Poslání, povolání, práce, povinnost.....odchod z profese

Pozastavím se nad specifikací zdravotníků a jejich profese

Často, a většinou ve spojitosti s tím, když zdravotníci něco požadují, se začne hojně objevovat v textech, projevech a názorech na danou situaci slovo – poslání.

Dle slovníku jsou pro toto slovo synonyma – postavení, mise, úkol. Musím říct, že ani v době, kdy jsem nastupovala na zdravotní školu, ani v době, kdy jsem se rozhodovala, co budu dělat, ani jedno slovo v mém uvažování nefigurovalo.

Chtěla jsem pomáhat lidem, ošetřovat nemocné. Proč tedy poslání? Pochopím tento obrat u lidí, kteří chtějí pečovat o děti s vypouklými bříšky v Etiopii, chtějí pomoci lidem v Africe. Pak je toto pojmenování naprosto v souladu s jejich činností. Jejich touha pomoci je silnější, než vlastní potřeby a velmi je za to obdivuji.

Shrnu to, profese zdravotníka v běžném prostředí nevnímám jako poslání. Profesi zdravotníka vnímám jako povolání, kde je potřeba jistých předpokladů. Mezi hlavní bych zařadila vybavení empatií, tolerancí, psychickou odolností, rychlým zhodnocením situace a následným rozhodnutím, organizačními schopnostmi a schopnost učit se během celého života. A při tom všem stále myslet více na nemocné a méně na sebe. Záměrně jsem napsala méně, ne nemyslet na sebe.

Práce zdravotníků je náročná jak fyzicky, tak psychicky, je potřeba, aby byl zdravotník v pohodě, musí mít dostatek odpočinku, udržovat si částečně odstup od své práce a také, a to je důležité, musí mít pocit, že jeho práce má smysl, nejen uspokojením z dobře vykonané péče o nemocného, ale také z toho, aby tato práce byla oceněna. A to nejen společností, ale i materiálně.

V dnešní době se ze zdravotníků stali bezejmenní lidé, kteří tady jsou pro potřeby všech lidí, bez ohledu na čas a prostor. Slušnost se vytrácí a do zdravotnického zařízení chodí lidé špinaví, žvýkající s pocitem, že oni jsou ti, kdo tady bude určovat, kdy a jak budou ošetřeni. Lékař už není pan doktor Novák, ale Novák, sestry zůstavají bezejmenné cosi a jen ve chvíli, kdy si občan má potřebu stěžovat, dá si tu práci a jméno na jmenovce si přečte (tuhle po mně chtěl jeden i číslo, podotýkám pojištěnec VZP a.s., ale to je jiná kapitola).

Slovo děkuji, jakoby vypadlo ze slovníku a mobily vesele zvoní i během vyšetření. A při čekání 15 minut je pacient rozezlen, co na tom,že sám jindy příjde neobjednán a vyšetření očekává.

Nechci, aby vznikl pocit, že takoví jsou všichni, nejsou, ale v poslední době mám pocit, že těch požadujícíh okamžitě je většina. Vytráci se slušnost.

Díky nastavenému sazebníku výkonů je pak práce zdravotníka spíše řehole, než profese tak vznešená. Vždyť co má člověk více, než vlastní zdraví. Leč dle vlád této země je práce toho, kdo o něj pečuje někde hodně daleko například od člověka, který pečuje o auta.

Pak se z této profese stává práce .Je nutné přijít do ní a odejít z ní a není potřeba zanechat výrazný dojem, protože to za a) berou všichni jako samozřejmost a za b) nikdo iniciativu neocení, vč.pacienta.

Není proto divu, když místo klinického vyšetření a zjištění, co se vlastně děje, je pacient exportován na vyšetření, kteréhož názvy pacient ani nezná, natož, aby věděl, kam je to odeslán a co se tam bude dít. (v této chvíli jen podotknu, ať žijí zkratky)

Pokud zdravotník bere svou profesi jako práci, je tady prostor pro to, aby byla vykonávána dobře, pečlivě a s odpovědností, nicméně, nelze očekávat vlastní invence a nápady, vlastní iniciativu, účast.

Nejhůře, co může nastat je, když zdravotník, začne brát svou profesi, jako povinnost. Ne vůči lidem, vůči svému vzdělání, ale jen proto, že něčím se přece živit musí.

Četla jsem články o vyhoření a jediné, co mne napadá, je, že tento syndrom je jen ztráta iluzí, jak o sobě, svém životě, tak především o tom, proč chtěl tuto práci dělat. Zdravotník je najednou konfrontovám s realitou, kdy na jedné straně pojišťovny omezují jeho úsudek a představu o kvalitě péče a léčby, včetně adekvátní „odměny“ za tuto péči, a na straně druhé pacienti, kteří zdravotnictví berou jako spotřební a tudíž jej spotřebovávají dle vlastního uvážení a neomezeně. A stejně berou zdravotníka jako někoho, kdo je tady pro to, aby tady byl, když oni mají potřebu.

Co jsem vlastně tím vším chtěla napsat.

• Je potřeba ,abychom si my sami začali vážit sebe a své profese.Buďme hrdi na to, co umíme.Mějme svou cenu.

• V rámci uvědomnění si sebe sama a své ceny - představujme se lidem. My víme, že tamten je pan Novák, chtějme, aby věděl, že nejsem „ta sestra“ ale sestra Muroňová.

• Je potřeba stanovit si hranice, za které pacienty a vedení už nepustíme (služby navíc, práce sanitářky, administrativní pracovnice nad rámec ošetřovatelských povinností)

• Jsme lidé, jako ostatní, máme také své potřeby a povinnosti, nenechme si do nich zasahovat profesi

• Naučme se říkat NE, slušně, leč o to rezolutněji a trvat na nich. Nikde v bance klientovi neotevřou po pracovní době, proč to pacienti vyžadují po zdravotnících (nemluvím o akutních provozech)

• Nenechme se tlačit do nepříjemných situací, nikdo tím nezíská, ani zdravotník, ani pacient

• Naučme své pacienty, že poplatek není to, co máme k dobru, a že tím má nárok na vše, že jsou jisté hranice, které musí respektovat

• A především, ukazovat prstíkem (zaměřeno pro sestřičky) – za to může tamten a neříct mu to, je zbytečné a v konečném důsledku destruktivní ve všech směrech.

Mám zdravotnictví ráda, ale musím se přiznat, že po 25 letech v tomto mumraji a balancování mezi životem, uzdravením, smrtí jsem asi skeptičtější, než když jsem nastoupila.

Mám možnost srovnávat socialistické zdravotnictví, pseudokapitalistické zdravotnictví, státní, soukromé. A musím říct, že podoba zdravotnictví dnes je nastavena velmi špatně.

Na jedné straně pacienti, kteří poctivě platí svou zdravotní daň, na straně druhé množství vyšetřovacích a léčebných metod, léků a na straně třetí zdravotníci jejich finanční podceňování a ignorování jejich odborností (především tedy sester) .

Lůžková a klinická pracoviště se svými paušály a možnostmi a ambulantní provozy s nízkým ohodnocením klinického vyšetření, bez ohledu na vážnost diagnozy.

Je nutné, aby si všichni uvědomili, že se vzrůstajícími náklady na energie, materiál ap. a stejnou platbou za pojištěnce nelze poskytovat vše. A že zdravotníci nemohou svou prací zdravotnictví financovat.Vede to jen k jejich pocitu zneužívání.

Změna je nutně potřeba a teď jde o to, kam bude směřovat. My sami zdravotníci bychom měli chtít, aby směřovala k naplnění toho, čím zdravotnictví má být – léčba, ošetřování pacientů. Mělo by být jasně stanoveno, jaké jsou náplně a kompetence a oceněna odbornost zdravotníka. Ne to, co se dnes děje, lepší ZA na oddělení pod imaginárním dohledem, než odborně vzdělaná sestra. A podobně u lékařů zneužívání mladých k nekonečným hodinám na odděleních. Musíme všichni požadovat, aby kvalita byla upřednostněna před mzdovými náklady.

Nenechme se dotlačit až k poslednímu – odchodu z profese, kterou má většina z nás opravdu ráda.

Monika Muroňová

www.tribune.cz

Zdroj: www.tribune.cz