Jak se shánějí zdravotníci do krizových oblastí

Sám o sobě říká, že nechce mít nálepku novodobého Mirka Dušína, který do roztrhání těla pracuje za málo peněz pro druhé. Spoluzakladatel a dlouholetý ředitel organizace Člověk v tísni tuto pověst přesto má. Posluchači rozhlasu a čtenáři na internetu o Šimonovi Pánkovi říkají, že je jediný „revolucionář“, který se nezvrhl v zlatokopa. Kdyby člověk v životě udělal setinu toho, co on, měl by vystaráno, vzkazují mu posluchači a ptají se, jestli nechce být náš prezident. Pro lékaře, kteří píší, že jedinou motivací pro jejich práci jsou peníze, zřejmě další „bláznivý altruista“. 
 

Organizace Člověk v tísni jako zřejmě největší nevládní svého druhu organizace ve střední Evropě působila v téměř 50ti zemích světa. Vedle dlouhodobých projektů vysílá také zdravotníky v rámci humanitární pomoci na místa katastrof. Jak se vám daří v takovém časovém tlaku dostatek potřebných zdravotníků sehnat? 

Jde o zhruba třicet až  čtyřicet lékařů a zdravotních sester, kteří jsou členy tzv. Emergency Medical Unit a jsou připraveni vyjet okamžitě do oblasti, kde došlo k nějaké katastrofě. Před dvěma měsíci se vrátil tým českých lékařů ze Sumatry, kde pomáhali obětem po zemětřesení.

V minulých letech jsme s profesionály z oboru pracovali v Kosovu, Bosně a Hercegovině po zemětřesení v Pákistánu… Tito lidé mají pokud možno předjednáno se svými zaměstnavateli, že si mohou v takových situacích vzít dovolenou nebo neplacené volno a vyjet. Nejsou to tedy naši zaměstnanci, pouze s námi spolupracují ve chvílích, kdy je to třeba. Zájemce o členství v EMU hledáme průběžně, chce to nejen profesionalitu, ale i otevřenost k jiným zemím, standardům, duchu práce a kus dobrodružného ducha.  
 

Zdravotníci, kteří pracují  pro Lékaře bez hranic, odjíždějí pracovat bez nároku na jakoukoliv odměnu. Organizace za ně pouze vyřizuje některé formality, jinak si lékaři musejí naspořit, aby vůbec mohli odjet pomáhat. Jak je to u vás? 

Je to podobné. V rámci Emergency Medical Unit působí lékaři jako dobrovolníci. Jak si to vyřídí se svými zaměstnavateli, jestli odjíždí v rámci dovolené nebo v rámci neplaceného volna, to je na nich. U nás dostávají kromě zajištění cesty diety, které by jim měly pokrýt výdaje na cestě. Rozhodně se jim ale nerefunduje to, že si na cestu berou neplacené volno v práci. 

Je dobré  slyšet, že se najdou lékaři, kteří  jedou ve svém volnu pracovat „za byt a stravu“. My se setkáváme spíše s nářky lékařů na jejich nízké platy, kvůli kterým odcházejí za lepším na západ nebo mimo medicínu. A na otázku – co je největší motivací pro vaši práci – odpovídá drtivá většina z nich „peníze.“ 

Pokud si musíte vyjednat dovolenou nebo neplacené volno na to, abyste někam odjeli pomáhat 12 hodin denně ve ztíženém prostředí po krizi, jen diety, tak jste opravdu motivována jinak. 

Nedávno jste řekl, že dnešní humanitární pomoc už nespočívá jen v tom, přivést někam pytel mouky. „Důležité je naučit příjemce nebýt na naší pomoci závislí.“ V Kambodži například školíte tamní lidi tak, aby po odchodu české porodní asistentky uměli porody zvládat sami. Máte ještě nějaké další příklady toho, jak mohou čeští zdravotníci naučit místní obyvatele nebýt na cizí pomoci závislí? 

Rozvojovou pomoc nezvládáme navázat všude, kde zasahujeme ve chvílích katastrof. Buď na ni nemáme dostatek financí, nebo situace v té zemi nebyla tak špatná, zdravotnictví nějak fungovalo. V rámci zdravotnických rozvojových projektů většinou zajišťujeme vybavení, základní infrastrukturu a krítkodobě spotřební materiál a léky. V minulých letech se nám podařilo podpořit zdravotnická zařízení různého typu - od vesnických zdravotnických ošetřoven až po vybudování nemocnic krajského typu, rozběhnutí jednotky intenzivní péče. Co se týče Kambodži – působí zde vysoce kvalifikovaná porodní asistentka z Podolí, která na místě školí místní porodní asistentky. Vedle toho zlepšujeme zařízení zdravotnických center, které často nemají stálý elektrický proud ani sterilizační přístroje. Instalujeme solární panely na výrobu elektřiny, díky kterým je v porodnických centrech světlo, a tak podobně. 

Jak se daří porodním asistentkám v Kambodži? Jaké má projekt výsledky?  

Ty posuny jsou velké – téměř z nulových moderních znalostí o porodnictví díky naší pomoci dosahují místní velkého pokroku. Důležitá je kombinace zlepšení technické infrastruktury (pitná voda, solární elektřina), základního vybavení (nástroje, jednoduchý sterilizátor, materiál) a školení spolu s praktickým výcvikem, který vede zkušená profesionálka z ČR. A pak samozřejmě udržitelnost a dostupnost i pro nejchudší, péči si lidé hradí sami a porod stojí příbližně 10 amerických dolarů – zdá se to jako nic, ale pro rodiny s příjmem na dospělého pod půl dolaru na den to může být nedosažitelná suma. Zjistili jsme, že v Kambodži v části země existují dobrovolnické fondy. Lidé mezi sebou vybírají finanční prostředky tak, aby i ti nejchudší dosáhli na zdravotnickou péči. Iniciujeme vznik podobných fondů v provincii, kde pracujeme.  

Jak se takto chudé zemi daří vybírat peníze na ostatní pacienty, když tamní lidé sami sotva přežívají? 

I v rozvojových zemích je společnost stratifikovaná – jsou tam velmi chudí, ale i střední třída a bohatí lidé. Pokud se zbytek dokáže složit na nejchudší, tak i oni dosáhnou na antibiotika, na prohlídku u lékaře, ženy budou moci rodit ve středisku, kde je horká voda, svítí světlo a umí alespoň základy porodu a je to lepší než rodit doma v nuzném domečku bez jakékoliv hygieny, bez jakéhokoliv odborného dohledu. 

Jací jsou čeští zdravotníci jako dárci? Zapojují se do finančních sbírek – ať už jednorázových nebo dlouhodobých? 

Nemáme to nijak statisticky zdokumentováno, nevedeme si registr dárců podle profesí. Ale pokud vím, tak mezi lidmi, kteří působí ve zdravotnictví, je spousta těch, co se do našich projektů zapojují. Lékaři už dnes patří finančně ke střední třídě a mnozí z nich se zajímají aktivně o svět, tím pádem i o problémy, které se ve světě dějí. Proto si myslím, že mezi našimi dárci je i mnoho zdravotníků.  

Finanční  situaci nemají jednoduchou ani lékaři, alespoň  ti mladí.  I oni jsou dnes předmětem charitativních sbírek. Česká lékařská komora zorganizovala v rámci  Charty 77 nadační fond Iuventus Medica, který shromažďuje finanční prostředky na podporu lékařů před atestací. Mířím tím k otázce, zda u nás není příliš velké množství různých neziskových organizací. Téměř na každou nemoc existuje nějaká nadace, pořádají se veřejné sbírky na ulicích… 

Těžko říci, zda je jich málo nebo moc, nikde není stanoveno, kolik by mělo takových organizací být. Řada z jejich činností se překrývá, ale to se překrývají i služby bank, kadeřníků, automechaniků. Jde o sektor služeb jako každý jiný a je na dárcích, aby si vybrali.  Podle toho, jak tématicky zaměřené, transparentní a kredibilní tyto neziskové organizace jsou, dostanou důvěru dárců nebo nedostanou. V neziskovém sektoru by měl fungovat podobný regulační mechanismus, jako když si člověk vybírá svou banku, lakýrníka… tedy měřítko kvality.

To je ale trochu rozdíl, pokud člověk vybírá komerční služby nebo organizaci, které  přispívá na obecné dobro… 

Nepřispívá na obecné dobro, ale vždycky na konkrétní problém. Rozhoduje se, jestli pošle peníze na ztracené psíky nebo na nadaci, která se zabývá určitou nemocí, či na zahraniční humanitární pomoc… 

Takže tak, jak nyní funguje trh neziskových organizací, je správně? 

Funguje podobně i ve vyspělých zemích, kde nebyl komunismus a kde veřejný život nebyl zmražen. Na západě existuje statisíce různých nadací. Například v Anglii pracuje v neziskovém sektoru 1.7 milionu lidí, což je více lidí než v bankovnictví. 

Nicméně před časem jste sám řekl, že co se týče rozvojové pomoci, vládne u nás velký chaos. "Úplně hlavní problém je roztříštěnost, kdy peníze na rozvojovou spolupráci rozděluje deset různých ministerstev, která spolu příliš nekomunikují a která nejsou ani účinně kontrolována," uvedl jste v tisku. Zmínil jste dokonce, že by bylo dobré, aby rozvojovou pomoc do zahraničí zastřešovalo jedno ministerstvo… 

Ano, to je pravda, mluvil jsem však o systému státní pomoci, kde byl stav velmi špatný. Jsou země, které mají na rozvojovou pomoc speciální vládní resort – třeba Holandsko, Švédsko, Lucembursko. Ale pro Českou republiku to není relevantní – státní rozpočet na tuto pomoc není tak velký. Nemáme kolonie, jsme vnitrozemský stát, máme relativně slabou a malou ekonomiku. Přesto je třeba státní pomoc řídit profesionálně a od dob mé kritiky se mnohé změnilo. Vláda v roce 2007 rozhodla, že tento systém zreformuje. Agendu, o kterou se dělilo deset ministerstev, zcentralizovala pod ministerstvo zahraničí, které spolu Českou rozvojovou agenturou, hlídá státní peníze na rozvojovou pomoc a koordinuje jejich použití.  

Organizace Člověk v tísni je členem mezinárodní skupiny Alliance 2015, která má do roku 2015 velmi ambiciózní cíle. Snížit počet lidí žijících v absolutní chudobě na polovinu, zajistit základní vzdělání všem dětem… Neměly by tak zásadní plány mít na zodpovědnosti spíše celosvětové instituce, než nevládní organizace jednotlivých zemí?  

To také jsou cíle OSN. Přijaly je všechny země v roce 2000 na miléniovém summitu jako rozvojové cíle tisíciletí. Vyhlásily je na 15 let jako určité vize, ke kterým má svět dojít.  Nevládní organizace v rámci Alliance 2015 se k nim hlásí a chce k nim přispět svými projekty.  

Myslíte si, že splnění těch cílů je reálné?

Už teď víme, že  ne. Co se zřejmě podaří splnit, je zajistit základní vzdělání alespoň 90 procentům dětí na světě. Už nyní se gramotnost dětí pohybuje celosvětově kolem 70-80 procent a za následujících pět let se díky velkým investicím do školství podaří gramotnost ještě zvýšit. Což bude velký rozdíl oproti roku 2000, kdy přístup ke vzdělání mělo jenom něco kolem poloviny dětí. To je obrovský pokrok. Lidé se díky základnímu vzdělání naučí plánovat, myslet v čase. Člověk už o sobě nebude uvažovat jako o objektu, který je predeterminován tím, kde se narodí, ale bude se chápat jako subjekt, který má nějakou vůli, dokáže se o něčem rozhodnout. Dítě, které bude mít za sebou pět let základní školní docházky, má velkou šanci změnit svůj život oproti životu, který žili jeho rodiče. Dalším z těchto miléniových cílů je zastavení pandemie HIV a odvrácení narůstajícího trendu počtu nakažených. Zdá se, že se toto v některých zemích povede. Zatím to platí jen někde – Botswana, Thajsko, ale je možné, že za těch pět let se podaří stejný vývoj i v jiných zemích.  

A které  z bodů se do roku 2015 nepodaří prosadit? 

Je rozhodně jasné,  že se nepodaří zásadně snížit počet lidí žijících v extrémní chudobě na polovinu. Ten počet zůstane zhruba stejný, jako byl kolem roku 2000. 

Čím to? 

Protože jde o mnohem náročnější a komplexnější problém, kde hraje roli více okolností. Na problém odstraňování  chudoby přichází mnohem méně peněz z mezinárodních fondů, než by mělo, podle nás, jít. Mnohem větší finanční injekce dávají bohaté státy do technických a infrastrukturních projektů. Tyto projekty realizují často firmy z dárcovských států. Přičemž nejde ani tak o pomoc, jako spíše o obchod. Státy si tak realizují své proexportní zájmy, firmy dostávají zakázky. Tak se bohužel chová většina států na světě. Na druhou stranu, vinu toho, že se nedaří odstranit v těchto zemích chudobu nesou především elity v daných rozvojových zemích. Zlepšení chodu země je celostátní problém. Elity mnoha rozvojových zemí by měly lépe spravovat věci veřejné, protože na nich leží část zodpovědnosti, proč se to nedaří. Pokud chcete postavit ve městě školu, domluvíte se s komunitou, není to nijak složitá věc. Změnit celý systém řízení společnosti je mnohem složitější. 

Vlády v těchto zemích si možná řeknou – občas nám tu pomůžou dobrodinci ze západu, tak co bychom to měnili. Není to tak, že se vlády v těchto zemích trochu spoléhají na to, že jejich lidem vždycky někdo pomůže? 

To je samozřejmě validní dotaz. Otázka je, jestli by vlády něco na svém systému měnily, kdyby jejich lidem nikdo nepomáhal. Já si myslím, že ne. Pokud vlády v těchto zemích nebudou voleny demokraticky nebo nebude alespoň nějaká šance změny u moci, nebudou je jejich obyvatelé zajímat. Takže problém rozhodně nespočívá v tom, že by se elity spolehly na to, že jim budou pomáhat nevládní organizace. Zajímavé je, že větší úspěchy v odstraňování chudoby mají země, kde existuje alespoň nějaká forma demokracie (s výjimkou Číny), než tam, kde se střídají diktátoři. 
 

Iva Bezděková, www.tribune.cz

Zdroj: www.tribune.cz