Stránky jsou určené odborníkům ve zdravotnictví.
Sobota 04. duben 2020 | Svátek má Ivana
  |  Politika  |  Komentáře  |  Finance  |  Kongresy  |  Z regionů  |  Tiskové zprávy  |  Legislativa  |  Rozhovory  |  COVID-19  |  

INFORMACE

PŘIHLÁŠENÍ
Registrovaný e-mail:
Heslo:
 

Jaké jsou přednosti a slabiny právní úpravy biologické léčby v ČR

Jaké jsou přednosti a slabiny právní úpravy biologické léčby v ČR

Medical Tribune 4/2012
06.03.2012 13:42
Zdroj: Medical Tribune
Autor: MUDr. Mgr. Jolana Těšinová, Ústav veřejného zdravotnictví a medicínského práva 1. LF UK
"Právní úpravu biologické léčby v ČR lze posuzovat různě, záleží, z jaké strany pomyslného trojúhelníku vztahů „pacient – poskytovatel – pojišťovna“ na ni nahlížíme. Tentýž aspekt lze tedy vnímat jako přednost nebo naopak jako slabinu," píše úvodem pro Medical Tribune MUDr. Mgr. Jolana Těšinová z Ústavu veřejného zdravotnictví a medicínského práva 1. LF UK.

Základní postulát při poskytování zdravotní péče včetně péče biologické vychází z principu respektu k právu na sebeurčení pacienta, autonomie jeho rozhodování o tom, zda a jakým diagnostickým či terapeutickým úkonům se podrobí, jakož i respektování práva na odmítnutí navrhovaných zdravotních výkonů.

Právní rámec pro poskytování této péče je tvořen ústavními zákony, a to zejména Listinou základních práv a svobod garantující práva pacienta na život, jeho ochranu, ochranu zdraví, soukromí. Vedle ústavních zákonů se na regulaci vztahů při poskytování zdravotní péče významně podílí mezinárodní Úmluva o lidských právech a biomedicíně (96/2001 Sb. m. s.). Na úrovni vnitrostátních zákonů je to zejména zákon o zdravotních službách (č. 372/2011 Sb.) a zákon o veřejném zdravotním pojištění (č. 48/1997 Sb.).

Úmluva o lidských právech a biomedicíně akcentuje princip respektu k autonomii pacienta, rovné dostupnosti zdravotní péče prosté jakékoli diskriminace a práva pacienta na poskytování péče v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy.

Soulad s příslušnými profesními povinnostmi, respektive soulad se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy je legálním vyjádřením toho, čemu v praxi říkáme „lege artis“. Legální definiční znak tohoto pojmu dále obsahuje nový zákon o zdravotních službách, který definici lege artis jakožto „souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy“ opouští (původní definice byla obsažena v zákoně č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu). Zavádí právo pacienta na poskytování zdravotních služeb na náležité odborné úrovni, jíž se rozumí dle zákonné úpravy poskytování zdravotních služeb, respektive péče podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti.

Právě poslední dvě jmenovaná kritéria mohou vést k přesvědčení, že po účinnosti nového zákona bude možno za „lege artis“ považovat i postupy méně účinné a nikoli aktuálně dosažitelné s prostým odkazem na „konkrétní podmínky“, čímž by v daném zdravotnickém zařízení mohl být omezen nárok pacienta na přístup k nejmodernější léčebným metodám. Takový výklad nového vymezení by však nebyl ústavně konformní, tedy nebyl by v souladu s právem pacienta garantovaným Úmluvou o lidských právech a biomedicíně, aby lékařský zákrok byl prováděn v souladu s profesními povinnostmi a standardy. Jen stěží si lze představit profesní standardy, které se odchýlí od aktuálně dosažitelných možností lékařské vědy.

Náležitou odbornou úroveň musí vymezovat soulad pravidel lékařské vědy, přičemž se musí jednat o pravidla aktuální (objektivně možná), čímž zůstává zachováno dynamické pojetí postupu lege artis. Z tohoto úhlu pohledu je třeba se vyvarovat široké interpretace ohledu na konkrétní podmínky v definici náležité odborné úrovně zákona o zdravotních službách.

Aby samotné poskytnutí zdravotní péče nebylo protiprávním úkonem, nestačí, že péče bude poskytnuta lege artis. Současně musí být splněna podmínka, že k poskytnutí takové péče dal pacient informovaný souhlas. Souhlas s poskytnutím zdravotní péče se pokládá za informovaný, je‑li pacient před vyslovením souhlasu poučen, a to nejen o samotné povaze nemoci, předpokládaném přínosu léčby, možných důsledcích a rizicích navrhovaných zdravotních výkonů, ale i jiných možnostech zdravotní péče (alternativách), včetně jejich vhodnosti, přínosů a rizik.

I po novele zákona o veřejném zdravotním pojištění (č. 298/2011 Sb.) zůstává v platnosti právo pojištěnce na zdravotní péči bez přímé úhrady v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem. Ze zdravotního pojištění se hradí zdravotní péče jako péče, která má za cíl zlepšit nebo zachovat zdravotní stav nebo zmírnit utrpení, pokud a) odpovídá zdravotnímu stavu pojištěnce a účelu, jehož má být dosaženo, a je přiměřeně bezpečná, b) je v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, a c) existují důkazy o její účinnosti vzhledem k účelu jejího poskytování.

Při posuzování možného konfliktu práv pacienta na dostupnost péče s limity finanční povahy je významné rozhodnutí Ústavního soudu ČR, které řeší legitimitu uplatňování tzv. regulačních srážek pojišťovnami (otázku úhrady poskytnuté zdravotní péče zdravotními pojišťovnami lékařům v případě překročení dohodnutých finančních limitů). Ústavní soud poukazuje v této souvislosti na závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR (ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. Cdo 3507/2008), podle něhož, pokud zdravotnické zařízení poskytlo nutnou a neodkladnou péči pojištěnci zdravotní pojišťovny, je příslušná zdravotní pojišťovna povinna tuto péči uhradit i v situaci, že byl dohodnutý finanční limit v daném období vyčerpán. Uvedený závěr považuje Ústavní soud ČR za plně konformní; je však třeba doplnit, že tento závěr – sám o sobě – nepokrývá všechny případy, kdy lze smluvně dohodnutý objem zdravotní péče překročit (např. nárůst počtu pacientů dané zdravotní pojišťovny, preskripce léků u chroniků). Z toho pro všechny plátce vyplývá zásadní informace, že soud může rozhodnout ve prospěch zdravotnického zařízení i v dalších případech, kdy zdravotnické zařízení poskytne medicínsky indikovanou péči nad rámec svého finančního limitu. S ohledem na tento nález pak lze předpokládat, že bude ze strany zdravotních pojišťoven obtížnější uplatňovat regulační srážky paušalizujícím způsobem.

Podle stávající právní úpravy se má lékař při léčbě vždy řídit medicínským prospěchem pacienta a poskytnout mu vždy plnou informaci o medicínsky indikované péči, zatímco otázka dostupnosti hrazené péče je na zodpovědnosti zdravotních pojišťoven v pozici tvůrců sítě a ministerstvu zdravotnictví v pozici regulátora. Faktický stav je nicméně takový, že dochází ke zmatení výše uvedených rolí. V konečném důsledku nese za selhání systému (a případnou újmu pacienta v důsledku nemožnosti přístupu k moderní účinné léčbě) zodpovědnost lékař, respektive zdravotnické pracoviště. Proti poskytovateli zdravotní péče nebo proti samotnému lékaři totiž následně míří žaloby o náhradu škody na zdraví nebo žaloby na ochranu osobnosti.



Copyright © 2000-2020 MEDICAL TRIBUNE CZ, s.r.o. a dodavatelé obsahu (ČTK).
All rights reserved.  Podrobné informace o právech.  Prohlášení k souborům cookie.  

Jste odborný pracovník ve zdravotnictví?

Tyto stránky jsou určeny odborným pracovníkům ve zdravotnictví. Informace nejsou určeny pro laickou veřejnost.

Potvrzuji, že jsem odborníkem ve smyslu §2a Zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, čili osobou oprávněnou předepisovat léčivé přípravky nebo osobou oprávněnou léčivé přípravky vydávat.
Beru na vědomí, že informace obsažené dále na těchto stránkách nejsou určeny laické veřejnosti, nýbrž zdravotnickým odborníkům, a to se všemi riziky a důsledky z toho plynoucími pro laickou veřejnost.
Pro vstup na webové stránky je potřeba souhlasit s oběma podmínkami.
ANO
vstoupit
NE
opustit stránky