Revoluce v onkologii a zodpovědnost za vlastní smrt

Ve Spojených státech a postupně po celém světě prožívají pacienti s melanomem v oku ještě větší napětí než dříve. Podstoupí genetický test. Pokud patří do šťastnější skupiny, mají více než 50% naději na úplné vyléčení po komplexní terapii. Jestliže je jejich DNA pošle do druhé množiny, 70 až 80 % z nich odejde do pěti let, dělej co dělej. Dříve či později zemřou všichni bez ohledu na použitou léčbu ze současného arsenálu. Věc se stala natolik populární, že novináři v jakési reality show chodí do nemocnice, kde jsou dvojice zdánlivě shodně nemocných; tedy podle klasické onkologie posuzující zejména velikost a mikroskopický obraz nádoru. Po několika dnech jeden slaví, druhý se začíná loučit se životem. Ještě není jisté, zda podobná predikce bude časem možná také u jiných nádorů (u mnohých již známe „lepší“ a „horší“ genetiku – nebývá to však tak vyhrocené).

Není pochyb, že se jedná o neskutečný krok vpřed, jenž nám umožňuje soustředit kapacity na nadějné pacienty a naopak zbytečně netrápit drastickou léčbou ty ztracené. Ne každý se však spokojí s tím, že „si vytáhl špatnou kartu“. I když je šance limitně blízká nule, žádají stejnou léčbu, věří v zázrak. Argumentují shodně placeným pojištěním a chtějí své promile naděje. Někteří naopak cítí jistou úlevu a snaží se užít si zbytek vyměřeného času. Ocitáme se v novém eticky neprozkoumaném prostředí. Můžeme lidem se „špatnými geny“ zcela odepřít léčbu? Vědecké studie hovoří jasně, ale nejsou zákonem, mohou se měnit. Právník protistrany může najít odborníka, který může mít na podobné testy odlišný názor. Jak se má zachovat klinik? Je tu i nebezpečí, že podobná data mohou být v budoucnu využita zdravotními pojišťovnami k odlišným sazbám, resp. k různému stupni léčby. Pro jistotu se lékaři dohodli, že nebudou testovat na tento gen preventivně zdravé lidi, aby nebyli stresováni či diskriminováni. Toto onemocnění je naštěstí vzácné, v celých Spojených státech je ročně 2 000 takto nemocných. Jenže co kdybychom podobné dilema měli časem třeba u karcinomu plic či prsu?

Řešením je výchova populace nejen k zodpovědnosti za vlastní život, ale i za vlastní smrt. Podle velmi reprezentativního výzkumu Pew Research Center z roku 2006 si jen 22 % lidí myslí, že by lékař měl bojovat o život pacienta do posledního okamžiku. Celkem 70 % je přesvědčeno o tom, že by pacient měl zvážit kvalitu svého života a měl mít právo se rozhodnout závěr života zbytečně neprodlužovat. U nás občasné průzkumy vycházejí podobně, jen jsou zatemněny kontroverzním tématem euthanasie, což je jiný příběh. Ano, něco jiného je hledat odpovědi na otázky života a smrti v mládí a něco jiného, když se ho to opravdu týká. Přesto je zřejmá většina lidí pro zachování důstojnosti na konci života a pro nevynakládání zbytečných prostředků v terminální fázi onemocnění. A že to jsou sumy!

Americký systém Medicare vynakládá třetinu všech zdravotnických prostředků na poslední rok života pacienta, a jednu devítinu dokonce na poslední tři týdny. Pokud by podobná data platila u nás, mluvíme asi o dvaceti miliardách korun ročně, které lze lépe a individuálně využít, vesměs ušetřit. Přitom je většina dotyčných pacientů pro. Je tedy nutné vytvořit kulturu a na ni navazující právní prostředí, kdy si lékař a pacient sdělí pravdu, po zralé úvaze a vyšetřeních od jiných specialistů dojdou k nějakému závěru, za nějž převezme pacient zodpovědnost. To vše je navíc potřeba vyřešit s předstihem. Největším problémem současnosti totiž přestává být v tomto směru karcinom, ale je jím Alzheimerova choroba. V USA jí trpí polovina lidí nad 85 let věku, tedy 4,2 milionu nemocných. Ti už nikdy o ničem nerozhodnou. Spolu s rozhodnutími, která už lidé u nás začínají včas činit – závěť, negativní revers k transplantaci orgánů –, by měl vzniknout i institut závazného pokynu, jak postupovat v závěrečné fázi nemoci. Není jen ono obvyklé „neresuscitovat“, v USA nyní pacienti vědomě v takové situaci odmítají například umělou výživu.

Není to problém na jedno odpoledne. Česká společnost je eticky neusazená, snadno si dokážeme představit, kterak se bude tlačit na babičku, aby „už to podepsala“. To však neznamená, že bychom na tom neměli pracovat, právníky počínaje a učiteli na školách konče. Věda nám chystá těžká rozhodnutí tím, jak hlouběji proniká do zákoutí našeho organismu. Neměli bychom se nechat zaskočit.

Zdroj: Medical Tribune