Nezaměňme Asklépiovu hůl za symbol dolaru

MT: Co považujete za hlavní problémy zdravotní péče v současném světě?

Z vlastní zkušenosti vím, jaké rozdíly ve zdravotní péči ve světě existují. Ve své funkci ve Světové lékařské asociaci (pozn. red.: prof. Blahoš byl v letech 1999 až 2001 prezidentem WMA – World Medical Association a nyní je vedoucím její regionální úřadovny) i v ČLS JEP jsem se o tom velmi názorně přesvědčil. Rozdíly mezi chudými a bohatými zeměmi se zvětšují a chudoba, plodící sociální nepokoje a přispívající k ozbrojeným konfliktům, se citelně odráží na zdravotním stavu obyvatelstva. Kompenzace zoufalé situace užíváním drog, alkoholismem, prostitucí atd. stav dále zhoršují. Dr. E. Wilsonová z Kanady sestavila symbolickou tabulku, podle níž šest procent obyvatel zeměkoule vlastní 59 procent světového bohatství – a všichni jsou občany USA. Osmdesát procent lidí žije v chudých obydlích, 70 procent neumí číst, 50 procent trpí podvýživou. Pouze jedno procento má střední vzdělání. Jak dlouho bude tento stav trvat? Je vůbec výrazné zlepšení reálné?

Na jednom shromáždění WMA jsem v diskusi o neradostné situaci vulnerabilních skupin obyvatel světa „navrhl“, aby ve vrcholovém sportu, populárním umění či pseudoumění a v jiných oblastech s nepřiměřeně vysokými zisky byla zavedena tzv. humanitární daň. Návrh se sice setkal s uznáním, ale současně jsme všichni věděli, že šlo spíše o rétorickou humoresku. V některých chudých rozvojových zemích, které jsem navštívil, jsem viděl umírat ubožáky a na ulici nebohé ženy po mutilacích genitálií v tzv. Fistula hospital v Addis Abebě. V noční Manile jsem potkával zdrogované děti – ráj pedofilů. I doma se setkáváme s tím, co bychom snad mohli nazvat „medicínou ulice“.

Lékaři se stále více budou stávat i sociálními pracovníky. Souvisí to především se stárnutím populace. Rozvoj a důležitost gerontologie a geriatrické medicíny bude souviset především s postupujícím „šedivěním“ lidstva. V České republice tvořili před 50 lety osmdesátiletí a starší lidé asi jedno procento obyvatel, nyní již kolem tří procent, za 25 let to bude asi 8 % a za 50 let skoro 10 procent. Mimochodem, tento demografický posun, který medicínu a lékařskou profesi ovlivní, je hlavním motivem pro téma 17. kongresu ČLS JEP, který se bude konat dne 16. dubna v pražském hotelu Olympik.

MT: Zaznamenal jste během svého osobního a profesního života nějaký posun ve společenské pozici a roli lékaře, resp. ve vnímání lékaře veřejností?

Přes oblíbené téma médií o lékařských či obecněji zdravotnických pochybeních se lékaři a sestry těší obecné úctě. Jak je známo z různých průzkumů, vycházejí lékaři už dlouhá léta co do prestiže na prvním místě společenského žebříčku. Přesto se ale jejich postavení poněkud mění. Je známo, že v minulých časech patřili lékař, učitel a farář k jakési obecní elitě. Jejich názory a rady byly brány v potaz a měly svoji váhu. Odpovídalo to i měřítku lidských hodnot. Lékař pečoval o to, co je pro člověka nejcennější – o zdraví a úzdravu či ulehčení v nemoci. Učitel vzdělával mladé školáky a dával jim to, co národ nezbytně potřebuje ke svébytnosti a mezinárodní úctě, to jest vzdělání svých občanů, kulturu, morální kvality, ale i fyzickou zdatnost. Farář byl pro věřící, a těch byla v obci většina, představitelem duševních hodnot, humánních vlastností, tolerance a víry ve vyšší řád. Hodnota těchto atributů se samozřejmě změnila, ačkoli se mi zdá, že nastává nebo snad nastane renesance těchto osvědčených ušlechtilých paradigmat.

V medicíně docházelo rychle ke změně díky obdivuhodnému a úchvatnému rozvoji vědeckých poznatků a technologií, komunikačních možností, využití počítačové techniky, často však na úkor lidských vztahů, tedy vztahu lékaře a pacienta. Starý dobrý doktor, který si sedl k nemocnému na lůžko, držel ho za ruku a v klidu s přívětivou tváří poslouchal svého pacienta, se dnes zdá být romantickou vzpomínkou. Umělci to dovedli zobrazit v mnoha krásných obrazech. Dnešní uspěchaná doba nutí lékaře k rychlému jednání a technické vymoženosti lákají, aby lékař spíše než s pacientem komunikoval s počítačem. Jistě to neplatí obecně, ale pro mladší kolegy je technika nepochybně lákavá. Je úlohou šéfů dbát na to, aby technika zcela nezastínila lidské vztahy a nevychovávala lékaře s titulem „ing. med.“.

Odedávna platilo, že lékařské profesi mohou překážet nekompetentnost, dogma, různé pseudovědecké názory a praktiky a nakonec peníze. Ty hrají dvojí roli. Tou lepší je, že zbavují lékaře, jeho rodinu a pracoviště existenčních starostí a umožňují lepší vybavení zdravotnických pracovišť a zkvalitnění zdravotní péče. Ta horší je, když se peníze stanou prioritní hodnotou a měřítkem profesního úspěchu. Je tedy nutno zabránit, aby se náš symbol značící moudrost, hůl s hadem, jenž platí od Asklépia, nezměnil na podobný symbol – tedy na symbol dolaru jakožto důkazu společenského úspěchu.

MT: Co soudíte o současném medicínském vzdělávání a jeho dalším vývoji?

Lékařským vzděláváním, pregraduálním, postgraduálním a celoživotním se zabývá řada nejvýznamnějších světových zdravotnických organizací, jako jsou Světová zdravotnická organizace – WHO, Světová lékařská asociace, Světová federace lékařského vzdělávání – WFME a jiné. Pořádají se mezinárodní kongresy s touto tematikou. Jen v roce 2008 byl již první v Singapuru, druhý je v dubnu v Rijádu a další koncem srpna v Praze. Změny v systému pregraduálního vzdělávání jsou podmíněny snahou obsáhnout optimální nezbytné znalosti v daném čase – tj. v průměru 5 až 6 let –, a to jak v teoretických, tak i praktických klinických oborech. Při snaze o určité přiblížení různých systémů bude nepochybně trvat dlouho, než dojde ke shodě, byť i částečné. Důvodů, proč je tato snaha těžko uskutečnitelná v dohledné době, je mnoho: tradice výuky, kulturní pozadí, sociální a ekonomické podmínky pro uplatnění vědeckých a technických vymožeností, jazykové rozdíly i odlišné typy jednotlivých státních struktur a vzdělávacích institucí. 

Rovněž postgraduální a kontinuální vzdělávání se bude postupně měnit souběžně s globalizačními tendencemi. Již dnes se specializační postgraduální vzdělávání diferencuje podle oborů. Kontinuální vzdělávání, CME – Continuing Medical Education, se doplňuje vzděláváním v oblastech, které jsou úzce spjaty se zdravotnickou a zdravotní péčí. Například v manažerských činnostech, financování zdravotnictví, v praktickém uplatnění nových vědeckých poznatků a technických metod, ve výuce jazyků, právních aspektů atd., souhrnně označovaných jako CPD – Continuing Professional Development. Vzdělávání CME/CPD není zatím povinné ve všech státech a jeho legalizace bude zahrnovat slaďování dosavadních rozdílných způsobů. Ani v Evropské unii není zatím jednotný závazný „euroglobální systém“.

Připomeňme, že již Jan Evangelista Purkyně zastával nekompromisní stanovisko, týkající se všeobecného lékařství. Doporučuji přečíst si k tomuto tématu článek „Kosmopolitní odkaz J. E. Purkyně“ v letošní Revue ČLS JEP. Obecná vzdělanost lékaře je předpokladem jeho žádoucího odborného, etického, neonatologického, pedagogického a obecně humánního poslání. Naše školské systémy zejména středních škol nedosahují po četných peripetiích žádoucích výsledků a je nakonec na univerzitních institucích, aby z nich vycházeli absolventi, kteří si zaslouží označení „doktor“, odvozené od latinského doctus – poučený. Vysoká škola pochopitelně nemůže nahradit nižší a střední školní vzdělání, může však vhodným způsobem a příkladem „poučeného“ pedagoga ukázat, jaké obecné vzdělání kromě úzce odborného máme na mysli.

Rytíři lékařského stavu
Čestný titul Rytíř/Rytířka českého lékařského stavu uděluje Česká lékařská komora od roku 1996 lékařům, kteří se významně zasloužili o etiku povolání, rozvoj medicíny a humanismu nebo projevili mimořádně statečný občanský či lékařský postoj. Dosud bylo pasováno 15 rytířů:

prof. MUDr. Antonín Fingerland, DrSc. (patolog),

prof. MUDr. Jiří Syllaba, DrSc. (diabetolog),

prof. MUDr. Miloš Štejfa jr., DrSc., F.E.S.C. (kardiolog),

generál v.v., prim. MUDr. Josef Hercz (chirurg),

prof. MUDr. Josef Marek, DrSc. (endokrinolog),

prof. MUDr. Václav V. Tošovský, DrSc. (pediatr),

prof. MUDr. Bohuslav Niederle jr., DrSc. (chirurg),

prof. MUDr. Zdeněk Mařatka, DrSc. (gastroenterolog),

plukovník v.v., MUDr. Karel A. Macháček (praktický lékař),

doc. MUDr. Zdeněk Ježek, DrSc. (epidemiolog),

prof. MUDr. Radana Königová, CSc. (special. na popáleninovou medicínu),

prof. MUDr. Ota Gregor, DrSc. (psychosomatik),

prof. MUDr. Ctirad John, DrSc. (mikrobiolog, imunolog),

prof. MUDr. Ivan Karel, DrSc. (oftalmolog),

prof. MUDr. Jaroslav Blahoš, DrSc. (endokrinolog).

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 10/2008, strana A6

Zdroj: