Kombinovaná léčba bipolární afektivní poruchy
Není to tak dlouho, co byla bipolární afektivní porucha (BAP) vnímána jako relativně vzácné onemocnění s poměrně dobrou prognózou, pro které bylo charakteristické střídání období nepřiměřeně radostné nálady s depresivním útlumem a zpomalením. Avšak původní Kraepelinova koncepce remitujícího onemocnění hojícího se bezezbytku je otřesena.
Ocitáme se v období, kdy jsou nově zařazeny různé klinické varianty, smíšené epizody, i epizody s psychotickými příznaky, jež jsou inkongruentní s náladou. Původní celoživotní prevalence bipolární afektivní poruchy se vyhoupla z 1 % na současných pět procent.
Dříve se soudilo, že jde o nemoc, která je rozpoznatelná a snadno léčitelná dostupnými psychofarmaky, dále, že mezi atakami onemocnění jsou pacienti zcela bez zbytkových příznaků. Jestliže byla terapeuticky zvládnuta akutní ataka nemoci, očekávalo se u pacientů bezproblémové fungování i dobrý kognitivní výkon. Moderní pojetí bipolární afektivní poruchy tyto předpoklady podstatně změnilo.
Klinický obraz
Bipolární afektivní porucha se vyznačuje střídáním manických a depresivních epizod, respektive stavem remise. Přítomna může být i epizoda smíšená, která je charakterizována buď smíšenými, nebo rychle se střídajícími hypomanickými, manickými a depresivními příznaky.
Léčba
Prvotním cílem léčby pacientů v akutní fázi onemocnění (depresivní, manické, smíšené) je ovlivnění symptomů do míry, která umožní návrat k normální úrovni psychosociálního fungování.
Obzvláště důležité je rychlé ovlivnění případné agitovanosti a agresivity a suicidálního jednání. Udržovací a profylaktická léčba pacientů s bipolární poruchou má několik cílů. Jedná se o prevenci relapsu, léčbu subsyndromálních příznaků, snížení rizika suicidia, snížení frekvence cyklování fází, léčbu emoční nestability a zlepšení celkového psychosociálního fungování.
Rozhodnutí doporučit udržovací/profylaktickou léčbu závisí jak na intenzitě a frekvenci epizod, tak na možném psychosociálním dopadu potencionálních dalších epizod a vyžaduje poradu s pacientem a jeho rodinou. Schematicky je možné léčbu bipolární poruchy rozdělit do dvou fází:
Akutní fáze léčby
(trvání cca 2 měsíce od počátku léčby)
Cíl: léčba příznaků akutní epizody
co nejčasnější nasazení stabilizátoru nálady
Stabilizační a udržovací (profylaktická) fáze léčby
Cíl: prevence relapsu poruchy nálady
pokud je to indikováno, i celoživotně podávat stabilizátor nálady
zabránit rekurenci poruchy nálady i přes kontinuální podávání stabilizátoru nálady
léčba subsyndromálních projevů poruchy nálady
Psychofarmaka
Psychoafarmaka užívána v léčbě bipolární afektivní poruchy jsou následující: některá antipsychotika první generace (A1G), některá antipsychotika druhé generace (A2G), stabilizátory nálady (lithium, kyselina valproová, lamotrigin a karbamazepin), popř. i některá antidepresiva. Jednotlivá psychofarmaka se podávají buď v monoterapii, nebo v kombinaci, která je při akutní léčbě rychlejší, při profylaktické léčbě pak účinněji zabraňuje relapsům onemocnění nebo alespoň významně prodlužuje dobu do nástupu další epizody.
Monoterapie antidepresivy bez současně podávaného stabilizátoru nálady se nedoporučuje, zejména z důvodu rizika přesmyku nálady do opačné polarity.
Pokud volíme kombinaci psychofarmak, je dobré si uvědomit, že její zvýšená účinnost může být vykoupena vyšším rizikem vzniku nežádoucích účinků. Při dlouhodobé, profylaktické léčbě vycházíme z léčby, která byla účinná v době akutní fáze. Ovšem akutní léčba bývá většinou razantnější, využívá vyšších dávek farmak nebo jejich kombinace. Dlouhodobou léčbu je proto nutné volit vždy s ohledem na její snášenlivost, popř. s ohledem na míru ochoty pacienta případné nežádoucí účinky tolerovat. Tabulky 1 a 2 podávají přehled psychofarmak pro léčbu mánie a léčbu deprese.
Elektrokonvulzivní terapie (EKT)
Udržovací EKT může být užitečná pro pacienty, kteří netolerují udržovací léčbu psychofarmaky nebo jsou vůči ní rezistentní.
Psychoterapie
Základem léčby bipolární afektivní poruchy je terapie psychofarmaky, psychoterapie je léčbou doplňkovou, která v kombinaci s léčbou farmakologickou může přispět k lepšímu zvládání nemoci, zabránit relapsům nebo snížit jejich počet. Cíle psychoterapie u bipolárních pacientů uvádí tab. 3.
Psychoterapeutické přístupy bipolární afektivní poruchy jsou zaměřeny na psychoedukaci pacienta; vyjádřené emoce (expressed emotion) u rodinných příslušníků; monitorování prodromů bipolární poruchy; narušení sociálních zvyklostí. Všechny moderní psychoterapeutické přístupy vyžadují po pacientovi spolupráci a určitý stupeň edukace. Lékař, který pečuje o pacienta s BAP, by se měl ujistit, že jsou splněny pro psychoterapeutické vedení předpoklady.
Mezi základní patří pacientovo přijmutí skutečnosti, že je psychicky nemocen, a pochopení základních informací o podstatě, průběhu a léčbě nemoci. Jedná se o nepodkročitelné minimum, jež však není vždy snadné splnit. Navíc v průběhu dalšího období může pacient tyto předpoklady ztrácet. K tomu může dojít bez zjevné příčny nebo být způsobeno další epizodou nemoci, nově vzniklou komorbiditou, zvýrazněním pacientových osobnostních rysů apod.
Míra vyjádřených emocí v rodině (stejně jako u schizofrenních poruch) souvisí s množstvím relapsů u BAP. Vysoká intenzita kritických projevů i nadměrná emoční účast rodičů nebo životních partnerů vede k nárůstu počtu relapsů i zvýšenému přetrvávání reziduálních příznaků.
Pacienti trpící BAP jsou schopni poměrně úspěšně monitorovat prodromální příznaky (oslabené projevy mánie či deprese).
Protože prodromy mohou předcházet rozvoji mánie až o týdny, je jejich včasné zjištění důležité. Časný zásah je schopen zabránit plnému rozvoji mánie. Velmi důležitou roli v nástupu BAP hrají životní události, které narušují cyklus spánek–bdění. V průběhu 8 týdnů, jež předcházejí manické epizodě, prožije významná část pacientů událost, která naruší rytmické sociální návyky. Bipolární pacienti rovněž častěji recidivují při cestování přes časová pásma.
Závěr
Nemůžeme očekávat, že pacienti s bipolární afektivní poruchou bezezbytku přijmou fakt nemoci a budou spolupracovat dle našich představ. Onemocnění samo o sobě je nepříjemné, je obtížné predikovat jeho průběh a ani disciplinované a dlouhodobé užívání medikace pacienty nezbaví rizika, že onemocní další epizodou choroby.
Máme k dispozici řadu farmak, ale ta jsou někdy spojena s výskytem nepříjemných nežádoucích účinků, i pro psychiatra je dobré si uvědomit, že každá léčba, ač účinná i relativně bezpečná, pacienta omezuje jako člověka, staví jej do podřízené role jistého odevzdání se a zároveň po něm vyžaduje určité oběti.
Navíc prožitky hypománie a mánie jsou objektivně příjemné, někteří pacienti nejsou ochotni se jich vzdát, protože je chápou jako odměnu za dlouhá období, kdy trpěli depresí. Kombinovaná farmakologická a psychoterapeutická léčba pomáhá pacientům zvládat projevy nemoci, snížit riziko rekurence, zlepšit jejich společenské fungování, udržet pacienty v zaměstnání či bránit rozkolům ve vztazích.
----
Doc. MUDr. Klára Látalová, Ph.D.,
Klinika psychiatrie LF UP a FN Olomouc
Medical Tribune
Zdroj: Medical Tribune