Stránky jsou určené odborníkům ve zdravotnictví.
Čtvrtek 22. duben 2021 | Svátek má Evžénie
  |  Politika  |  Komentáře  |  Finance  |  Kongresy  |  Z regionů  |  Tiskové zprávy  |  Legislativa  |  Rozhovory  |  COVID-19  |  

INFORMACE

PŘIHLÁŠENÍ
Registrovaný e-mail:
Heslo:
 

Profesor Vratislav Schreiber slaví devadesátiny

Profesor Vratislav Schreiber slaví devadesátiny

Medical Tribune 13/2014
16.06.2014 09:43
Autor: Tomáš Novotný
Úctyhodného věku devadesáti let se 29. června dožívá prof. MUDr. Vratislav Schreiber, DrSc., nejvýznamnější žák profesora Josefa Charváta. Spolu s profesorem Charvátem bývá označován za zakladatele československé endokrinologie.

Profesor Schreiber je však nejen zakladatelem, ale bezesporu největším českým experimentálním endokrinologem, který proslavil naši vědu v zahraničí i za mimořádně obtížných podmínek komunistického režimu.

První vědecké práce prof. Schreibera vznikaly ještě během studií medicíny, a nebylo jich málo. Výsledky svých prvních experimentů, zejména vlivu světla na činnost endokrinních žláz, které prováděl na Fyziologickém ústavu, publikoval v patnácti vědeckých sděleních, z toho tři vyšla dokonce ve významných vědeckých časopisech, včetně Nature. Po promoci v roce 1950 absolvoval základní vojenskou službu, která mu byla, tak jako mnoha dalším, mimořádně prodloužena o další tři roky. I tak se mu dařilo trochu vědecky pracovat a se svou pozdější ženou Olgou napsal a v roce 1954 vydal zakladatelskou monografii „Základy pokusné endokrinologie“. O rok později nastoupil jako sekundář na III. interní kliniku 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde byl v roce 1957 převeden na místo vědeckého pracovníka v Laboratoři pro endokrinologii a metabolismus, vedené akademikem Charvátem. Zde pracuje dalších více než 50 let, i když po odchodu do důchodu v roce 1996 již jen na částečný úvazek.

V Laboratoři pro endokrinologii a metabolismus se prof. Schreiber nadále věnoval experimentální endokrinologii, zejména neuroendokrinologii. Studoval především vliv hypothalamu na funkci hypofýzy a v roce 1960 získal doklady pro existenci specifického hypothalamického faktoru (později nazvaného TRH), řídícího sekreci hypofyzárního tyreotropinu. Jednalo se o mimořádně významný a světově prioritní objev. Na základě studií s TRH se stal prof. Schreiber světově známým endokrinologem a jako takový byl zařazen do mezinárodní biografické monografie „Pioneers in Neuroendocrinology II“ (Plenum Press, New York and London, 1977). K jeho věhlasu přispěla i anglicky vydaná monografie „Hypothalamo‑hypophysial System“.

Druhým velkým Schreiberovým objevem byl objev endogenní, digitalisu podobné aktivity krevního séra, kterou se svými spolupracovníky prokázal v extraktech z nadledvin (1981). Významně se též podílel na zjišťování funkcí oxidu dusnatého v endokrinních reakcích, zejména při regulaci funkce adenohypofýzy, na studiích vlivu estrogenů na hypofýzu, na studiu úlohy ceruloplazminu a kyseliny askorbové v hypofýze a na výzkumu vlivu dopaminergních agonistů na hypofýzu. Z jeho iniciativy se v Laboratoři pro endokrinologii a metabolismus začal krátce po objevu v roce 1994 studovat hormon tukové tkáně leptin. Celkem z jeho experimentální práce vyplynulo téměř 20 větších prací (monografií vlastních a kapitol v monografiích) a skoro 500 originálních časopiseckých publikací, které jsou dokladem velkého soustředění, píle, nadání a vědeckého nadšení profesora Schreibera. K nepopiratelným zásluhám profesora Schreibera jako vědce se přidává také vzácná schopnost vědu popularizovat.

Za svou práci získal prof. Schreiber mnoho poct v podobě různých cen, medailí a čestných členství, včetně státního vyznamenání „Za zásluhy II. stupně“, uděleného prezidentem republiky v roce 2003.

Při příležitosti blížícího se životního jubilea požádala Medical Tribune prof. Schreibera o rozhovor.

| Váš profesní život je pevně spjatý s III. interní klinikou VFN v Praze. Jak došlo k tomu, že jste si vybral právě pracoviště prof. Charváta a následně s ním na více než půl století spojil svůj osud?

Vlastně je to jednoduché. Akademik Charvát byl skaut a já také, pomohl mi, když jsem z politických důvodů jen těžko hledal zaměstnání. Za totality byla klinika určitým ostrovem, kde bylo možné smysluplně pracovat, a jsem rád, že jsem s ní zůstal v kontaktu dodnes. Ještě do 85 let jsem pravidelně docházel do své laboratoře, kde jsem stále měl své ambulantní pacienty. Navštěvovali mě hlavně nemocní, které jsem znal dlouhá léta, u některých rodin jsem se staral už o několikátou generaci. V posledních letech trávím čas především doma ve své pracovně vedle spousty knih a časopisů, které po přečtení posílám svým spolupracovníkům a žákům na kliniku. Pořád tak cítím určitou kontinuitu.

| Devadesáti let se dožíváte v obdivuhodné duševní i fyzické pohodě. Jaký na to máte recept a co byste poradil někomu, kdo by vás v tom chtěl napodobit? Nebo je za tím praktická aplikace nějakého poznatku, na který jste během svého vědeckého života přišel?

Nic zvláštního za tím není, jako endokrinolog sám sobě léčím autoimunitní tyreoiditidu, to je vše. Žádný recept na dlouhověkost nemám. Měl jsem dobrou, tvrdou skautskou výchovu a celý život jsem žil celkem střídmě a spořádaně. Hlídal jsem si cholesterol a krevní tlak a nevyhýbal se fyzické práci, zejména na chalupě, a ani aktivnímu pohybu. Více než dvacet let jsem docházel denně z Vršovic na kliniku na Karlovo náměstí pěšky. Musím se však přiznat, že jsem se dožil vysokého věku navzdory jednomu prohřešku proti všeobecným doporučením, kterým bylo kouření.

| Kromě toho, že jste měl mnoho odborných i vědeckých aktivit, jste zastával vedoucí funkce v odborné společnosti i v rámci lékařské fakulty a Univerzity Karlovy. Působil jste jako neúnavný popularizátor vědy, stále se čile zajímáte o medicínu a dění kolem sebe. Není i to jedním z faktorů, které přispěly k tomu, že se dožíváte devadesáti let neuvěřitelně duševně svěží?

Pokud je pravdou, že bohatá duševní činnost a aktivní životní styl přispívají k dobrému zdraví, tak pak by to platilo, i když na délku života jednotlivce má pochopitelně vliv i řada jiných faktorů.

| Stal jste se mezinárodně uznávaným vědcem, na svém kontě máte několik prioritních objevů, publikoval jste výsledky svých experimentů v prestižních zahraničních časopisech, včetně Nature, a to vše za nelehkých podmínek v době komunistického režimu. Co byste poradil mladým vědcům, kteří by chtěli navázat na vaše mezinárodní úspěchy?

Myslím, že ambice být úspěšným ve vědeckém světě nestojí na prvním místě. V mém případě byl hlavním motorem mého snažení zájem o samotnou podstatu věcí, o které jsem se zajímal, nikoli o kariéru a odborné uznání.

Můj zájem o hormony pochází již z dob studia na gymnáziu, kdy jsem se s nimi setkal díky strýci, který byl praktickým lékařem. Po maturitě v roce 1943 jsem byl totálně nasazen v Českomoravských strojírnách, ale protože práce nebylo tolik, tak jsem při ní studoval. Naučil jsem se z učebnic kompletně první rigorózum a rusky a francouzsky. V té době jsem také chodil na přednášky Spolku českých lékařů, kde mimo jiné vystupoval i prof. Charvát, který vysvětloval, jaký je vztah mezi nervovou soustavou a endokrinními žlázami, což můj zájem o neuroendokrinologii ještě prohloubilo.

Mám pocit, že tento zájem o podstatu věcí už některým dnešním doktorandům chybí. Chtějí se rychle naučit medicínu a rychle získat praktické znalosti a příslušné atestace.

Mě poháněl dopředu zájem dozvědět se, jak věci fungují, například zpočátku to, jak světlo ovlivňuje hypofýzu. Tímto směrem byly zaměřeny mé experimenty ve Fyziologickém ústavu, jejich výsledky byly mimo jiné publikovány v roce 1947 v Nature, což se mi podařilo ještě během studií medicíny.

| Publikovat v impaktovaném časopise, natož pak v Nature, je pro dnešní mediky pravděpodobně nedosažitelná meta… Dnes je to jistě těžší, ale pokusy na žábách a myších mohou dělat např. v rámci praxe na Fyziologickém ústavu i dnešní studenti. Stačí se jen vrhnout na nějakou oblast, kde není vše objasněno, a začít se tomu věnovat. Takových vědeckých „škvír“ existují tisíce. Například nedávno jsem v Science četl články, kde autoři zkoumali, jak omládnou staré myši, když jim píchali krev mladých myšek. To už kdysi zkoušela Čachtická paní…

Podobné pokusy mohou dělat naši medici také, jen mít ten nápad a zájem. Nutným předpokladem je však znalost zahraniční literatury a vědeckých článků, které se k dané oblasti zájmu vztahují.

K tomu všemu je samozřejmě důležitá také výdrž a průraznost, která pomáhá překonávat počáteční nezdary, a podpora nadřízeného nebo učitele.

| Nepřispívají k tomu, že v současnosti nemáme příliš mnoho mladých vědců, kteří dosáhli úspěchů v zahraničí, také nižší požadavky kladené na dnešní studenty lékařských fakult?

Bohužel ano, vysoké školy již nejsou tak výběrové jako v minulosti.Tato tendence je patrná například z toho, kolik míst na českých vysokých školách připadá na jednoho maturanta. Letos je 1,3 místa, ale podle představitelů UK za pět let na každého maturanta připadnou dokonce dvě místa v prvních ročnících na vysoké škole.

|To je ale v protikladu s deklaracemi našich politiků, kteří slibují, že by se ČR měla ubírat cestou vzdělanostní společnosti místo toho, aby se z naší země stala jen montovna různých výrobků bez velké přidané hodnoty. Jak docílit toho, aby se tyto sliby staly skutečností?

Myslím, že ekonomický faktor při rozvoji společnosti a směřování vědy a výzkumu nelze pomíjet, nicméně by bylo dobře, kdyby nad tím existovalo něco, čemu se dříve za Rakouska‑Uherska říkalo „vědecké školy“. Existovala např. škola profesora Charváta, který měl díky své osobnosti sílu přilákat k endokrinologii mnoho zájemců a také vychoval mnoho kvalitních žáků. To se dnes trochu vytrácí, současné vědecké osobnosti již tak úspěšné nejsou. Bohužel někteří prominenti se také cíleně brání konkurenci ze strany svých nástupců. To ale není jev typický jen pro Českou republiku.

| Některé země, se kterými bychom se mohli porovnávat, však dosahují v oblasti vědy lepších výsledků. Čím to je?

To je věc, která mně vrtá hlavou. Když čtu například časopis Science a dívám se na jména autorů a seznam citací, tak vidím, že se zde poměrně dost uplatňují např. Slovinci, Poláci, Maďaři, Lotyši, a vedle toho samozřejmě zřetelně Rusové nebo Číňani. Ti všichni mají za sebou socialistickou minulost, přesto jsou dnes v tomto ohledu dále než Češi. Tím nevylučuji, že v některém jiném renomovaném časopisu může být situace trochu jiná. Na druhou stranu máme řadu velmi dobrých vědeckých pracovišť AV ČR, takže je naděje, že se tato pro nás nelichotivá situace zlepší.

| Pane profesore, vraťme se k vaší práci, co vy sám pro sebe považujete za svůj největší úspěch?

Nejvíce si cením, že jsem byl zařazen po bok největších tehdejších světových vědeckých kapacit v neuroendokrinologii tím, že moje práce byla zmíněna v monografii „Pioneers in Neuroendocrinology II“ v roce 1977. Od počátku jsem se vrhnul na oblast výzkumu, které se v té době vážněji věnovali asi jen tři čtyři na světě, ostatní mysleli, že naše hypotézy jsou chybné, jenže my jsme vytrvali. Jen pro ilustraci, např. předseda Světové endokrinologické společnosti na jednom sjezdu prohlásil, že předpokládání hypothalamických řídících hormonů je stejně fantastické jako lochnesská příšera nebo himalájský sněžný muž.

| Jak byl takový mimořádný úspěch vnímán nomenklaturou v tehdejší době? Nezpůsobil vám paradoxně potíže?

Potíže jsem z toho neměl žádné, protože tehdejší představitelé režimu ho ignorovali.

Musím ještě dodat, že si samozřejmě vážím i dalších cen a uznání, kterých se mi dostalo, a mám radost z toho, že jsme s manželkou napsali a v roce 1954 vydali základní monografii „Základy pokusné endokrinologie“. Velmi si cením také monografie v angličtině: „Hypothalamo‑hypophysial System“, která vyšla v roce 1963 a byla přijata velice kladně, pochvalná recenze vyšla dokonce v časopisu Lancet.

| Pane profesore, o vás se ví, že stále sledujete dění kolem sebe a zajímáte se o nové vědecké poznatky. Jaké odborné informační zdroje sledujete?

Předplatil jsem si časopis Science, každý týden dostávám NEJM a Lancet. Pro základní přehled ze zahraničí mi to stačí, pak ještě sleduji několik českých časopisů, s potěšením čtu například titul Diabetologie, metabolismus, endokrinologie a výživa.

| A v jaké oblasti medicíny můžeme v blízké budoucnosti očekávat nějaké zásadní vědecké poznatky?

Zdá se mi, že v medicíně jsou dvě hlavní oblasti, kde se blíží objevení nějakých zásadních poznatků. Jednou je výzkum Alzheimerovy choroby a druhou oblastí je metabolický syndrom a diabetes 2. typu se všemi komplikacemi, které svým nositelům způsobuje. To za předpokladu, že se nevyskytne nějaká nová infekce, jako byl například SARS nebo v poslední době MERS (Middle East Respiratory Syndrome).

Mohutný výzkum samozřejmě probíhá také v onkologii, nicméně zde zatím nevidím žádnou cestu, která by vedle k zásadním změnám v terapii a prognóze nemocných.

Redakce Medical Tribune se připojuje ke gratulantům a přeje profesorovi Schreiberovi k jeho životnímu jubileu hlavně hodně zdraví, aby ještě dlouho mohl sledovat, jakým směrem se ubírá jeho milovaná endokrinologie i další vědní disciplíny.




Copyright © 2000-2021 MEDICAL TRIBUNE CZ, s.r.o. a dodavatelé obsahu (ČTK).
All rights reserved.  Podrobné informace o právech.  Prohlášení k souborům cookie.  

Jste odborný pracovník ve zdravotnictví?

Tyto stránky jsou určeny odborným pracovníkům ve zdravotnictví. Informace nejsou určeny pro laickou veřejnost.

Potvrzuji, že jsem odborníkem ve smyslu §2a Zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, čili osobou oprávněnou předepisovat léčivé přípravky nebo osobou oprávněnou léčivé přípravky vydávat.
Beru na vědomí, že informace obsažené dále na těchto stránkách nejsou určeny laické veřejnosti, nýbrž zdravotnickým odborníkům, a to se všemi riziky a důsledky z toho plynoucími pro laickou veřejnost.
Pro vstup na webové stránky je potřeba souhlasit s oběma podmínkami.
ANO
vstoupit
NE
opustit stránky