Stránky jsou určené odborníkům ve zdravotnictví.
Pátek 24. květen 2019 | Svátek má Jana
  |  Politika  |  Komentáře  |  Finance  |  Kongresy  |  Z regionů  |  Tiskové zprávy  |  Legislativa  |  Rozhovory  |  

INFORMACE

PŘIHLÁŠENÍ
Registrovaný e-mail:
Heslo:
 

Lékaři na humanitárních misích by měli mít lepší podmínky

Lékaři na humanitárních misích by měli mít lepší podmínky

15.02.2010 07:52
Zdroj: www.tribune.cz
Autor: Iva Bezděková
Napadne vás občas, že byste jako zdravotníci odjeli pomáhat do krizových oblastí ve světě? Víte, co všechno toto rozhodnutí s sebou přináší? Vyjet o své dovolené, pracovat zdarma a po návratu ještě napracovávat služby, které kvůli vám museli odsloužit kolegové. Českých lékařů, kteří se hlásí do humanitárních misí, je pramálo. „Na západě je to běžné. Pomáhat jezdí lékaři a sestry, kterým je přes šedesát let“, říká MUDr. Jan Trachta v rozhovoru pro Medical Tribune...

Sdětským chirurgem Janem Trachtou jsem chtěla psát rozhovor už před čtyřmi lety. Jako vyplašená matka čerstvého novorozence jsem ho potkala vmotolské nemocnici. Jeho přístup kdítěti a krodičům byl neobvykle vstřícný a vřelý. Zamýšlela jsem článek o nové generaci lékařů, kteří jsou ochotni s pacienty komunikovat. Nakonec vznikl rozhovor až nyní – po jeho návratu zhumanitární mise na Haiti, kam MUDr. Jan Trachta odjel sorganizací Lékaři bez hranic (MSF) Během čtrnácti dnů odoperoval desítky raněných. Dvaatřicetiletý lékař byl již předtím na dvou humanitárních misích vKongu. Zasedá ve správní a dozorčí radě rakouské i české pobočky MSF.

MUDr. Jan TrachtaKdyž vyšel váš první rozhovor, čtenáři psali, že je to snad nejsilnější svědectví zkatastrofy na Haiti. Detaily o amputacích, otřesná zranění malých dětí, bezradnost nad neřešitelnými případy a další drsná fakta, působí silněji než vše, co člověk vidí každý den ve zprávách. Nemáte pocit, že jste tak trochu symbolem české lékařské pomoci na Haiti?

Ani ne. Mám pocit dobře odvedené práce pro organizaci, na kterou jsem hrdý. Vtéto oblasti jsou Lékaři bez hranic asi největší profesionálové na světě. Do dnešního dne ošetřili na Haiti přes 15 tisíc lidí a odoperovali přes 1500 větších operací.

"Jde o vzájemnou solidaritu. Já se snažím být solidární se zraněnými na Haiti a kolegové se snaží být solidární se mnou, čímž jsou i solidární s lidmi na Haiti."

Máte představu, kolik lékařů zČeské republiky vlastně na Haiti odjelo? Zatím média hovoří pouze o vás - vypadá to, že jste jediný.

Lékařů zČeské republiky opravdu moc neodjelo. Počítám-li i ostatní české nevládní organizace, pak to odhaduji na méně než deset. SLékaři bez hranic odjel na Haiti ještě jeden chirurg ze Slovenska a jedna zdravotní sestra zČech. Pracují teď vjedné z našich dvaceti nemocnic vtýmu, který má přes tři sta padesát zahraničních pracovníků. Asi polovinu tohoto velkého týmu tvoří lékaři a sestry. Vzhledem ktomu, kolik je na Haiti stále práce, se jich zatím moc nevrátilo.

Jaký byl první den poté, co jste se vrátil zHaiti do Motola? Jaké byly reakce vašich kolegů, nadřízených?

Přijali mě přátelsky, byli rádi, že jsem se ve zdraví vrátil a dále to nekomentovali.

Konalo se nějaké oficiální poděkování?

To určitě ne. Na klinice pracuji jako sekundární lékař, tam je moje místo a je důležité, co dělám pro nemocnici.

MUDr. Jan Trachta ošetřuje zlomeninu - Haiti 2010Dětskou chirurgii vMotole zmiňují dnes média právě díky vám. Reprezentujete kliniku u nás i ve světě…

To je pravda, ale já myslím, že moje účast na misi není pro chod kliniky důležitá. Já bych samozřejmě přivítal, kdyby se mně někdo zeptal, co jsme na Haiti odvedli za práci. Že jsme tam za prvních čtrnáct dnů ošetřili 6000 lidí a odoperovali 1000 pacientů. Na to se mě nikdo neptal. Ale já ztoho nejsem nijak roztrpčený, protože vím, že moji kolegové jsou mnohem zkušenější než já, a mají svých starostí nad hlavu. Důležitá je práce vnemocnici a toto jsou moje externí aktivity.

Jak jste řešil odjezd na misi v práci? Bral jste si dovolenou?

Vzal jsem si řádnou dovolenou po domluvě spřednostou kliniky, profesorem Šnajdaufem a pod podmínkou, že moji kolegové mi vezmou služby, které jsem měl ve čtrnácti dnech své nepřítomnosti.

Dala vám nemocnice nějaké bonusy za to, co jste udělal? Odměnu nebo alespoň náhradní volno?

Musím říci, že díky této misi na Haiti začala nemocnice uvažovat o lepších podmínkách pro všechny zdravotníky, kteří vbudoucnu na podobné humanitární akce pojedou. Po mém odjezdu mluvili zástupci Lékařů bez hranic sředitelem nemocnice a shodli se na tom, že by bylo dobré nastavit vtéto oblasti lepší podmínky. Snad se to podaří, pan ředitel byl velmi vstřícný.

Jaké konkrétní podmínky by zdravotníci měli napříště mít?

To je nyní vjednání, ředitel Motola by měl tyto změny vnejbližších dnech oficiálně oznámit. Ve Francii například se to řeší tak, že si pro účast na humanitární misi můžete vzít tři měsíce vroce neplacené volno. Já jsem už byl na humanitárních misích předtím dvakrát. Poprvé ve Východním Kongu – na tento pobyt jsem dostal od vedení tříměsíční neplacené volno. Na druhou misi jsem odjel doprostřed bojů ve Východním Kongu, kde jsme operovali střelná poranění a popáleniny. Na tento šestitýdenní pobyt jsem si vzal částečnědovolenou a částečně musel nasloužit služby dopředu.

Takže hodně záleží na tom, jak se domluvíte skolegy na službách po dobu vaší nepřítomnosti. Mohou mít pocit, že vy sice odjíždíte zachraňovat, ale oni za vás musí sloužit.

Přesně tak. Jde o vzájemnou solidaritu. Já se snažím být solidární se zraněnými na Haiti a kolegové se snaží být solidární se mnou, čímž jsou i solidární slidmi na Haiti.

Zajímají se kolegové o vaše zážitky? Dovedu si docela představit starší lékaře, kteří mohou mítk podobným misím docela ambivalentní postoj…

Cítím zjejich strany podporu, chovají se přátelsky. Jenom o tom nijak dlouho nedebatujeme. Ostatně při práci ani není velký prostor pro obsáhlou komunikaci. Byl bych nerad, aby lékaři měli pocit, že musí pracovat za mě. Vmomentě, kdy bych tuto reakci vycítil, přestanu na mise jezdit.

Lékaři jako jste vy občas některé kolegy přimějí kdocela překvapivým reakcím. Když jsme psali o týmu zdravotníků, kteří jezdí zadarmo po světě pomáhat, psali nám ostatní lékaři dost neuvěřitelné reakce. Prý jsou tito zdravotníci „lidé z velmi dobře situovaných pražských rodin, kteří dávají okatě najevo, že peníze pro ně nejsou všecko…“

To je opravdu úsměvné. Na druhou stranu, chápu, že tyto aktivity některé ostatní lékaře popuzují. Mě osobně zastavili na chodbě nemocnice kolegové zjiných pracovišť, kteří mi říkali, že nedostatečně doceňuji jejich práci, to že mají rodinný život tady. Do jisté míry chápu, že je to nespravedlivé. Já jsem nyní všude v médiích, ale řada ostatních lékařů dokázala vmedicíně mnohem více než já, mají za sebou řadu let intenzivní práce a nikdo o nich pořádně nenapsal. A pak přijde nějaký mladý "floutek", který vyjede třikrát na krátkou misi, a všude se o něm mluví.

MUDr. Jan Trachta ošetřuje raněné na Haiti Jak tyto problémy řeší Lékaři bez hranic v zahraničí? Mají tam podobné zkušenosti jako vy tady?

Vzahraničí je hlavně velmi odlišná věková skladba lékařů, kteří se do misí hlásí. Na misích Lékařů bez hranic pracují často lékaři a sestry, kteří jsou už vdůchodu. Vrátí se zmise domů a nepovažují je za nějaké velké hrdiny jako tady. Vzahraničí je model pomoci mnohem více běžný. MSF posílá na humanitární pomoc 4000 lidí zcelého světa ročně, má 400 projektů v60 zemích. Zdravotníci většinou jezdí pracovat do nemocnic vkrizových oblastech, vedou očkovací kampaně a podobně. Na Haiti jsem se setkal se šedesátníky, kteří jsou velké kapacity ve svém oboru a zároveň neuvěřitelně fantastičtí lidi. Berou za samozřejmost, že celý život pracovali jako lékaři ve své zemi a pak vdůchodu dělají něco, zčeho nemají vůbec žádný zisk. Svou práci zvládají špičkově a ještě je snimi večer legrace u piva.

A nikdo o nich nepíše…

Nikdo o nich nepíše. Jak už jsem řekl, na Západě je to poměrně zažitý model. Lékaři přitom nejezdí pomáhat jen sMSF, ale i sjinými organizacemi. Během stáží ve Skotsku jsem se setkal sAngličany v důchodu, kteří se sebrali a jeli do Ugandy na kliniku učit ortopedické operace místní doktory. A jeli tam zadarmo, sami za sebe. Zaklepali na dveře ugandské kliniky a řekli – celý život jsme operovali náhrady kyčelních kloubů, a jestli chcete, naučíme vás to. Přál bych si, aby i u nás byl větší počet lékařů, kteří se rozhodnou zadarmo odjet pomáhat. Abych nebyl jediný, kdo je po návratu ztakové mise vidět. Od roku 1994 má česká pobočka Lékařů bez hranic jen čtyři chirurgy, kteří jezdí opakovaně na mise a to je hodně málo.

Na Haiti jste získal praktické zkušenosti i zjiných oborů, dělal jste ortopedické, gynekologické operace. Válečná chirurgie se musí samozřejmě obejít bez rentgenu, ultrazvuku. Říkal jste, že tyto zkušenosti dodají lékaři větší odvahu naučit se dělat vlastní rozhodnutí. Zatímco vzápadním zdravotnictví funguje vmedicíně příliš úzká specializace, zde musí lékař brát mnohem větší odpovědnost za pacienta jako celek. Jak je tato zkušenost přenositelná do západního zdravotnictví?

Nebojíte se tolik vlastních rozhodnutí, vlastní odpovědnosti. Rozhodovata rozhodovat správně se musí každý mladý lékař naučit postupně s věkem a zkušenostmi. V tomto ohledu je každá mise intenzivním kurzem, protože rozhodnutí ovlivňující život pacienta uděláte denně několik a starší lékař, se kterým byste se poradili, vedle vás nestojí a není ani na telefonu.Je to dobrá škola, vjistém smyslu dozrajete. Kromě toho si osvojíte i další věci jako je lékařská intuice, celostní pohled na pacienta a schopnost mu naslouchat. Vmoderní evropské nemocnici totiž zodpovídáte například pouze za břicho pacienta, zlomeninu už bude řešit ortoped, tržnou ránu obočí očař a psychické problémy psychiatr nebo psycholog. Na misi jsou celý pacient a jeho rodina vaše, spacientam prožijete celý pobyt vnemocnici od přijetí až po propuštění a ještě ho musíte umět utěšit, protože vrozvojovém světě se sbanalitami do nemocnice opravdu nechodí.

Jaké diagnózy jste během mise na Haiti operoval a ošetřoval?

Mezi pacienty, kterým jsme první dny po zemětřesení nemohli příliš pomoci, byla závažná polytraumata,kraniocerebrální poranění, úrazy páteře aporanění míchy,pacienti se zánětem pobřišnice vdůsledku úrazu, krvácení do břišní dutiny, pneumotorax a další. To se změnilo slepším zásobováním a postavením funkčních stanových nemocnic. Největší počet diagnóz se týkal poranění měkkých tkání,všechny rány byly infikované, častá byla ztrátová poranění obličeje.

Ošetřoval jsem roční dítě, kterému blok amputoval obě ruce nad loktem a u ramene. Byla zde řada otevřených zlomenin. Velkou část našeho času jsme strávili čištěním ran – pacienti měli rány plné písku, kamení. Vřadě případů šlo o bazální chirurgii - čistit a čistit rány plné hnisu. O císařských řezech, které jsme prováděli na ulici, už psala všechna média.

Vnovinách jste také řekl, že vám pomáhali někteří zdravotnicí zmístních lidí.

K mým nejsilnějším zážitkům ztéto mise patří setkání s haitskou anestezioložkou, která se jako dobrovolnice přihlásila v polní nemocnici Lékařů bez hranic čtvrtý den po zemětřesení. Ráno, po noční službě, kterou jsem s ní strávil na operačním sálu, jsem se dozvěděl, že přišla o celou svou rodinu, o děti i o manžela. Musela prožívat tu nejhorší krizi svého života a přesto přišla do práce a pracovala nonstop 24 hodin.

POBYT MUDr. JANA TRACHTY BĚHEM MISE NA HAITI

Tým Lékařů bez hranic s MUDr. Janem Trachtou dorazili na místo třetí den ráno po tragickém zemětřesení. V týmu byli tři chirurgové: český lékař, pětašedesátiletý Angličana Brazilka. Dále internista z Francie, zdravotní sestry z Dánska a Rakouska, psycholožka z Brazílie, logistici ze Švýcarska, Belgie, Holandska, Francie a další. Logistici, kteří jsou v takové akci zásadní, tvořili polovinu týmu.

První tři dny a čtyři noci pracoval tým Lékařů bez hranic v nemocnici v Carrefouru (město poblíž Port au Prince).

Tým operoval nejprve 36 hodin v kuse, poté přibližně 12 hodin denně. Lékaři pracovali v prostředí velkého zmatku. Přestože Lékaři bez hranic přijeli s výbavou základního materiálu, v prvních dnech se potýkali s nedostatkem lékařského vybavení – letecká pomoc ze zahraničí byla odkloněna do Dominikánské republiky a dovážená kamiony po zemi, protože v Port au Prince bylo letiště zavřené.

Zemětřesení zničilo místní nemocnice, v prvních dnech tak neexistovala žádná péče. Operovaní pacienti odcházeli prakticky „na ulici“. Snižovala se tak šance na přežití pro pacienty po vážných operacích.

Další dny pracoval tým v Léogâne, kam lékaři dorazili týden po zemětřesení. Léogâne bylo ještě postiženější než Carrefour, lékaři však už měli k dispozici kompletní stanovou nemocnici s následnou péčí.

Iva Bezděková, www.tribune.cz



Copyright © 2000-2019 MEDICAL TRIBUNE CZ, s.r.o. a dodavatelé obsahu (ČTK).
All rights reserved.  Podrobné informace o právech.  Prohlášení k souborům cookie.  

Jste odborný pracovník ve zdravotnictví?

Tyto stránky jsou určeny odborným pracovníkům ve zdravotnictví. Informace nejsou určeny pro laickou veřejnost.

Potvrzuji, že jsem odborníkem ve smyslu §2a Zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, čili osobou oprávněnou předepisovat léčivé přípravky nebo osobou oprávněnou léčivé přípravky vydávat.
Beru na vědomí, že informace obsažené dále na těchto stránkách nejsou určeny laické veřejnosti, nýbrž zdravotnickým odborníkům, a to se všemi riziky a důsledky z toho plynoucími pro laickou veřejnost.
Pro vstup na webové stránky je potřeba souhlasit s oběma podmínkami.
ANO
vstoupit
NE
opustit stránky