Přeskočit na obsah

Lékaři na humanitárních misích by měli mít lepší podmínky


S dětským chirurgem Janem Trachtou jsem chtěla psát rozhovor už před čtyřmi lety. Jako vyplašená matka čerstvého novorozence jsem ho potkala v motolské nemocnici. Jeho přístup k dítěti a k rodičům byl neobvykle vstřícný a vřelý. Zamýšlela jsem článek o nové generaci lékařů, kteří jsou ochotni s pacienty komunikovat. Nakonec vznikl rozhovor až nyní - po jeho návratu z humanitární mise na Haiti, kam MUDr. Jan Trachta odjel s organizací Lékaři bez hranic (MSF). Během čtrnácti dnů odoperoval desítky raněných. Dvaatřicetiletý lékař byl již předtím na dvou humanitárních misích v Kongu. Zasedá ve správní a dozorčí radě rakouské i české pobočky MSF.

Když vyšel váš první rozhovor, čtenáři psali, že je to snad nejsilnější svědectví z katastrofy na H aiti. Detaily o amputacích, otřesná zranění malých dětí, bezradnost nad neřešitelnými případy a další drsná fakta působí silněji než vše, co člověk vidí každý den ve zprávách. Nemáte pocit, že jste tak trochu symbolem české lékařské pomoci na Haiti?

Ani ne. Mám pocit dobře odvedené práce pro organizaci, na niž jsem hrdý. V této oblasti jsou Lékaři bez hranic asi největší profesionálové na světě. Do dnešního dne ošetřili na Haiti přes 15 tisíc lidí a odoperovali přes 1 500 větších operací.

Máte představu, kolik lékařů z České republiky vlastně na Haiti odjelo? Zatím média hovoří pouze o vás - vypadá to, že jste jediný.


Lékařů z České republiky opravdu moc neodjelo. Počítám-li i ostatní české nevládní organizace, pak to odhaduji na méně než deset. S Lékaři bez hranic odjel na Haiti ještě jeden chirurg ze Slovenska a jedna zdravotní sestra z Česka. Pracují teď v jedné z našich dvaceti nemocnic v týmu, který má přes tři sta padesát zahraničních pracovníků. Asi polovinu tohoto velkého týmu tvoří lékaři a sestry. Vzhledem k tomu, kolik je na Haiti stále práce, se jich zatím moc nevrátilo.

Jaký byl první den poté, co jste se vrátil z Haiti do Motola? Jaké byly reakce vašich kolegů, nadřízených?


Přijali mě přátelsky, byli rádi, že jsem se ve zdraví vrátil, a dále to nekomentovali.

Proběhlo nějaké oficiální poděkování?

To určitě ne. Na klinice pracuji jako sekundární lékař, tam je moje místo, a je důležité, co dělám pro nemocnici.

Dětskou chirurgii v Motole zmiňují dnes média právě díky vám. Reprezentujete kliniku u nás i ve světě ..

To je pravda, ale já myslím, že moje účast na misi není pro chod kliniky důležitá. Já bych samozřejmě přivítal, kdyby se mě někdo zeptal, co jsme na Haiti odvedli za práci. Že jsme tam za prvních čtrnáct dnů ošetřili 6 000 lidí a odoperovali 1 000 pacientů. Na to se mě nikdo neptal. Ale já z toho nejsem nijak roztrpčený, protože vím, že moji kolegové jsou mnohem zkušenější než já a mají svých starostí nad hlavu. Důležitá je práce v nemocnici a toto jsou moje externí aktivity.

Jak jste řešil odjezd na misi v práci? Bral jste si dovolenou?


Vzal jsem si řádnou dovolenou po domluvě s přednostou kliniky profesorem Šnajdaufem a pod podmínkou, že moji kolegové vezmou za mne služby po dobu čtrnácti dnů mé nepřítomnosti.

Dala vám nemocnice nějaké bonusy za to, co jste udělal? Odměnu nebo alespoň náhradní volno?


Musím říci, že díky této misi na Haiti začala nemocnice uvažovat o lepších podmínkách pro všechny zdravotníky, kteří v budoucnu na podobné humanitární akce pojedou. Po mém odjezdu mluvili zástupci Lékařů bez hranic s ředitelem nemocnice a shodli se na tom, že by bylo dobré nastavit v této oblasti lepší podmínky. Snad se to podaří, pan ředitel byl velmi vstřícný.

Jaké konkrétní podmínky by zdravotníci měli napříště mít?


To je nyní v jednání, ředitel Motola by měl tyto změny v nejbližších dnech oficiálně oznámit. Ve Francii například se to řeší tak, že si pro účast na humanitární misi můžete vzít tři měsíce v roce neplacené volno. Já jsem už byl na humanitárních misích předtím dvakrát. Poprvé ve Východním Kongu - na tento pobyt jsem dostal od vedení tříměsíční neplacené volno. Na druhou misi jsem odjel doprostřed bojů ve Východním Kongu, kde jsme operovali střelná poranění a popáleniny. Na tento šestitýdenní pobyt jsem si vzal částečně dovolenou a částečně musel nasloužit služby dopředu.

Takže hodně záleží na tom, jak se domluvíte s kolegy na službách po dobu vaší nepřítomnosti. Mohou mít pocit, že vy sice odjíždíte zachraňovat, ale oni za vás musejí sloužit.


Přesně tak. Jde o vzájemnou solidaritu. Já se snažím být solidární se zraněnými na Haiti a kolegové se snaží být solidární se mnou, čímž jsou solidární i s lidmi na Haiti.

Zajímají se kolegové o vaše zážitky? Dovedu si docela představit starší lékaře, kteří mohou mít k podobným misím ambivalentní postoj.


Cítím z jejich strany podporu, chovají se přátelsky. Jenom o tom nijak dlouho nedebatujeme. Ostatně při práci ani není velký prostor pro obsáhlou komunikaci. Byl bych nerad, aby lékaři měli pocit, že musejí pracovat za mě. V momentě, kdy bych tuto reakci vycítil, přestanu na mise jezdit.

Lékaři, jako jste vy, občas některé kolegy přimějí k docela překvapivým reakcím. Když jsme psali o týmu zdravotníků, kteří jezdí zadarmo po světě pomáhat, psali nám ostatní lékaři dost neuvěřitelné reakce. Prý jsou tito zdravotníci "lidé z velmi dobře situovaných pražských rodin, kteří dávají okatě najevo, že peníze pro ně nejsou všecko "

To je opravdu úsměvné. Na druhou stranu, chápu, že tyto aktivity některé ostatní lékaře popuzují. Mě osobně zastavili na chodbě nemocnice kolegové z jiných pracovišť, kteří mi říkali, že nedostatečně doceňuji jejich práci, to, že mají rodinný život tady. Do jisté míry chápu, že je to nespravedlivé. Já jsem nyní všude v médiích, ale řada ostatních lékařů dokázala v medicíně mnohem více než já, mají za sebou řadu let intenzivní práce a nikdo o nich pořádně nenapsal. A pak přijde nějaký mladý "floutek", který vyjede třikrát na krátkou misi, a všude se o něm mluví.

Jak tyto problémy řeší Lékaři bez hranic v zahraničí? Mají tam podobné zkušenosti jako vy tady?


V zahraničí je hlavně velmi odlišná věková skladba lékařů, kteří se do misí hlásí. Na misích Lékařů bez hranic pracují často lékaři a sestry, kteří jsou už v důchodu. Vrátí se z mise domů a nepovažují je za nějaké velké hrdiny jako tady. V zahraničí je model pomoci mnohem více normální. MSF posílá na humanitární pomoc 4 000 lidí z celého světa ročně, má 400 projektů v 60 zemích. Zdravotníci většinou jezdí pracovat do nemocnic v krizových oblastech, vedou očkovací kampaně a podobně.

Na Haiti jsem se setkal se šedesátníky, kteří jsou velkými kapacitami ve svém oboru a zároveň neuvěřitelně fantastičtí lidi. Berou za samozřejmost, že celý život pracovali jako lékaři ve své zemi a pak v důchodu dělají něco, z čeho nemají vůbec žádný zisk. Svou práci zvládají špičkově a ještě je s nimi večer legrace u piva.

Na Haiti jste získal praktické zkušenosti i z jiných oborů, dělal jste ortopedické, gynekologické operace. Válečná chirurgie se musí samozřejmě obejít bez rentgenu, ultrazvuku. Říkal jste, že tyto zkušenosti dodají lékaři větší odvahu naučit se dělat vlastní rozhodnutí. Zatímco v západním zdravotnictví funguje v medicíně příliš úzká specializace, zde musí lékař brát mnohem větší odpovědnost za pacienta jako celek. Jak je tato zkušenost přenositelná do západního zdravotnictví?


Nebojíte se tolik vlastních rozhodnutí, vlastní odpovědnosti. Rozhodovat se a rozhodovat se správně se musí každý mladý lékař naučit postupně s věkem a zkušenostmi. V tomto ohledu je každá mise intenzivním kursem, protože rozhodnutí ovlivňujících život pacienta uděláte denně několik a starší lékař, s nímž byste se poradili, vedle vás nestojí a není ani na telefonu. Je to dobrá škola, v jistém smyslu dozrajete. Kromě toho si osvojíte i další věci, jako je lékařská intuice, celostní pohled na pacienta a schopnost mu naslouchat. V moderní evropské nemocnici totiž zodpovídáte například pouze za břicho pacienta, zlomeninu už bude řešit ortoped, tržnou ránu obočí očař a psychické problémy psychiatr nebo psycholog. Na misi jsou celý pacient a jeho rodina vaše, s pacientem prožijete celý pobyt v nemocnici od přijetí až po propuštění a ještě ho musíte umět utěšit, protože v rozvojovém světě se s banalitami do nemocnice opravdu nechodí.

Rozhovor v plném znění si můžete přečíst na www.tribune.cz/clanek/16582

---

POBYT MUDR. JANA TRACHTY BĚHEM MISE NA HAITI

Tým Lékařů bez hranic s MUDr. Janem Trachtou dorazili na místo třetí den ráno po tragickém zemětřesení. V˙týmu byli tři chirurgové: český lékař, pětašedesátiletý Angličan a Brazilka. Dále internista z Francie, zdravotní sestry z Dánska a Rakouska, psycholožka z B razílie, logistici ze Švýcarska, Belgie, Holandska, Francie a další. Logistici, kteří jsou v takové akci zásadní, tvořili polovinu týmu. První tři dny a čtyři noci pracoval tým Lékařů bez hranic v nemocnici v Carrefouru (město poblíž Port au Prince).
Tým operoval nejprve 36 hodin v kuse, poté přibližně 12 hodin denně. Lékaři pracovali v prostředí velkého zmatku. Přestože Lékaři bez hranic přijeli s výbavou základního materiálu, v prvních dnech se potýkali s nedostatkem lékařského vybavení - letecká pomoc ze zahraničí byla odkloněna do Dominikánské republiky a dovážena kamiony po zemi, protože v Port au Prince bylo letiště zavřené.
Zemětřesení zničilo místní nemocnice, v prvních dnech tak neexistovala žádná péče. Operovaní pacienti odcházeli prakticky doslova "na ulici". Snižovala se tak šance na přežití pro pacienty po vážných operacích. Další dny pracoval tým v L éogâne, kam lékaři dorazili týden po zemětřesení. Léogâne bylo ještě postiženější než Carrefour, lékaři však už měli k dispozici kompletní stanovou nemocnici s následnou péčí.

Zdroj: Medical Tribune

Sdílejte článek

Doporučené

Asgent aneb Náš život s andělem

28. 3. 2024

Nastává éra genové terapie. Nebo spíše teprve nastane, přestože první přípravky jsou již v klinické praxi. Zatím však nejde o rutinní léčbu. O to,…