Význam umění komunikace nejen v medicíně

Komunikaci považuji za nejvýsadnější právo člověka a za to nejlepší, co jsme mohli od Pána Boha dostat. Nesnáším mlčení, obranné postoje, nezájem mi odpovídat… Je to pro mě ten největší trest. Dokonce jsem zašla tak daleko, že své oběti „pronásleduji“. To znamená, že pokud se mnou dotyčný či dotyčná nechce komunikovat a odchází, jdu za ním a hovořím přitom. Nebo mu pro jistotu zatelefonuji… Pokud ovšem nebere telefon, píši sms typu „proč mi nebereš telefon“.

V ordinaci se realizuji naprosto. Těch příběhů, kterých jsem vyslechla. Té zábavy… Vždyť u nás v ordinaci se smějeme jako na jevišti. Burácivý smích se ozývá až na chodbu. Tím, že jsme na Valašsku, věty typu „tož pojď, Jožko, tož jak sa máte…“ patří už k mému bontonu.

Protože postupem času mí diskutující odpadávají, rozšířila jsem své pole působnosti za hranice. Ano, musela jsem velmi posílit své jazykové schopnosti, ale ten výsledek stojí za to! Začala jsem pracovat ve Švýcarsku, v zemi, kde lidé velmi rádi a dlouze diskutují! Našla jsem tam tolik mně chybějící spřízněné duše, které nejenom že mi neutíkají, ale dokonce mě vyhledávají! Pravda, diskuse vypadá tak, že pacient začne „hochdeutsch“, pokračuje italsky, přejde do francouzštiny či rétorománštiny a zakončí to jejich známým „switzer dutsch“. Naučila jsem se ve Švýcarsku usmívat. Tam se usmívají všichni a já, pokud jsem nerozuměla, jsem situaci alespoň zachraňovala úsměvem…

A tak se dozvídám nové formy komunikace, například to, že při návštěvě se líbáme třikrát, nebo to, že nikdy nikomu a za žádnou cenu neskáčeme do řeči, že tiše a trpělivě nasloucháme. Švýcarsko je pro mě tou nejlepší školou komunikace. Až ve Švýcarsku jsem pochopila, jak jsme my Češi ukřičený, ba přímo uřvaný národ, který si jenom stěžuje, závidí a nepřeje. Ve Švýcarsku jsem se naučila empatickému naslouchání. Tolik jsem studovala správné vystupování a chování, ale to nejlepší, co jsem mohla dostat, je právě praktická ukázka správného chování a komunikace. Cítím ve Švýcarsku vyšší kulturu, vyšší vzdělanost nepřerušenou 40 lety komunismu, respekt ke druhému, k sobě samému. Stejně tak neustálé vzdělávání lékařů, které je bráno přirozeně a samozřejmě.

Byla jsem a stále jsem jako Alenka v říši divů. Stále se dozvídám nové věci, nové náhledy na problematiku, nové formy komunikace.

Stojím na pomezí a nevím… Ráda bych ve Švýcarsku zakotvila. S třemi dětmi a manželem, který neumí německy, je to risk. Nemluvě o tom, že při eventuálním návratu bychom neměli práci ani jeden. Na druhé straně, kde je teď můj domov? Pendluji už druhý rok. A bohužel musím říci, že se cítím více doma tam za oponou, tam v cizím státě, který mě respektuje, dává uznání a možnosti seberealizace. Až tam jsem zažila, že jsem Frau Doktor, až tam jsem se naučila, co znamená pacient jako rovnocenný partner, až tam jsem pochopila, jak zbytečně tady v ČR tlacháme a nic nečiníme… Až tam jsem se naučila, že nemá smysl cokoli tzv. okecávat, ale má smysl konat činy. S jistotou, že se nikdo mé snaze nevysměje…

Mám i teologické vzdělání, které jsem nikdy v ČR nemohla uplatnit. V zemi o 1 000 km dál po složení zkoušek jsem se stala rovnocennou a právoplatnou švýcarskou lékařkou, která může sloužit. Nemusí se zde bát a prát o práci, nemusí se třepat před šéfem. Tykáme si. Komunikujeme na zcela jiné úrovni. Uplatňuji jak medicínské, tak i teologické vzdělání.

Když se vracím do ČR, čím dál víc vidím ty rozdíly a uvědomuji si, odpusťte mi, že to tak přímo napíši – ale ano, vracím se do rozvojové země. Minimálně co se komunikace týče, zadupávání a zneuznávání inteligence. Úroveň škol jde rapidně dolů. Politici se nás snaží přesvědčit, že se máme dobře. Ano, oproti třetímu světu se dobře máme. Kdo ale poznal vyšší západní kulturu a viděl, ví své…

Nechám své děti žít tady, nebo seberu odvahu a odejdeme? Vždyť náš stát k tomu nutí všechny lékaře! A opět je to o komunikaci. Kdo slyší naše nářky?

Dokáže mi někdo odpovědět na otázky:

- Proč nemůže mít zde v ČR lékař např. jednoho pacienta na hodinu, tedy osm pacientů za den, aby měl čas komunikovat, jak je běžné ve Švýcarsku?

- Proč zde mají politici vyšší platy než lékaři, učitelé, právníci?

- Proč se v ČR ničí všechno bezvýhradně – i to, co je dobré? Československá pediatrie je známá opravdu po celém světě, systém očkování, studium dětského lékařství už je bohužel minulostí. Nikdy nezapomenu na slova prof. Mihála z Dětské kliniky FN Olomouc: „Nezapomínejte, že dítě není zmenšený dospělý!“

- Proč zde neexistují tzv. místa pro lékaře seniory, prestižní místa s vynikajícími platy. Copak může lékař, který žije celý život v oběti pro lidi, ze dne na den skončit – jít například okopávat zahrádku?

- Proč mladí lékaři odcházejí do zahraničí, proč se nevytvoří podmínky pro jejich existenci, aby mohli uživit své rodiny? Proč si necháme utíkat naše intelektuály?

- Proč jsou rozdíly mezi privátní a státní sférou tak propastné? Proč není možné, aby totéž vydělával i lékař v nemocnici? Proč nejsou nemocnice prestižními místy, kde se pracuje dobře a rádo?

Nevím, asi jsem ještě příliš naivní, ale přece jenom si říkám, že vše je o lidech a o tom, jak dokáží komunikovat. Možná se podaří něco vykomunikovat i pro nás pro všechny lékaře.

Ale nebudu již raději pokračovat v nářcích. Za dva týdny opět jedu do Švýcarska. Cesta je to daleká a únavná, budu bez dětí a manžela, ale to vše mi vyrovná ta možnost sebezdokonalování, ta možnost komunikace v naprosto jiné dimenzi. Nemá smysl křičet a rozčilovat se. Jsou tři možnosti – pokorně sklonit hlavu a kývat jako oslík, nebo se neustále zlobit a přivodit si infarkt, anebo vzít medicínu jako poslání a jít sloužit tam, kde je to potřeba, kde vás ocení a nabídnou mnohem lepší podmínky než tady.

A tak zakončím, ne slovy „na shledanou v lepších časech“, ale slovy „každý máme svobodnou vůli a je jen na nás, jak s ní naložíme“. Diskutujte, probírejte, ale hlavně čiňte skutky!

Zdroj: Medical Tribune