Orgánové transplantace, holocaust a my, lékaři

Ve své eseji publikované v časopisu britské Královské lékařské společnosti Journal of the Royal Society of Medicine se chirurg Tom Treasure z Clinical Operational Research Unit v University College London zamýšlí nad podezřelými okolnostmi, za nichž jsou v Číně prováděny orgánové transplantace. Zamýšlí se mimo jiné nad asociacemi s usmrcováním psychicky těžce nemocných pacientů v nacistickém Německu a morální zodpovědností lékařů.

Množství orgánových transplantací, které se v Číně provádějí, a rychlost, s jakou jsou orgány po zadání poptávky k dispozici, vyvolává znepokojení mezinárodní odborné veřejnosti. Ta si oprávněně klade otázku, z jakých zdrojů tyto orgány pocházejí. Čína oficiálně deklaruje, že jsou získávány od popravených zločinců, kteří s jejich darováním souhlasili. Existují však (zatím nepodložená) tvrzení o mnohem děsivějším scénáři – vězni jsou systematicky podrobováni chirurgickým výkonům zaměřeným na mnohočetný odběr jejich orgánů pro transplantační účely. Jaká je hodnověrnost a pravděpodobnost takového tvrzení v souvislosti s tím, co víme o spoluúčasti lékařů na holocaustu a o současných praktikách, jež se v oblasti orgánových transplantací dějí?

Počet orgánových transplantací v Číně vzrostl pozoruhodným tempem. Nejmenovaná instituce nyní uvádí 647 provedených transplantací jater ročně. Čekací doba se podle internetových stránek čínských nemocnic pohybuje mezi týdnem až dvěma týdny. Ceny jsou uváděny v amerických dolarech a jsou podstatně nižší než běžné ceny na globálním trhu, například ve srovnání s cenami platnými v USA jsou sotva desetinové.

V čínských údajích jsou numerické rozpory

„Proto, aby se někdo mohl stát dárcem orgánu, musí zemřít mladý a musí být splněny i další specifické podmínky, z čehož vyplývá, že orgánů vhodných k transplantaci je všeobecně velmi málo a čekací doby jsou velmi dlouhé. Pokud jde o Čínu, existuje zde numerický rozpor mezi kalkulovaným počtem donátorů a počtem evidentně dostupných orgánů. A to navzdory skutečnosti, že darování orgánu je v protikladu k čínské kulturní tradici,“ uvádí Tom Treasure. Orgánové transplantace sice začaly být od května 2006 poprvé regulovány, ale nadále zůstává nezodpovězena otázka, jak mohly transplantační týmy dosáhnout tak rychlé expanze a tak krátkých čekacích lhůt.

Tvrdí se, že v Číně jsou těla zdravých a žijících lidí podrobována systematické evidenci za účelem transplantací. „Je akceptováno jako fakt, že k transplantaci jsou využívány orgány popravených zločinců. Úřady sice prohlašují, že mají k dispozici jejich souhlas, ale souhlasili tito lidé skutečně dobrovolně? Kromě toho vyvstává otázka, zda jedinec, jenž soudním rozhodnutím ztratil právo na život, ztratil také současně právo na to, aby s ním byly pohřbeny například i jeho ledviny? Pokušení, proč by měly být orgány odsouzence na smrt takto zbytečně zmarněny, když je možné díky nim dvěma nemocným s renální insuficiencí prodloužit jejich život a zlepšit jeho kvalitu, může být silné.“

Jsou zdrojem orgánů stoupenci hnutí Falun Gong?

Objevují se však i další otazníky. K jednomu z průvodních jevů prudkého rozvoje nových náboženských směrů vzniklých v ideologickém vakuu, jež nastalo po kolapsu čínského komunismu, patří i vznik spirituálního hnutí nazývaného Falun Gong. Jeho stoupenci se shromažďují k provádění duchovních cvičení a meditací. Inklinují k pacifismu a spojují moderní vědu s čínskými tradicemi. Je nesnadné určit, proč upadli v nemilost, nicméně jsou čínskými úřady považováni za nežádoucí. „Zdá se, že desítky tisíc stoupenců hnutí Falun Gong jsou vězněny, aby se dosáhlo jejich převýchovy. Při nástupu do vězení jim jsou údajně prováděny rutinní krevní testy. Přitom není důvod se domnívat, že tak čínské úřady činí ve prospěch členů Falun Gong – naopak ale víme, že pro transplantaci orgánů jsou charakteristiky krevních skupin důležité.“ Na podezření, že vyznavači Falun Gong jsou zdrojem orgánů, byla založena investigativní práce Davida Matase a Davida Kilgoura, kteří následně formulovali svá obvinění.

„Pokud mají Matas a Kilgour pravdu a orgány skutečně pocházejí od uvězněných členů ,nevinné‘ sekty, pachateli musejí být nevyhnutelně i lékaři. Tento hrůzný příběh se mi jeví téměř neuvěřitelný. To, co ve mně vyvolává strach, pokud je to vše pravda, je, že jsou to moji kolegové lékaři, kteří tyto zločiny páchají,“ píše ve svém článku Tom Treasure.

Odnětí orgánů popravenému zločinci s otazníky

„Postup odběru orgánů po soudem nařízené a provedené popravě se vůbec neshoduje s úkony provázejícími orgánové transplantace,“ připomíná Tom Treasure. Jak známo, v nezbytném úvodu celého procesu musí anesteziologický tým pacienta s deklarovanou mozkovou smrtí nadále monitorovat a pečlivě upravovat jeho vitální funkce tak, aby udržel orgány v životaschopném stavu. Během disekce a mobilizace jater jsou srdce i játra neustále udržovány funkční. V rychlé sekvenci jsou poté orgány – srdce, plíce, játra, ledviny a kornea – konzervovány a odebrány. Podle T. Treasura sice může výše uvedená procedura v laické populaci budit vášně, pro chirurgy se však jedná o zcela rutinní záležitost, vůči níž jsou již emocionálně odolní.

Lékařská etika podléhá vývoji

„Jak jsme dospěli k takovému emociálnímu otupení?“ ptá se Tom Treasure. Lékařská etika není ani absolutní, ani statickou veličinou. Na Západě se v minulých desetiletích opakovaně bořily hranice víry a rozvolňovaly normy chování. Například umělé přerušení těhotenství či manipulace s fertilitou v obou směrech, tedy s cílem dosáhnout jak umělého oplodnění in vitro, tak naopak zabránit početí, vyvolaly intenzivní debaty. Ostatně, názorové jednoty není v těchto bodech dosaženo dodnes. „Transplantace znovu otevřely otázku potřeby definice tenké hranice mezi životem a smrtí,“ píše T. Treasure. „Ledviny odňaté z kadáveru se mohou revitalizovat, zatímco je příjemce na dialyzační podpoře, avšak jakmile myokard nekrotizuje, srdce je již pro transplantaci nenávratně ztraceno.“

Právě absence srdeční akce byla základem definice exitu až do doby, kdy si koncem 60. let nástup transplantací srdce vynutil jiné řešení této otázky. Jakmile je totiž proces umírání završen v momentu fibrilace nebo zástavy srdce, myokard je pravděpodobně již tak poškozen, že jeho reparace není možná. Aby se éra kardiochirurgie a transplantologie mohla úspěšně rozvinout, musel být exitus redefinován jako smrt mozku. „Transplantace nepochybně posunuly hranice toho, co lékaři mohou, či nemohou, a společnost následně tyto nové definice akceptovala,“ připomíná T. Treasure. „Otupení našich niterných pocitů a nové vymezení etických horizontů jsou kroky, které nás mohou vést, pokud nebudeme obezřetní, k etické propasti. Je však možné najít jakýkoli možný precedens, který by dodal byť i jen vzdálenou kredibilitu počínání lékařů údajně angažovaných v systematických odběrech orgánů od nesouhlasících zdravých obětí?“

Jak nacisté vybíjeli invalidní příslušníky svého národa

Ve 30. letech minulého století nacisté podnikli první kroky směrem k holocaustu – a to za spoluúčasti lékařů. „Kdybychom si neuvědomili tyto skutečnosti a neporozuměli tomu, jak k nim mohlo dojít, jak bychom pak mohli zabránit tomu, aby se znovu v budoucnu nestaly, jak bychom mohli být ostražití a věnovat jim náležitou pozornost?“ ptá se T. Treasure. „V Německu, stejně jako všude jinde, existovala dlouhodobá institucionální péče. Pacienti se lišili ve svých schopnostech interakce se svými pečovateli a byli i tací, kteří postrádali jakékoli schopnosti či vědomí rozumné bytosti. Proto nevyhnutelně vznikl názor, že pokud jejich životy vyhasnou, nejedná se o ztrátu. Existovala dokonce představa, že šlo o bohulibou záležitost, protože to přinášelo úlevu pro rodiny i ošetřovatele s tím, že je tak ušetřen čas, peníze i láska, které mohou být vynaloženy pro jiné, lepší účely. Takový pacient byl v němčině charakterizován jako ‚lebensunwertes Leben‘, tedy ,život nemající cenu života‘.“

Lékaři se účastnili eliminace těžce nemocných

Kromě etické otázky, zda aktivní ukončení života je přípustné, vyvstal paralelně i medicínský problém – jak by tento eliminační krok měl být proveden. Uvažovalo se o různých metodác h. Jednou z nich byla aplikace zvyšujících se dávek sedativ, jimiž se bránilo možnému vzniku úzkostných stavů. Další metodou bylo hladovění za systematické podvýživy nebo při dietě úmyslně sestavené tak, aby vykazovala deficity některých esenciálních komponent.

„Tým nacistických lékařů byl požádán, aby sestavil dotazníkový formulář, jehož prostřednictvím by byly akumulovány informace o funkční úrovni pacienta. Dotazníky byly další skupinou lékařů kompletovány a srovnávány, aby byli definováni potenciální kandidáti splňující kritérium ‚lebensunwertes Leben‘. Je pravděpodobné, že ošetřující lékaři, kteří tyto formuláře vyplňovali, inklinovali k nadhodnocování stupně invalidity pacientů, evidentně ve víře, že to pacientům v budoucnu přinese spíše více péče než méně. Kompletované formuláře byly poté posuzovány třemi nezávislými znalci, kteří byli následně jeden po druhém požádáni o hodnocení dle nabídnutých kritérií, zda konkrétní pacient je ,hoden‘ života. Přitom v pořadí druhý i třetí znalec mohli nahlédnout do spisu a seznámit se se závěrem vysloveným předchozím znalcem, což vedlo k názorové jednomyslnosti.“ Spisy byly poté předány příslušnému úřadu, jenž vyslal lékařské transportní týmy, aby zabezpečily transfer jedinců identifikovaných jako „lebensunwertes Leben“ do dalšího sběrného zařízení, kde byla stanovena příslušná „medikace“. Nakonec lékař vystavil hodnověrný úmrtní list.

„A tak to chodilo. Ozubená kolečka se otáčela, ale nikdo z aktérů neznal pravý účel celého stroje. Z té doby však zbyla dokumentace, díky které si můžeme být jisti, že to skutečně takto probíhalo. Pro lékaře, kteří tušili, o co jde, a demonstrovali svoji nezpůsobilost či nevhodnost k takovému úkolu, ovšem existovaly únikové cesty. Mohli být například převedeni na jinou práci. Po zahájení války samozřejmě následovaly další nepředstavitelné hrůzy, ale skutečností zůstává, že pro ,lebensunwertes Leben‘ existovala určitá taktika a metody, jež byly součástí konkrétního plánu, do kterého byli lékaři zapleteni,“ píše T. Treasure.

Chirurg nemá přehled o celém transplantačním procesu

„A jak shora popsaný holocaust souvisí s transplantacemi? I zde pracují kolečka pohánějící velký stroj. Ošetřující lékaři potenciálních dárců orgánů nevidí u svých pacientů závislých na podpoře přístrojů žádnou smysluplnou budoucnost. Časový tlak, velké geografické vzdálenosti, komplikovanost alokace různých orgánů, potřeba respektovat anonymitu dárce i příjemce a také samotná logistika celého přípravného procesu znamená, že nikdo z lékařského týmu vlastně nemá celkový přehled. To se neočekává ani v Číně. Je tedy více než pravděpodobné, že se tamní lékaři dívají ,slepýma‘ očima a poslouchají ,hluchýma‘ ušima,“ domnívá se Tom Treasure.

Odhalení skutečného zdroje všech orgánů s kompletní a transparentní dokumentací by postačovalo k vyvrácení obviňujících hypotéz; ale to je obtížné dokonce i v zemích mnohem otevřenějších, než je v současnosti Čína. „Uvedená obvinění čínských úřadů a lékařů se však zdají být věrohodná hlavně kvůli numerickému rozporu mezi hlášeným množstvím transplantací v porovnání s tím, co je možné v ostatních zemích, dále kvůli krátkým čekacím lhůtám a stupni utajení, s jakým jsou tyto operace nabízeny na globálním trhu, a nakonec i kvůli rutinně prováděným testům krve stoupenců hnutí Falun Gong,“ uzavírá Tom Treasure v Journal of the Royal Society of Medicine.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 5/2008, strana A6

Zdroj: