Stránky jsou určené odborníkům ve zdravotnictví.
Sobota 23. březen 2019 | Svátek má Ivona
  |  Politika  |  Komentáře  |  Finance  |  Kongresy  |  Z regionů  |  Tiskové zprávy  |  Legislativa  |  Rozhovory  |  

INFORMACE

PŘIHLÁŠENÍ
Registrovaný e-mail:
Heslo:
 

Leoš Heger počítá s tím, že to může odskákat

Leoš Heger počítá s tím, že to může odskákat

23.10.2010 09:51
Zdroj: Magazín Práva
Autor: Markéta Mitrofanovová
"Připadám si, jako bych měl tleskat jednou rukou," hodnotí své poslání v křesle ministra zdravotnictví dvaašedesátiletý člen TOP 09 Leoš Heger. Jaký je vlastně Leoš Heger člověk. Více by o něm mohl napovědět následující parafrázovaný rozhovor. Byl sice zvolen manažerem roku 2007, ale v roli spasitele celého systému zdravotnictví je přece jenom trochu nesvůj.

"Zlepšit fungování zdravotnictví s menším množstvím peněz, to je něco, čemu se říká kvadratura kruhu. Ale na druhou stranu lidstvo se posunuje dopředu tím, že zvyšuje produktivitu práce, a to je základ veškerého pokroku, nikoli to, že se na něco dostávají dotace," popisuje svoje světýlko na konci tunelu.

Ví, o čem mluví. A nejenom kvůli své ředitelské zkušenosti. V 70. letech měl totiž možnost ledacos odkoukat na roční stáži na klinice v Los Angeles. Některé z knih, které odtud v krabicích poslal domů lodí, ještě dneska používají jeho mladší kolegové na hradecké rentgenologii.

Moře a levné banány

"V Hradci jsme tehdy měli velmi osvíceného šéfa, který byl světoběžník a zároveň měl relativně dobrou politickou pozici, kterou využíval pro blaho oboru, a díky tomu se nás pár dostalo ven. Ještě mi nebylo ani třicet, když jsem odjel na rok do USA," vypráví Heger, kterého pustili samotného bez manželky a malého prvorozeného syna, proto si vůbec nepřipouštěl, že by za oceánem zůstal. Už samotný fakt, že rok neuvidí rodinu, byl pro něho dost skličující.

"Žena ale byla báječná, přečkali jsme to bez úhony a já jsem jí byl moc vděčný, že mi cestu umožnila, protože mi to profesní život strašně změnilo. Byl to pro mě naprosto jiný svět a zdálo se tak snadné, aby to u nás vypadalo stejně, takže jsem se domů vracel s určitými ideály, co se týká organizace práce a důslednosti.

Přestože jsem v Americe pracoval deset a víc hodin denně, chodil jsem z nemocnice odpočatý nebo příjemně unavený, zatímco u nás lidem kazily náladu nefungující maličkosti, neschopnost se mezi sebou dohodnout a zorganizovat si činnost tak, aby každý dělal, co má, a nepřidělával práci sobě ani ostatním. Američani jsou vycvičení dělat věci profesionálně, já jsem se to od nich naučil a po návratu o tom přednášel."

Podobně ho fascinovalo i prostředí, do kterého se dostal ve volném čase. "V Kalifornii si bylo čeho užívat. Třeba banány, které u nás stály nominálně stejně jako dnes dvacet a víc korun, což tenkrát byla nepředstavitelná suma, tam byly naopak nejlevnějším ovocem. Na krásném moři se proháněla spousta jachtařů, takže jsem se občas svezl a zapsal jsem se do univerzitního kurzu windsurfingu, který u nás teprve začínal."

Protože rádi s manželkou jezdili v zimě na hory, přivezl z USA dvě péřové bundy, synovi zase daroval omalovánky s číselnými spojovačkami, které jsou u nás populární až v posledních letech. Když mluví o hromadě knih, které nakoupil pro hradeckou kliniku, spokojeně se usmívá. "Ke svému milému překvapení jsem před rokem zjistil, že některé příručky se ještě používají. To znamená, že jsem tehdy dobře vybral."

S miminkem do Kuvajtu

Na pobyt v Kuvajtu, který trval už dva a půl roku, si počátkem 80. let mohl vzít celou rodinu včetně mladšího, tehdy půlročního syna. Práci v Perském zálivu získal opět díky kontaktům svého nadřízeného, ale nejdřív s manželkou zvažovali, zda je vůbec možné odjet s tak malým dítětem. "Znalci toho regionu mi doporučovali, ať se nebojíme, že pro malého dostaneme, co budeme chtít, že je tam zdravé prostředí - horko, ale suché klima, bez parazitických nemocí a rizika průjmových infekcí."

Přestože jim hostitelská země kromě bydlení a cestování jednou za rok domů nabídla zaplatit i školné, nebylo toho možné využít, protože československá strana svým lidem zakazovala posílat děti do tamních zařízení. "Starší syn by býval mohl klidně od poloviny druhé třídy navštěvovat mimořádně kvalitní britskou nebo americkou školu, ale místo toho docházel do jednotřídky při velvyslanectví. Nechtěli jsme riskovat, že nás někdo z mnoha krajanů, kteří v Kuvajtu pracovali a vzájemně se hlídali, udá a my budeme muset odjet."

Asi o deset let později zbyl na své syny sám, protože manželka, profesí anestezioložka, podlehla vleklé nemoci. "Naštěstí jsem byl už z dřívějška zvyklý na to, že se v péči o děti i domácnost střídáme, a navíc jak mohly, pomáhaly babičky. Ale to víte, bylo nám smutno. Starší syn Leoš (dnes šestatřicetiletý učitel základní školy, otec dvou synů) se v té době chystal na vysokou a stavěl se pomalu na vlastní nohy, s desetiletým Janem (dnes devětadvacetiletý projektant) sice brzy začala cloumat puberta, ale po dvacítce už to bylo zase dobré."

Druhý svazek Leoši Hegerovi nevyšel. "Moje první manželství bylo strašně prima, bylo takové normální se vším všudy, tak jsem si říkal, že díky zkušenostem to zvládnu, jenže ono je to na dvou lidech. Ukázalo se, že udržet vztah není samo sebou. Teď mám přítelkyni, se kterou už sedm let žiju ve volnějším partnerství, a už jsme si to chtěli uspořádat a sestěhovat se dohromady, ale nějak to pořád nestíháme," naznačuje, že mu funkce ministra udělala v osobním životě tak trochu čáru přes rozpočet.


Návrat jako dobrodružství

Když si ho v roce 1996 jeho předchůdce vybral, aby se stal ředitelem nemocnice, měl podobné pocity jako při příchodu na ministerstvo, to znamená, že se mu příliš nechtělo. Přirozeně ztratil kontakt s praktickou medicínou a z lékaře se najednou stal manažer. "Zpočátku to vy -padalo špatně, protože všechny nemocnice byly v propadech, a k tomu začínaly stávky mladého doktora Ratha jako šéfa odborů. Trvalo nám asi tři roky, než jsme se z toho jako jedni z prvních dostali. Měl jsem dobrou partu ekonomů a dalších a efektivitu jsme zvyšovali zevnitř."

Do způsobu vedení nemocnice vložil také zkušenosti z USA s tím, jak správně zorganizovat tým, jakými odborníky se obklopit a jak jim rozdělit funkce. Po třinácti letech ředitelský post opustil, a přestože měl nabídky z pojišťovny či z krajského úřadu, vrátil se zpátky na oddělení. "Pokládal jsem to za dost velké dobrodružství, protože pokrok v oboru je neskutečný. Musel jsem se učit ovládat nové přístroje i dokumentační softwary. Strávil jsem tam tři čtvrtě roku, ale ještě bych potřeboval tak rok, abych to úplně zvládl."

Jako rentgenolog začínal téměř před čtyřiceti lety popisováním klasických snímků hrudníku, plic a skeletu po úrazu nebo při kloubních onemocněních. Později pracoval na vyšetřování zažívacího traktu pomocí barya a koncem 70. let zažil rozvoj oboru v souvislosti se zaváděním nových přístrojů, které na rozdíl od klasického rentgenu dokázaly zobrazovat měkké tkáně, místa, kde se nemoci odhalují nejsnadněji. "Začátek používání počítačové tomografie, ultrazvuku a magnetické rezonance se proto nebojím přirovnávat k pozdějšímu rozmachu počítačové techniky."

Jak mluvit s pacientem

Vždycky patřil spíš mezi lidi, kteří jsou k sobě tvrdší, a ačkoliv viděl při své práci bezpočet nemocných, nikdy, jak tvrdí, neběhal s každou hloupostí k lékaři. A že by se preventivně nechal vyšetřovat na přístrojích, ke kterým měl přístup, to už vůbec ne. "Stejně jsem vychovával i své děti, které jsem chtěl od podobných zásahů z bázlivosti uchránit. V nemocnici jsem viděl, kolik, často i zbytečně, vyšetřujeme dětí s určitou dávkou záření, která je pro ně zatěžující," vysvětluje svůj přístup.

"Když syn přišel, že ho bolí bříško, nakonec se ukázalo, že se mu nechce do školky. Snažil jsem se je tomu předstírání odvykat, a řekl jsem, že když je jim špatně, tak se třeba nebudou moct dívat na televizi. Na druhou stranu jsem byl obezřetný, jestli jim opravdu něco není, takže jsem u staršího syna, když chodil do sedmé třídy, poznal skutečný zánět slepého střeva. V ten moment jsem si uvědomil, že opravdová nemoc vypadá úplně jinak než simulování. Lékaři na to mají jakýsi šestý smysl. Není to uměním ani zázrakem, ale spíš zkušenostmi se stovkami pacientů, při kterých se rozpoznají jemné příznaky." Při prvních kontaktech s pacienty bylo pro něho jako pro introverta nejobtížnější s nimi mluvit.

"Pokud nemáte talent od pánaboha, že nezavřete pusu, tak když před vás přijde pacient, musíte mít v hlavě schéma jako konverzační pomůcku, na co se ptát a co říkat, a to dá chvilku práce, protože každý je úplně jiný. Někdo reaguje bázlivě, jiný je zase nerudný, když se ho vyptáváte. V rámci rutiny pak rozeznáváte nuance v jejich chování a umí -te na ně reagovat. Dokážete se zeptat opakovaně a třeba i rázněji, když vám lidé místo odpovědi vykládají sáhodlouhé historky."

Veslování jako droga

Když mu občas nečekaně vypadne část ministerského programu, vyrazí s lodí na Vltavu. Poprvé to byl pro něho nezvyk, protože od svých pětapadesáti, kdy se k veslování dostal, jezdil především doma v Hradci Králové na Labi, ale první cesta z Podolí pod Barrandovský most a zpátky se zdařila. "Měl jsem trochu obavu, jak zvládnu zdejší lodní provoz, ale žádnou loď jsem nepotopil ani do žádné nenarazil."

V podolském veslařském klubu Blesk si zaplatil příspěvky pro hostujícího člena a dostal přidělenou skříňku. Je však otázkou, s jakou pravidelností se bude na vodu dostávat. "Veslování mi strašně chybí, protože je to pro mě sport číslo jedna. Zatěžuje rovnoměrně celé tělo a relativně málo klouby a záda. Člověk se nemusí zvlášť překonávat, jenom to musí umět udýchat. Je to jako na kole - můžete jet pomalu a dlouho, anebo rychle a unavit se třeba po dvou kilometrech," vysvětluje ministr a předseda hradeckých veslařů.

"Za mlada jsem byl spíš průměrný sportovec, pak jsme ale začali jezdit na hory a po čtyřicítce jsem přišel na to, že když několikrát týdně nesportuju, tak mi to chybí. Při pohybu se nabiju, vyčistím si hlavu a zbavím se pracovních stresů. Po dvou tý -dnech, kdy jsem jenom zavřený v kanceláři, se cítím nepříjemně, takže bych si chtěl zavést pravidelnější sportovní režim.

Ačkoli při momentálním náporu práce jsem zatím rád, že večer dojdu do bytu, osprchuju se a zalehnu. Že bych ale tady zůstal moc dlouho, to po dle historické pravděpodobnosti a zkušenosti ostatních ministrů asi nehrozí," usmívá se Leoš Heger a pokračuje: "V nemocnici jsem měl aspoň jistotu, že mě nevyhodí hned, ale na ministerstvu se ukazuje, že každý, kdo chtěl dělat radikálnější změny, tak to nakonec odskákal." *

Magazín Práva,Markéta Mitrofanovová



Copyright © 2000-2019 MEDICAL TRIBUNE CZ, s.r.o. a dodavatelé obsahu (ČTK).
All rights reserved.  Podrobné informace o právech.  Prohlášení k souborům cookie.  

Jste odborný pracovník ve zdravotnictví?

Tyto stránky jsou určeny odborným pracovníkům ve zdravotnictví. Informace nejsou určeny pro laickou veřejnost.

Potvrzuji, že jsem odborníkem ve smyslu §2a Zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, čili osobou oprávněnou předepisovat léčivé přípravky nebo osobou oprávněnou léčivé přípravky vydávat.
Beru na vědomí, že informace obsažené dále na těchto stránkách nejsou určeny laické veřejnosti, nýbrž zdravotnickým odborníkům, a to se všemi riziky a důsledky z toho plynoucími pro laickou veřejnost.
Pro vstup na webové stránky je potřeba souhlasit s oběma podmínkami.
ANO
vstoupit
NE
opustit stránky