Z historie pražské nemocnice milosrdných bratří

Již v polovině 14. století zde založil špitál pro chudé nemocné Bohuslav ze slavného rodu Olbramoviců. Někdy se uvádí, že to bylo již okolo roku 1320, ale první písemný doklad je až z roku 1354. U špitálu byla kaple sv. Šimona a Judy, vysvěcená samotným arcibiskupem Arnoštem z Pardubic. Patřila k němu i zahrada, která sahala až k Vltavě. Špitál měl pohnuté dějiny a v roce 1616 se původní budovy špitálu s kaplí dostaly do rukou jednoty bratrské. Po bělohorské bitvě – v roce 1620 − je dostal jako konfiskát od císaře Ferdinanda II. špitální řád milosrdných bratří, aby zde zřídil svoji nemocnici. Řád, založený v roce 1537 ve Španělsku později svatořečeným Janem Ciudadem z Boha, školil své členy v péči o nemocné a ve svých nemocnicích zaměstnával i světské lékaře. Proto byly špitály milosrdných bratří zakládané po celé Evropě nejlepšími lůžkovými zařízeními až do vzniku státy zakládaných zdravotních ústavů v 18. století. Na našem území byl první špitál milosrdných bratří založen ve Valticích v roce 1605, další pak vznikaly během 17. a 18. století.

Stavební proměny v průběhu staletí

Stavební i lékařské dějiny pražské nemocnice jsou neobyčejně bohaté a zajímavé. Se stavebními úpravami začali bratři již v roce 1621 a nemocnice se postupně rozrůstala přestavbami i přístavbami. Zmiňme alespoň nejvýznamnější. Přestavba dokončená v roce 1680 byla velkoryse dotována hrabětem Humprechtem Janem Černínem – budovatelem Černínského paláce na Loretánském náměstí. Stejný architekt – Jan de Capauli − se podílel i na stavebních úpravách nemocnice. Ty pokračovaly i v první polovině 18. století. Dokončena byla roku 1753 pod vedením stavitele Jana Josefa Hrdličky, jenž dal nemocnici podobu, kterou si uchovala v podstatě až do velké přestavby v meziválečném období. Dodnes ji můžeme obdivovat z ulice U Milosrdných i s bohatou sochařskou výzdobou na střeše dvoupatrové budovy. Těmito stavebními úpravami získávala nemocnice další a další tolik potřebná lůžka. Už na počátku 18. století se stala s přibližně 50 lůžky největší pražskou nemocnicí. V polovině 18. století měla na svou dobu úctyhodný počet 108 trvalých lůžek s možností dalších nouzových přistýlek v případě potřeby.

Ještě v polovině 19. století patřila nemocnice milosrdných k nejlepším pražským nemocnicím, ale poté postupně přestala prostorově vyhovovat požadavkům moderní medicíny. Na počátku 20. století se hledaly pozemky pro novou budovu. Jeden z návrhů byl postavit ji v Košířích na Klamovce. Nakonec bylo rozhodnuto vybudovat moderní nemocnici přímo v návaznosti na její barokní objekt Na Františku. Jednání o realizaci se táhla léta – přispěla k tomu nemalou měrou i čtyři léta první světové války. Stavět se začalo až v roce 1924. Architektem prosté účelové stavby s průčelím a hlavním vchodem situovaným k Vltavě, byl Vilém Kvasnička, sochařskou výzdobu provedl Čeněk Vosmík. Budova ve tvaru ležatého E je středním křídlem propojena se starým nemocničním traktem. V novostavbě dostala nemocnice 200 nových lůžek, laboratoře a další moderní zdravotnické vybavení. Zároveň s novostavbou byly radikálně modernizovány i staré části nemocnice. Poslední modernizaci prodělala nemocnice v nedávné minulosti, po sametové revoluci.

Řád získával prostředky k vydržování nemocnic zejména z odkazů, ale část bratří byla vždy určena k tomu, aby jako tzv. sběratelé sbírali při pochůzkách příspěvky od občanů. O tom, jak vypadal každodenní život v nemocnici, jsme dobře informováni z knížky, kterou vydal v roce 1823 proslulý pražský lékař, doktor Jan T. Held (1770−1851), dlouholetý fyzik (tj. hlavní lékař) nemocnice, zvěčněný v poněkud zidealizované podobě v Jiráskově F. L. Věku. Pacienti, oblečení do jednotného úboru, leželi na lůžkách vybavených záclonami, které jim zaručovaly určité soukromí. K dispozici měli i knihovnu s českými a německými knihami. Jejich dni byly rozděleny pravidelnými lékařskými vizitami, léčebnými procedurami a jídlem.

Spolupráce s pražskou lékařskou fakultou

V nemocnici milosrdných bratří se také odehrávaly nikoliv nevýznamné kapitoly dějin našeho lékařství, a to zejména před otevřením pražské Všeobecné nemocnice a ostatních josefinských zdravotních ústavů na přelomu 80. a 90. let 18. století. Již v roce 1624 otevřeli milosrdní bratři nemocniční lékárnu, která ovšem sloužila i veřejnosti. Brzy po otevření nemocnice se zde občas konaly pitvy za účasti mediků. První demonstrační pitvu zde provedl v roce 1685 profesor pražské lékařské fakulty S. K. Zeidler (1620?−1689). V témže roce o ní publikoval knihu, na jejíž titulní straně je vyobrazen interiér i exteriér nemocnice. Traduje se, že Zeidler již v roce 1649 zřídil v nemocnici vlastním nákladem „anatomickou síň“, kterou věnoval lékařské fakultě. Ještě užší spolupráci navázala nemocnice s lékařskou fakultou v době osvícenských reforem, které kladly velký důraz na zkvalitnění teoretické i klinické výuky mediků. V roce 1761 došlo k upravení posluchárny, kde medici prováděli anatomické pitvy. Od tohoto roku také vedení nemocnice hlásilo fakultě všechna úmrtí na infekční nemoci. Do výuky mediků v nemocnici se někdy zapojovali i řádoví lékaři. Od roku 1778 se konala v nemocnici klinická výuka mediků ve vnitřním lékařství. Vedl ji profesor Josef Plenčič (1751−1785). Bylo mu vyhrazeno osm klinických lůžek, ale díky vstřícnosti a porozumění představených nemocnice rozšířil kliniku na 50 lůžek. Také jeho nástupce prof. Antonín Sebald (1753−1799) vděčně vzpomínal, že mohl využívat k výuce nejen smluvně dohodnutých osm lůžek a mohl zde konat i různé pokusy, pitvy apod. Od roku 1784 se v nemocnici konala i klinická výuka chirurgie pod vedením profesora Karla Arnolda (1742−1897). O rok dříve zde bylo zřízeno i specializované oddělení pro psychicky nemocné kněze. Léčil se zde mj. slavný „Modrý abbé“ Josef Dobrovský (1753−1829). Pečoval o něj zmíněný doktor Held. Nemocnice milosrdných bratří byla velmi příhodná pro výuku mediků i proto, že se nalézala nedaleko Karolina, kde se odehrávala jejich teoretická příprava. Nakonec ale bylo rozhodnuto, že kliniky budou od školního roku 1791/1792 převedeny od milosrdných do nově otevřené Všeobecné nemocnice na Dobytčím trhu (dnes Karlově náměstí). Jedním z důvodů byla i skutečnost, že u milosrdných směli být léčeni na lůžku pouze muži, ženy a děti zde byly ošetřovány jen ambulantně.

Medicínské primáty

Do dějin našeho lékařství se zapsala nemocnice velmi výrazně i v roce 1847. Dne 7. 2. zde byla poprvé v Čechách použita éterová narkóza. (Na Moravě to bylo o dva dny dříve v brněnské všeobecné nemocnici a o dva dny později v olomoucké.) Provedl ji řádový chirurg Celestýn Opitz (1810−1886). Od roku 1995 připomíná jeho průkopnický čin pamětní deska umístěná na barokním průčelí nemocnice.

V letech 1905−1915 měl v nemocnici první specializovaná lůžka pro neurologické pacienty tehdy první docent neurologie v monarchii Ladislav Haškovec (1866−1944). V září roku 1930 zde bylo otevřeno nádorové oddělení, třetí v republice.

Konec řádové nemocnice  

Druhá světová válka zasáhla nemocnici velmi tvrdě. Byla zabrána pro německou armádu. V roce 1941 byl řád zrušen a majetek propadl ve prospěch německé říše. Po osvobození v roce 1945 byla nemocnice navrácena řádu, ale již v roce 1948 – po únorovém politickém převratu − byla zestátněna. Kostel sv. Šimona a Judy byl v roce 1961 odsvěcen a přeměněn na depozitář Muzea hl. města Prahy. V témže roce bylo v nemocnici otevřeno oddělení pro nehodovost a v roce 1964 zde začala pracovat reanimační ústředna, první svého druhu u nás.

V roce 1992 se stala Nemocnice Na Františku samostatným právním subjektem zřízeným městskou částí Prahy 1, která velmi pečuje o to, aby držela krok s dobovými náročnými požadavky na úroveň léčebné péče, ale i na komfort pacientů. Krásně zrenovovaný a udržovaný kostel sv. Šimona a Judy se stal oblíbeným kulturním stánkem, proslulým zejména koncerty klasické hudby.

Zdroj: