Nejsem jen sestra, jsem SESTRA

Tak jsem se tuhle od jedné kolegyně dočetla, že měli na pracovišti dozorování, jak dlouho jsou na WC. Kontrolní otázka v tomto směru zněla, zda mají menstruaci, patrně se dozorčímu zdálo, že pobyt na oné místnosti je nadmíru dlouhý a křidýlka by se měla přichytit rychleji.

Mimo to, že je to ponižující a lidsky nepřijatelné, mě napadala v této souvislosti věc jiná. Kdo tyto lidi platí, pokud je plat na to, aby někdo se stopkami stopoval čas sester na WC, měly by tedy už konečně stopovat i jiné věci.

Kolik sestra ve službě nachodí kilometrů, kolik tun zvedne (ne, nezkoušejte to, že pacient není břemeno, moje záda to opravdu nerozlišují), kolik informací musí podat pacientům, příbuzným, lékařům a jinému personálu, kolik pacientů má na starost (opravdu, ne papírově teoreticky) a nakonec, kolik provede odborných výkonů z ošetřovatelské profese, kolik provede výkonů z profese sanitářské, kolikrát musí zatelefonovat a připomenout – pane doktore, je potřeba, podepište se, jen proto, že sama nemůže indikovat, i když ví a umí… Kolikrát zastoupí uklízečku a jiný pomocný personál. Kolik čárek, křížků a čtverečků… Sestra je děvče mnoha dovedností a holka pro všechno. A její hodnota je stále napříč časem stejná – nulová. Je to pořád „jen“ sestra.

Nic se nezměnilo na tom, aby se konečně začalo dívat na sestru jako na určitou specialistku ve svém oboru, jako na někoho, kdo o svém oboru a o své práci něco ví a měl by za ni být ohodnocen. I přes vznik profesních organizací je situace stále stejná. Probíhají konference, sbírají se kredity, nicméně statut sestry je stále stejný.

Uvedu příklad, snad je dostatečně názorný. Dle sazebníku výkonů by technické provedení EEG měl provádět lékař L3 – zatím jsem nikde neviděla. Provádí laborantka, všeobecná sestra, specialistka ve svém oboru, ale ta v sazebníku uvedena není. Nicméně nelze tvrdit, že v Sazebníku výkonů žádné kódy pro sestry nejsou, jsou – je jich pár, ale o opravdové samostatnosti se dá polemizovat. Všechny jsou na podkladě indikace lékaře.

Odborná veřejnost, a troufnu si napsat zejména ta vysokoškolská, chce mít sestry s vysokoškolským vzděláním, je to tak v EU, a tak nechť je to takto i u nás, ale za slovem A už nikdo nehledá B, a to, že ve státech EU je VŠ sestra samostatně pracující osoba s kompetencemi, která je nejen odpovědná za svou práci a má své pravomoci, ale je i za svou práci náležitě ohodnocená. V dnešní době je u nás sestra jako sestra – „předlistopadová“ všeobecná s maturitou, DiS., Bc., Mgr. – vše v jednom, a to všeobecná sestra s jedněmi kompetencemi. Nerozlišuje se.

A tak si tady troufnu napsat, a to naprosto vážně: všichni ti, co se rvou za vysokoškolské vzdělání sester a prosazují je, kde se dá, by se měli taky rvát za to a prosazovat, kde se dá, i samostatnost a kompetence sester. Aby se sestra projevila v systému zdravotnictví jako jeho nedílná a nepřehlédnutelná součást a ne jen někdo, kdo tam funguje téměř neviditelně. Aby tam sestra byla s náležitými pravomocemi a ohodnocením. Vysoké školy by se pak patrně začaly více specializovat odborně, studium by bylo pro systém přínosem v tom, že sestry nebudou fungovat jak dnes, kdy je představa o manažerských postech, ale jako odborné síly, jako samostatné specialistky napříč odborným spektrem.

Zrušil se obor dětská sestra, byly to sestry specialistky a nejsou, přitom dětí, které potřebují poporodní péči a následnou péči, je stále dost. Máme skvělé porodní asistentky, ale jejich kompetence také nejsou moc široké a o samostatnosti se dá mluvit jen vzdáleně. Už dnes je zřejmé, že stoupá počet lidí s demencí, starších lidí, nejsou vytvořeny podmínky, kdo a jak o ně bude pečovat, a přitom by se tady otevíralo tak široké pole působnosti samostatně působících sester specialistek…

Vysokoškolské vzdělání sester je dnes degradováno na koníčka pro ty, co mají čas a chtějí si rozšiřovat odborný rozhled, ale nemají jej kde a jak následně prakticky uplatnit, a na nutnost, kde si zaměstnavatel, byť protizákonně, VŠ vzdělání vydupe. K profesnímu růstu a odborné samostatnosti to sestře (bratru) v této chvíli nepomůže.

Nemocnice se potýkají s nedostatkem lékařů, hledají rezervy, píší se dohody nad rámec zákoníku práce, ale nikdo, především MZ neřeší to, že tady už dnes máme vysokoškolsky vzdělané sestry. Máme tady sestry specialistky – ARO, nikdo se nepodívá na to, že je tady někdo, kdo by třeba mohl být tím, kdo by ev. mohl být v tom systému prospěšný svými odbornými vědomostmi a zkušenostmi a mohl se jistou měrou podílet na fungování a provozu zdravotnických zařízení.

Dnes se sestry na navyšování kompetencí tváří skepticky. Nikdo nikde sestře nezaručí, že to, co se do náplní práce přidá, bude i ohodnoceno, a i když bude, k samostatnosti to nepovede. Trendem stále zůstává „za málo peněz hodně muziky“. Jak dlouho bude sestry bavit studovat bez perspektivy odborného růstu a samostatnosti, který jinde ve světě funguje a za který jsou tam sestry ohodnoceny? Kolik mladých půjde studovat obor? Práce ve zdravotnictví je náročná jak psychicky, tak i fyzicky; rozhodně se nepřikláním k názoru, že by měla být brána jako poslání. Je to práce s lidmi, která vyžaduje mnoho z člověka, který v tomto oboru pracuje, a má být i ohodnocena.

A tak místo sledování délky pobytu sester na WC začněte, vážení odpovědní, sledovat jejich práci, zamyslete se nad tím, jak velkým přínosem pro vás tito (dnes již i vysokoškolsky) vzdělaní zaměstnanci jsou, a začleňte je do systému zdravotní péče jako samostatně fungující součásti.

Zdroj: Medical Tribune