nepochybně. Těmito fázemi prochází každý nemocný, i když ne každý dojde až do okamžiku smíření. Pokud jde o člověka, který se vždy stavěl životu čelem, je to snazší. Sestry by toto měly znát už jen proto, aby si uvědomily, co vše mohou od svých pacientů očekávat – od zdánlivě iracionálního jednání přes agresivitu až po hluboký smutek. Nic z toho by si neměly brát osobně. Je také třeba mít na paměti, že se pacient může v tomto procesu vracet a prožívat jej jakoby znovu – hlavně poté, co dojde k relapsu jeho choroby. A musíme si také uvědomit, že po této cestě jde nejen nemocný, ale i jeho blízcí, ne vždy však stejně rychle. Může se stát, že pacient je již ve fázi smíření a jeho rodina stále prožívá období smlouvání. Příbuzní pak například vyhledávají léčitele, zatímco pacient by uvítal už spíše jen trpělivé doprovázení.

MT: Dají se komunikační dovednosti potřebné v ošetřovatelství naučit, nebo s nimi už člověk do profese přichází?

To je individuální. Mnoho sester dokáže vystupovat empaticky naprosto intuitivně, jiné se to naučí a některé se to nenaučí nikdy. Rozhodně si ale myslím, že škola po této stránce sestry připravuje nedostatečně. I když psychologie a komunikace v osnovách nechybějí, až na výjimky jde o výuku teoretickou, při které studentky potřebné dovednosti nezískají. Dalším problémem je obrovský tlak, kterému sestry na většině pracovišť čelí. S vypětím sil dokážou splnit potřebné ošetřovatelské výkony, na nějaké přemýšlení o komunikaci jim už nezbývá čas.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 11/2007, strana A16



Copyright © 2000-2019 MEDICAL TRIBUNE CZ, s.r.o. a dodavatelé obsahu (ČTK).
All rights reserved.  Podrobné informace o právech.  Prohlášení k souborům cookie.  

Jste odborný pracovník ve zdravotnictví?

Tyto stránky jsou určeny odborným pracovníkům ve zdravotnictví. Informace nejsou určeny pro laickou veřejnost.

Potvrzuji, že jsem odborníkem ve smyslu §2a Zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, čili osobou oprávněnou předepisovat léčivé přípravky nebo osobou oprávněnou léčivé přípravky vydávat.
Beru na vědomí, že informace obsažené dále na těchto stránkách nejsou určeny laické veřejnosti, nýbrž zdravotnickým odborníkům, a to se všemi riziky a důsledky z toho plynoucími pro laickou veřejnost.
Pro vstup na webové stránky je potřeba souhlasit s oběma podmínkami.
ANO
vstoupit
NE
opustit stránky