Vědí pediatři, jak se projevuje tříměsíční miminko z ústavu?

Původní rozhovor s MUDr. Schneibergerem viz - Pediatři kritizují přechodné pěstounství

Tvůrci zákona o sociálně právní ochraně dětí, který platí od letošního ledna, prosadili model střídavého pěstounství přes důslednou a lživou kampaň jejich odpůrců. Co stojí za nesouhlasem s novelou, která si za cíl klade to, aby co nejvíc dětí bez vlastní rodiny mohlo žít v náhradní rodině místo v ústavech, se můžeme jen domnívat. Obrovská ústavní lobby vynakládá nemalé úsilí na to, aby přesvědčila odbornou i laickou veřejnost o tom, že novela nefunguje.

Faktem je, že v roce 2012 došlo mimo jiné i k navýšení kapacit OSPODů, tudíž jeho pracovníci mají více času na práci s rodinami, ve kterých je dítě ohroženo a i na kontrolu a podpůrné služby pro nás, pěstouny.

Pediatři, ke kterým my, pěstouni s dětmi docházíme a i další odborní lékaři dobře chápou rozdíl mezi tím, co dítěti dává ústavní péče a tím, co je mu schopna poskytnout náhradní rodina.

My, pěstouni máme vybudovanou síť lékařů, kteří novelu přijali s nadšením a vycházejí vstříc potřebám jednotlivých dětí. O tvrzení Mudr. Františka Schneibergra, předsedy Společnosti sociální pediatrie o tom, že nový zákon zvýhodňuje dočasné pěstounství před klasickými pěstouny, můžeme vést dialog.

Ovšem jeho vyjádření, že úředníci jsou tlačeni k tomu, aby přechodných pěstounů bylo co nejvíce a protože zájem není tak veliký, jak se předpokládalo, tak berou každého, je nepravdivé a lživé. Proč něco takové odborník jeho formátu tvrdí, je pro mě, která ví, že to tak není, naprosto nepochopitelné.

Novela dětem prospěje

Zákon byl napsán ve prospěch dětí. Kdo jiný by z něho měl mít prospěch? Pár stovek přechodných pěstounů? Komu může zákon vadit? Třiatřiceti kojeneckým ústavům, Klokánkům, kde podle jejich slov odmítají přijetí více než tisíců dětí ročně? Zavedením přechodného pěstounství letos poprvé klesl počet dětí v kojeneckých ústavech, proto je jasné, že premisa – česky předpoklad – byla správná.

Do přechodného pěstounství jdou v první řadě děti určené k adopci. Jsou to děti, u nichž je předpoklad, že budou v šesti týdnech právně volné. Šest týdnů je zákonem určená doba, v nichž si biologická matka může své rozhodnutí rozmyslet.

Pěstounství v praxi

V praxi to vypadá následovně – pěstouni si miminko vyzvednou v porodnici a vezmou si ho domů. Průměrná doba, kdy miminka zůstávají v pěstounské rodině, je tři měsíce. Jsou to velice důležité měsíce, kdy dochází k rychlému rozvoji mnoha schopností a dovedností. Miminko vnímá různé podněty, na jejichž základě se učí reagovat a vnímat svět.

Pokud je dítě zanedbáváno nebo převažují nepříjemné zážitky a neuspokojení, potřebná důvěra ke světu se nevytváří a dochází k psychické deprivaci. Opravdu je nutné zdůrazňovat, že žádná sebelepší péče tety v ústavním zařízení, tety, která má na starosti i jiná miminka, tety, která odejde večer a místo ní přijde jiná, nebo tety, která se střídá po týdnu, nemůže dát dítěti to, co mu dá jedna konkrétní pěstounka?

Miminko, které je krmeno, když má hlad a ne, když je čas k jídlu, miminko, které je chováno vždy, když potřebuje vzít do náručí, miminko, které se koupe, když je vhodná doba a ne podle harmonogramu, takové miminko se vyvíjí úplně jinak než miminko v ústavním zařízení, byť pod dohledem lékařů a odborníků. Pokud vím, není znám příklad, kdy by dítě dáno do přechodné péče bylo v rodině víc než rok a poté dáno do další pěstounské rodiny, proto se mi poukazování na model z Anglie (navíc bez uvedení zdroje) zdá bezpředmětný.

Nechápu, kde pan doktor vyčetl, že dočasný pěstoun nemá k dítěti přilnout. Naopak, podstatou této práce je dát dítěti lásku tak, jako by bylo vlastní. A s láskou ho předat dál, do definitivní, adoptivní a skutečné rodiny, kterou bude mít, nebo navrátit do uzdravené, biologické rodiny. Ano, tak my, přechodní pěstouni vnímáme svou práci, své poslání. Bez ohledu na to, jak se nám bude stýskat, přijmout dítě a dokázat ho provést obdobím čekání na definitivní rodinu.

Panu doktorovi se nelíbí, že tzv. profesionální pěstoun má finanční příjem 20 tisíc korun za měsíc. Připomíná mi to typicky český vtip, kdy hospodáři chcípne koza a on prosí Boha o pomoc. Bůh se ho ptá, zda si přeje novou kozu. Ne, chci, aby chcípla i sousedovi, odpoví hospodář. Příjem dvacet tisíc hrubého je důstojnou odměnou za to, co děláme. Otázka by měla znít, je-li dobře ohodnoceno dlouhodobé pěstounství.  To ovšem nepatří do debaty o přechodném pěstounství. Poradní sbory pro náhradní rodinnou péči na krajích dále fungují. O dětech rozhodují psychologové spadající pod kraj spolu se sociálním odborem, samozřejmě na základě veškeré zdravotní a jiné dokumentace, kteří znají jak dítě, tak pěstounskou rodinu i budoucí rodinu adopční. O tom, do jaké pěstounské rodiny bude dítě dáno, opravdu rozhoduje soud předběžným opatřením na základě návrhu orgánů sociálně právní ochrany – ovšem po poradě s krajem, kam dotyčný pěstoun spadá. Je taky pravda, že přechodný pěstoun musí přijmout dítě, které mu bylo navrženo. Ovšem navrženo mu může být takové dítě, pro které je pěstoun vhodný. Jsou pěstouni výhradně určeni pro rannou péči, jsou tací, kteří jsou určeni pro děti předškolního věku nebo třeba pro adolescenty. Nařčení, že by mohlo docházet ke korupci mezi žadatelem o dítě a úřadem je směšné a já musím reagovat pořekadlem: Podle sebe soudím tebe …

20 tisíc korun je důstojná odměna

Panu doktorovi se nelíbí, že tzv. profesionální pěstoun má finanční příjem 20 tisíc korun za měsíc. Připomíná mi to typicky český vtip, kdy hospodáři chcípne koza a on prosí Boha o pomoc. Bůh se ho ptá, zda si přeje novou kozu. Ne, chci, aby chcípla i sousedovi, odpoví hospodář. Příjem dvacet tisíc hrubého je důstojnou odměnou za to, co děláme. Otázka by měla znít, je-li dobře ohodnoceno dlouhodobé pěstounství.  To ovšem nepatří do debaty o přechodném pěstounství. Poradní sbory pro náhradní rodinnou péči na krajích dále fungují.

Ovšem navrženo mu může být takové dítě, pro které je pěstoun vhodný. Jsou pěstouni výhradně určeni pro rannou péči, jsou tací, kteří jsou určeni pro děti předškolního věku nebo třeba pro adolescenty. Nařčení, že by mohlo docházet ke korupci mezi žadatelem o dítě a úřadem je směšné a já musím reagovat pořekadlem: Podle sebe soudím tebe …

K tvrzení, že zájem o přechodné pěstounství mají pouze ti, kterým jde jen o peníze, je zbytečné se vyjadřovat. Je utopií myslet si, že o odložené děti se bude někdo starat bez nároku na odměnu.

Bylo by to krásné, ale kolik je nás takových, kteří mají prostředky na to, starat se dvacet čtyři hodin deset měsíců v roce o dítě zadarmo.  Pan doktor  Schneiberg pracuje jistě také za peníze.

Pěstouni si neberou jen zdravé bílé děti

Tvrzení, že devadesát devět procent dočasných pěstounů má zájem o zdravé a bílé novorozence je lživé. Stačí se podívat na seznam přechodných pěstounů, kde jsou uvedena specifika pro které děti, je který pěstoun vhodný.

Pokud má zájem tuto službu nabízet pětašedesátiletá paní, splní-li požadavky dané zákonem a projde-li náročným školením - proč ne? Kolik například lékařů tohoto věku u nás stále aktivně pracuje?  Podmínky pro to, aby osoba získala status pěstouna, jsou náročné.  Prověřování rodiny, psychologické testy, sezení s psychology. Školení je prováděno odborníky a je dost těch, kteří nebyli pro tuto práci doporučení. Přechodní pěstouni prochází dvaasedmdesátihodinovým kurzem, dlouhodobí mají ze zákona nařízeno hodin čtyřicet osm. Proč se pan doktor nepozastavuje nad tím?

Úřady mají odborníků dostatek a lékařská kontinuita existuje

Názor, že úřady nemají dostatek lidí, zkušeností a peněz na kontrolu dočasných pěstounů jsou také zavádějící. Jsou to ty samé úřady, které kontrolují dlouhodobé pěstouny. Ano, možná musí ty přechodné kontrolovat častěji. Já měla za dobu tří měsíců, kdy jsem měla v péči miminko, kontrolu celkem třikrát. Kolikrát jsem za tu dobu mluvila telefonicky se sociální pracovnicí miminka, nebo s pracovnicí sociálního úřadu,kam spadám já a nebo třeba s krajským psychologem, nejsem schopna vyčíslit. Přes všechna negativní tvrzení jsou na úřadech opravdu kompetentní lidé, kterým jde – tak jako to o sobě tvrdí odpůrci novely – o zájem dětí.

Pravdou je, že v novele zákona není stanovena povinnost přechodného pěstouna přihlásit dítě k lékaři a chodit na vyšetření. Proč duplikovat zákon?  Každá osoba, která má jakékoli dítě v jakékoli formě péče, je povinna zajistit dítěti potřebnou zdravotnickou péči. Je urážející naznačovat to, že by si kdokoliv z nás, přechodných pěstounů dovolil tuto péči zanedbat. Ta vyšetření, která se dělají v kojeneckých ústavech  se samozřejmě dělají i u dětí v přechodné pěstounské péči. Vyšetření protilátek na hepatitidu, genetika, neurologické vyšetření a psychologické vyšetření – to vše přechodný pěstoun s dítětem absolvuje. Ano, u odborníků, které má poblíž svého bydliště a i odtud možná vane vítr nesouhlasu s novelou … Proč by tato vyšetření měla být pro praktického lékaře pro děti a dorost drahá a pro lékaře z ústavu dostupná? Co je to za nesmyslné tvrzení, že možnost podrobného psychologického vyšetření dítěte není většinou ambulantně dostupná? Dětští psychologové, kteří jsou v každé krajské nemocnici, této novele velmi fandí a zajistili si testy, nutné k provádění tohoto vyšetření – a jsme opět u toho, odkud vane vítr …

Viděl někdo chování tříměsíčního dítěte po pobytu v ústavu?

Na otázku, zda má institut přechodného pěstounství vůbec existovat, odpovídá pan doktor, že ano, ale pouze ve výjimečných případech. Tvrdí, že není vhodné zavádět přechodnou péči jako standard péče o novorozence před tím, než přejdou do stálé rodiny. Já se ptám PROČ? Proč nedopřát narozenému dítěti to, co je pro jeho dobrý vývoj nezbytné?

Zajímal se a viděl miminko přecházející od přechodných pěstounů do adopce? Ví, jak se projevují děti po třech měsících života v ústavní péči? Pokud ano, tak se ptám, jak může něco takového tvrdit? Další, naprosto lživá věta mě velice rozhořčila. Pokud ji pan doktor uvádí pouze z neznalosti, je otázkou, proč se k této problematice vůbec vyjadřuje. Pokud lže cíleně, musím se ptát, čí zájmy hájí. Dětí, nebo těch, kteří se dosud na ústavní péči obohacovali? Není pravdou, že by si dočasní pěstouni vybírali pouze zdravá miminka bílé pleti – ti, kteří nejsou ochotni nebo schopni přijmout dítě jiného než majoritního etnika nejsou do evidence zařazeni.

Tvrzení, že postižené děti zůstávají v ústavech i dnes je demagogie, přechodná pěstounská péče je určena pro děti, u nichž je předpoklad, že půjdou do osvojení nebo se vrátí ke své rodině – zařadit postižené dítě, o kterém se ví, že se pro něj do roka vhodná rodina nenajde, nejenom, že není správné, ale vůbec k tomu nesmí docházet.

Přechodný pěstoun dostává dávku dvacet tisíc hrubého ať má, nebo nemá dítě. Ano, to pravdou je. Odměna za naši práci se mi jeví jako adekvátní, otázka, zda jsou adekvátně hodnoceni dlouhodobí pěstouni, jak jsem již podotkla, nepatří do rozhovoru o pěstounech přechodných.

Dlouhodobé pěstounství je něco, na co bych si já osobně netroufla. Nedokázala bych vychovávat děti z různých biologických rodin naráz, neumím si představit skloubení jejich péče a v případě jejich problémů vrácení do ústavu, což se stává.

Neumím si představit, mít například čtyři děti z různých rodin, jedno ve školce, tři ve škole a chodit do práce. Na druhou stranu – jsou rodiny s více dětmi, které to zvládají. Proto nejsem dlouhodobou pěstounkou, ale jsem dobrou pěstounkou na přechodnou dobu. Na dlouhodobé pěstounství bych si netroufla ani po školení 48 hodin, které jsou povinné pro dlouhodobé pěstouny, ani po školení 72 hodin, které jsem absolvovala já, jako přechodný pěstoun. V době, kdy předám dítě a čekám na přijmutí dalšího, mě nikdo – na pár dnů - nezaměstná. Pokud by pan doktor měl nějaký návrh, jak toto vyřešit, své odměny se za toto meziobdobí ráda vzdám.

Hovoříme o dvaceti tisících dětí v našem státě, které živí v ústavu. Jak pan doktor uvádí, 12 000 dětí je v domovech pro osoby se zdravotním postižením (dříve ÚSP) a ty své rodiny mají (svěřily je tam, protože se o ně nechtějí či nemohou nebo neumějí pečovat) a nejsou „objektem“ pro náhradní rodinnou péči.

Neřešme, že v jiných státech tyto děti žijí ve slamech a žebrají, pojďme řešit těch osm tisíc dětí, které by mohli žít v rodinách a začněme těmi nejmenšími. Poprvé klesl počet nově přijímaných dětí do kojeneckých ústavů.

Přibližně stovka dětí (přesné číslo nejsem schopna uvést) bylo letos předáno z přechodné pěstounské rodiny do rodiny adoptivní. Několik dětí se vrátilo do rodiny biologické. Novela pomohla těmto dětem v tom, že si do svého života neponesou následky života v ústavním zařízení. Méně podstatným, ale stále závažným faktem je to, že péče v náhradní rodině je vždy levnější než péče ústavní.

Marcela Tobiášová, www.tribune.cz

Zdroj: www.tribune.cz