Přeskočit na obsah

Homeopatie versus vlastnosti vody

Voda má přívlastek „životodárná“. Právem; život na naší planetě je založen na vodě, což chápali již naši dávní předkové a zabudovali to do svých přírodovědných představ formovaných na základě elementů, ať to bylo ve starověké Číně, v Indii nebo v Řecku. Podívejme se teď do světa vědy a té položme otázku: co víme o vodě?

Voda je jedinečná, protože je jediná známá chemická sloučenina, která existuje na naší planetě současně ve všech třech skupenstvích: jako led, voda a vodní pára. Molekula vody je mimořádně jednoduchá: tvoří ji atom kyslíku, od něhož směřují dvě jednoduché chemické vazby, po jedné vždy k atomu vodíku. Sečteno, je to známé H2O, zatímco obrazně řečeno „natažené“ je to H–O–H. Takto, v přímce, ale tato molekula není. Je lomená, tvoří trojúhelník, jehož vrcholem je atom kyslíku a obě vazby k vodíkům svírají úhel přibližně 104,5°. To by nebylo nic zvláštního, protože podobný tvar má molekula sirovodíku (H2S), i úhel, který svírají obě vazby S–H vzhledem k centrální síře, je podobný (92°). Tuto sloučeninu si zapamatujme; pro podobnost s molekulou vody ji budeme používat pro srovnání.

Síla vodíkové vazby

Atom kyslíku má ve své vnější vrstvě šest elektronů, z nichž se v molekule vody dva spotřebují na vytvoření chemických vazeb s atomy vodíku, ale zbývající čtyři elektrony zůstávají volné. Zjednodušeně naznačeno, vytvoří dvě dvojice směřující na opačnou stranu než oba vodíky. V molekule vody tak dochází k tomu, že má na jedné straně malý záporný náboj těchto dvou dvojic elektronů, na druhé naopak stejně malý kladný náboj, což jsou jádra atomů vodíku. Vzniká útvar, který fyzika zná jako dipól, a právě tato struktura je klíčová pro pochopení vlastností vody.

Opačné elektrické náboje se navzájem přitahují, takže dvě molekuly vody se proti sobě okamžitě nasměrují opačně nabitými konci. Co se stane dál? Molekuly vody se nemohou spojit silnou chemickou vazbou (aby tak vytvořily nějakou větší sloučeninu), přesto se ale mezi nimi elektrickou přitažlivostí vytvoří velmi slabá (vodíková) vazba, přibližně dvacetkrát slabší, než je ta mezi kyslíkem a vodíkem v jejich molekulách. Zdůrazněme, že je velmi slabá, ale jestliže vezmeme velký počet molekul vody, pak se musejí uspořádat tak, aby k sobě co možná nejvíc směřovaly opačně nabitými konci svých molekul. To je prostá fyzikální podmínka.

Když vodu ochladíme nejméně na 0 °C, ztuhne v led a ten drží pohromadě právě vodíkovými vazbami. Sirovodík však tuhne až při –82,9 °C, jeho molekuly totiž nedokážou vytvořit vodíkové vazby, takže se k sobě tolik nepřitahují; k tomu, aby ztuhl, se musí sirovodík víc ochladit. Platí to i v opačném směru: kapalný sirovodík vře při –61,8 °C, voda až při +100 °C. Z toho plyne, laicky řečeno, že voda „drží pevněji pohromadě“. Je to laické, ale v zásadě správné.

Kapalina se strukturou

Dokonce můžeme říci, že drží mimořádně pevně pohromadě, což potvrzuje její další fyzikální parametr, jímž je povrchové napětí. Voda je má největší ze všech běžných kapalin. Předchozí číselné údaje, které snadno najdeme v tabulkách, potvrzují jednu závažnou skutečnost – i v kapalné vodě zůstávají zachovány vodíkové vazby. Není jich tolik jako v ledu, ale při pokojové teplotě jich je pořád hodně; postupně jich ubývá, když vodu zahříváme k varu. Ovšem pospojování, byť slabými vazbami, znamená, že voda je kapalina, která má jakousi strukturu. Proto argument o tom, že naředěný vodní roztok si „pamatuje vlastnosti původní účinné látky“, který je někdy používán zastánci homeopatik, nezní nelogicky.

Má voda opravdu paměť?

Jestliže má voda strukturu, pak vpravímeli do ní nějakou cizí látku, větší molekulu, nezanechá zde snad jakýsi „otisk“? Něco jako formu na odlévání, která zůstane, i když je odlitek už pryč? Je možné, aby přidaná větší molekula ve vodě při ředění zanechávala na různých místech své otisky?

Ne, takto to bohužel nefunguje. Voda nemá paměť. Nespočet různých pokusů prokázalo, že ve vodě jsou sice struktury tvořené molekulami H2O pospojovanými vodíkovými vazbami, ale jde o struktury krajně nestálé. Během zlomků sekundy se rozpadají, aby hned vznikly na jiném místě. Voda je neobyčejně dynamická soustava. Takže jestliže se ve vodě ocitne rozpuštěná nějaká větší molekula, voda se kolem ní sice musí uspořádat, ale tato struktura se pořád rozpadá a obnovuje v různých podobách, které se mohou v rámci jistých pravidel měnit. Jinými slovy, „otisk“, který jistě vzniká, má nesmírně krátkou životnost.

V čem se vědci shodují?

Máme tedy uzavřít, že je homeopatie nesmysl, či v horším případě šarlatánství, podvod? Předloni v říjnu doporučil časopis The Lancet, aby se skončilo s výzkumem homeopatie, ne snad že by ji výslovně označil za podvod, ale podle autorů článku je to efekt placeba. Pomiňme debatu o tom, proč nepoužívat neškodné placebo, pokud někomu pomůže přinejmenším třeba ulevit od bolestí, když moderní léky mívají obsáhlý seznam nežádoucích účinků. Jsou však odborníci, kteří zastávají jiný názor na homeopatii a obávají se, abychom s vaničkou nevylili i dítě. Dnes se vědci shodují pouze na tom, že voda je strukturovaná kapalina a nemá paměť, protože její struktura je vysoce dynamická.

Je tu ale třetí bod – o strukturách vytvářejících se ve vodě nelze pochybovat, ale pořád se dobře neví, jak vlastně vypadají jednotlivé molekuly vody ve velkém souboru. Jaké všechny struktury v ní vznikají za různých podmínek? Dnes je navrženo několik desítek počítačových modelů kapalné vody, z nichž se jako nejvěrohodnější přijímá asi dvanáct nebo patnáct. Ale žádný z nich zatím nedokáže namodelovat současně všechny fyzikální parametry vody, jako je její elektrický odpor, její nejvyšší hustota při 4 °C, stlačitelnost atd., a přitom zachovat také správnou geometrii její molekuly. Vždy se alespoň jeden parametr vypočtený z modelu liší od hodnot získaných pokusně na skutečné vodě, nebo by molekula vody musela mít trochu jiný tvar, než jaký má. Pořád tedy není jasné vše.

Vliv křemičitanové matrice

Jestliže efekt homeopatie není vysvětlitelný „pamětí“ vody, dalo by se najít nějaké jiné vysvětlení? Citovaný článek z časopisu The Lancet nevyvrátil účinek homeopatie zcela jednoznačně, mimo jiné proto, že nebyl proveden na dostatečně velkém souboru případů. Dokonce se mohlo zdát, jako by nějaký malý účinek homeopatika opravdu byl. To by ale byla dlouhá diskuse o statistických chybách a problematičnosti takových pokusů. Vynechme teď možnost efektu placeba a pátrejme po chemickém či fyzikálním vysvětlení působení homeopatika. Najde se nějaké? Problém je v tom, jak vysvětlit, proč by měl mít nekonečně zředěný roztok homeopatika vůbec nějaký účinek, navíc když je podán ve velmi malém množství člověku, jehož tělo, nesrovnatelně větší, než je dávka léku, je z valné části tvořeno také vodou. Z tohoto hlediska je podané homeopatikum doslova kapičkou v moři.

A co pověstné protřepávání? I s tím se dělaly pokusy, které ukázaly, že se ze sklenice vyplavují do vody křemičitany a sodné ionty, ve vodě se také rozpouští vzdušný oxid uhličitý na hydrogenuhličitanové anionty (HCO3 –). Skleněným nádobám se dává přednost před umělohmotnými, a zde je jeden z momentů diskuse. Objevily se práce, jejichž autoři soudí, že právě křemičitany, které mohou samy vytvářet větší molekuly, v takové vodě vytvářejí jakousi matrici rozpuštěné látky. Taková křemičitanová matrice pak zůstává zachována i při následném ředění. Ovšem vůbec není jasné, jaké léčebné účinky byl měl mít křemičitanový negativní otisk nějaké sloučeniny. Navíc, kdyby to měl být opravdu účinek křemičitanů, pak by možná bylo lepší používat pro přípravu homeopatika vysoce zředěné vodní sklo.

Výzkum vody stále pokračuje

Takže jinak. Je pravda, že přítomnost jiné látky ve vodě naruší strukturu této kapaliny, která se po odstranění oné látky obnoví až postupně, ale přece jen rychle. Netrvá to dny, natož pak týdny. Protřepání také nepochybně naruší strukturu vody, dokonce některé pokusy naznačovaly, že její obnovení trvá déle, ale pořád jde o krátké doby. Je tu další myšlenka – účinná látka (předpokládejme, že má vskutku nějaký účinek) přítomná ve vodě se také může adsorbovat, zachytit na stěnu nádoby a přečkat tak zřeďování roztoku. Zachytí se jí patrně málo, navíc není jasné, jak a kdy se uvolní, za jakých podmínek, ale třeba k tomu při stání homeopatika postupně dochází. Zvažuje se i úloha nečistot přítomných ve vodě. Jsou i v té předestilované. Ale jak by tyto nečistoty měly působit?

Předchozí úvahy naznačily, že zájem o homeopatii je i mezi chemiky a fyziky, jimž ovšem nejde o vysvětlení léčivého účinku takových přípravků, ale o to, zda vůbec mohou být v tak zředěném roztoku a jak vypadá jeho struktura. Zatím stále tápeme, výzkum vody však pokračuje a homeopatie se přitom občas „sveze“. Zatím problémová a nepotvrzená je práce, která překvapila. Některé velké biologicky významné molekuly mají údajně při ředění roztoku tendenci sdružovat se, vytvářet větší celky (agregáty), pořád však rozpustné ve vodě. Nesrazí se a neklesnou na dno nádoby jako nerozpustná sraženina. Není to ale zatím potvrzeno více laboratořemi, ovšem pokud by to byla pravda, pak by se mohlo stát, že při opakovaném ředění přece jen zůstane i v malém objemu roztoku takový agregát biologicky účinných molekul. Musela by se však vysvětlit fyzikální podstata děje. Vypadá to spíš tak, že by to odporovalo fyzikálním zákonům.

Naši exkurzi do světa jedné z nejmenších chemických sloučenin, která je přitom rozhodující pro život, lze tedy shrnout – je to jednoduchá sloučenina, která ale v obrovských souborech svých molekul, ať je to kapalná voda nebo led, má stále neprobádaná místa.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 12/2007, strana A8

Zdroj:

Sdílejte článek

Doporučené

Zaujalo nás

28. 3. 2024

Pravost léků se v EU ověřuje již pět let Léčivé přípravky jsou v českých kamenných lékárnách z hlediska pravosti bezpečné, a to i díky existenci…