Živá čeština a reforma zdravotnictví

Jednání lidí není směšné, ale úsměvné a i hovorová řeč je osídlena donedávna knižním nicméně. Dříve jsme se prosazovali, publikovali, provokovali, abychom upoutali pozornost, dnes se zviditelňujeme. Nic není laciné, všechno je jen ekonomicky výhodné. Reklamy v rádiu a televizi vychovávají náš lid, že se francouzské „de luxe“ vyslovuje sice bez koncového e, ale „delux“. Na výrobky takto propagované si dávám pozor, abych je omylem nekoupil. Brzo se asi smíříme s bysme místo bychom. Esemesky ostatně ukazují, že se obejdeme bez háčků a čárek. ¨

Jeden eufemismus však není nový. Máme zdravotní pojištění, ačkoli jde o zdravotní daň. Podle zákona se nám sráží třináct procent ze mzdy hlava nehlava bez ohledu na věk, pohlaví a bez ohledu na to, zda sportujeme a líbí se nám zdravý životní styl, nebo kouříme, pijeme a přejídáme se bůčkem a prorostlou vepřovou. Něco podobného bývalo povinné ručení – povinné pojištění motorového vozidla za škody způsobené jiným účastníkům silničního provozu. Výše pojistného nebrala ohled na to, kolik a jak najezdíme kilometrů. Ve skutečnosti to byla také daň, dokud tu byl monopol jediné státní pojišťovny. Táž pojišťovna jako jediná vládla trhu nabídkou dobrovolného havarijního pojištění, které nemusel uzavřít dobrý opatrný řidič, který si věřil, že nenabourá. Dnes většinou platíme mnohem méně, když si můžeme vybrat jednu z mnoha pojišťoven, jež nabízejí i komplexní pojištění, ve kterém je jak povinné ručení, tak havarijní v jednom balíčku. Volíme pojistku podle podmínek, které nám vyhovují. Sjednáme si výši pojistného podle odhadu délky času, jejž trávíme za volantem, a podle rizika, které chceme na sebe vzít ve formě spoluúčasti.

Pojišťovny dnes stanoví výši pojistného podle toho, jak jsme se dosud jako řidiči na silnicích chovali a zda a jak často jsme havarovali. Trh s produkty pojišťoven je tak různotvárný a přehled o nejvýhodnějších podmínkách tak nepřehledný, že řada lidí snižuje počet nezaměstnaných tím, že se uživí jako makléři, kteří nám poradí, co si vybrat. Nepřipomíná vám to něco? Máme sedm zdravotních pojišťoven, ty jsou však ve svěrací kazajce rovnostářského pojistného stanoveného zákonem. Když i za těchto podmínek hospodaří některé pojišťovny lépe než ostatní, vystavují se riziku, že se jim část zisku zabaví a naleje se do onoho proslulého děravého sudu, z něhož odtékají peníze bůhvíkam a někdy i do šera šedé ekonomiky.

Ministři zdravotnictví přicházejí a odcházejí, padají i vlády páchající sebevraždu reformami zdravotnictví, které se omezují – aspoň z pohledu veřejnosti masírované médii – na ždímání peněz z pacientů regulačními poplatky, úhradu části hotelových služeb poskytovaných nemocnicemi a nekonečné handrkování, co je to standardní a nadstandarní péče. Člověk vyděšený náhlou krutou bolestí na hrudníku a poučený o tom, že o jeho dalším životě rozhodují v případě infarktu minuty, je šokován, když zdravotník napřed zjišťuje, zda zaplatil regulační poplatek, u které je pojišťovny a u kterého praktického lékaře je registrován, a pak se teprve věnuje jeho zdravotnímu stavu. Na co legitimace, když je prakticky každý rodilý mluvčí češtiny zdaněn ze zákona?

Je oprávněná otázka, nač máme tolik pojišťoven s rozsáhlou administrativou, budovami, vozovým parkem, tiskovinami zasílanými pojištěncům, končícími bez přečtení ve sběru jako jiný spam ve schránkách na poštu, když všechny poskytují služby „spravedlivě“ sešněrované předpisy, plošně platnými zákony a vyhláškami? Řešení vidím v zákoně, který by stanovil jen určitou povinnou minimální výši pojistného – třeba osm procent z příjmu. Tím by byl zachován princip solidarity přihlížející k bohatosti občana. To, co by bylo nad to, by pojišťovna sjednala buď jako pevnou částku, nebo zase jako kombinaci procenta z příjmu a sjednané pevné částky. Při jednání o výši pojistného by hrál hlavní roli výsledek lékařského vyšetření, v jehož rámci by klient vyplnil dotazník. Byly by v něm dotazy, jak se zatím o své zdraví staral a jaký má životní styl. Vzorem pro tento postup je jednání při uzavírání životního pojištění. Starosti, že by se z nás na základě odpovědí stal národ sportovců, nekuřáků a abstinentů, se ukazují jako neopodstatněné. Ukazují to zkušenosti zemí s liberálním trhem zdravotního pojištění. Pacienta vyšetřuje praktický lékař nebo by se k hodnotě takto získaných informací vyjadřoval. Citelný postih za úmyslně zkreslené údaje zužuje prostor pro lhaní.

Široké pole pro konkurenci pojišťoven představují příplatky na léky. Proč by si nemohla pojišťovna spočítat, jak upraví pojistné těm, kdo nebudou chtít v lékárně platit nic? Kuřákům by nabídla plnou úhradu bupropionu a vareniclinu, nehradila by expectorancia a uložila jim povinné pravidelné snímkování plic s pokutami za nedodržení této povinnosti. Lidem s problémy s alkoholem by s ohledem na dojednanou výši pojistného mohla pojišťovna platit po dohodnutou dobu naltrexon a acomprasat. Pro pacienty s vybranými diagnózami by mohly pojišťovny nasmlouvat ceny léků s jejich výrobci a distributory. Zdravotní výchova může kázat jako Jan Zlatoústý. V chování lidí se však mnoho nezmění, pokud se nedbalost neprojeví tím, jak hluboko budou mít do kapes.

Konkurence mezi zdravotními pojišťovnami snižuje náklady na zdravotní péči. Stačí zkušenost ze Švýcarska, kde se počet návštěv u lékaře radikálně snížil, když se klienti pojišťovny zavázali, že před zamýšlenou návštěvou ordinace zatelonují na číslo, kde jim lékař poradí, zda musí k lékaři přijít nebo zda např. stačí vzít antiflogistikum, lehnout si do postele, a zítra zavolají znovu, jak to dopadlo. Ukazuje se, že zkušený lékař na telefonu dovede poradit a nedochází ke komplikacím způsobeným odložením profesionální pomoci. Pravda, může se kritizovat, že jsou zvýhodněni bohatí, kteří mají telefon. Kolik však lidí bez telefonu u nás ještě žije?

Pojišťovny by mohly konkurovat nabídkou služby lékařů, s nimiž budou mít uzavřeny smlouvy. Lékaři by uzavírali smlouvy s pojišťovnami podle nabízených podmínek. Zmizela by nivelizace stejným bodem za výkon bez ohledu na to, účtuje‑li ho renomovaný odborník nebo lékař, který se sice drží v mezích lege artis, ale nesnaží se svou erudici udržovat na úrovni nových vědeckých poznatků. Lékařská komora by se v těchto podmínkách mohla věnovat svému pravému poslání, místo aby suplovala odborovou organizaci. Mohla by třeba korigovat vliv vysoké popularity lékařů, kteří jsou lidmi pokládání za špičkové specialisty jen proto, že se stali mediálními celebritami díky tomu, že léčí známé herečky, reportéry rozhlasu nebo televize.

Liberalizace trhu zdravotního pojištění by ovšem mohla vést k velké nespravedlnosti. Pojišťovny vědí, že staří lidé spotřebují daleko víc péče než mladí, a mohly by od nich žádat vysoké pojistné. Zde by byla nutná legislativní úprava, která by poskytovala pojišťovnám nějaká zvýhodnění podle věkového složení jejich pojištěnců. Podobně by se měl řešit problém s lidmi trestanými dnes vysokým podílem finanční spoluúčasti na stomatologické péči kvůli zkaženým zubům, protože se dostatečně nevěnovali ústní hygieně v době, kdy nemohli vědět, jak je důležitá prevence a jak důkladně se mají zuby čistit. Taková legislativní úprava by však platila dočasně, aby nesnížila motivaci dnešních mladých a dospělých starat se o své zdraví. Volby pojistného produktu pro děti by mohly řešit smlouvy s celou rodinou.

Eufemismem pro opatrné náznaky tržní ekonomiky byla za reálného socialismu hmotná zainteresovanost. Skansen státního zdravotnictví dnes u nás brání zavést hmotnou zainteresovanost za péči lidí o zdraví. Mohu pro své zdraví dělat, co chci, pokud jde o výši pojistného, jsem na tom stejně jako můj obézní soused, který si ani neumí představit, že by mohl opustit svůj dům jinak než za volantem a vrata si otevírá dálkovým ovladačem. ,

Náš způsob národního zdravotnictví poškozuje všechny, stát, zdravotníky i občany. Stát se může ustarat, komu vzít peníze na náklady, které s vývojem vědy a prodloužující se délkou života nemohou dohnat produktivitu práce, od níž se odvíjejí mzdy a která fixuje výši procenta odvodu daně na zdravotní péči. Zdravotníkům škodí omezením volby pracovního uplatnění podle toho, co dovedou a jak plně se věnují svému povolání. Místo systému, jenž by odměňoval lékaře podle kvality jejich práce, jsou dobří lékaři uváděni do rozpaků samotnými pacienty, kteří se ptají, jak mohou projevit vděčnost za mimořádně úspěšnou léčbu jinak než legalizovanými květinami a v kapse mají nelegální obálku. Nejvíc nakonec na dosavadní systém doplácejí občané, s nimiž se zachází jako s nesvéprávnými při rozhodování o výši předplatného na zdravotní péči pro případ, že onemocní.

Podle ústavy má lid právo na zdraví. Přidal bych, že má právo na takové zdraví, které si zaslouží. Zásluha může být i v tom, že ve volbách nezmanipulovaných penězi vynaloženými na volební kampaň dají lidé hlas straně, která bude prosazovat liberální trh s výší povinného pojištění.

Zdroj: Medical Tribune