Polovina pacientů s imunodeficiencí má i autoimunní onemocnění

Zkratkou CVID se označuje běžná variabilní imunodeficience. Jejím typickým znakem je opoždění klinických projevů, které se objevují později, často až v dospívání či dokonce až v dospělosti, přestože se jedná o primární, tedy vrozenou imunodeficienci. V poslední době se ukazuje souvislost s autoimunitními procesy.

Běžná variabilní imunodeficience (CVID, common variable immunodeficiency) je označení pro heterogenní skupinu primárních imunodeficiencí, jejichž přesná příčina není vždy známa. Kromě genetických faktorů se do značné míry uplatňuje i vliv zevního prostředí. Mutace genů se nacházejí na několika exonech a lze je detekovat metodami sekvenování nové generace. Defekty byly objeveny například v úseku III. třídy hlavního histokompatibilního komplexu – MHC III, 6p21.3, BTK (Xq21.3‑q22), SH2D1A (Xq25), CD40LG (Xq26), CD40 (20q12‑q13.2), AID (12p13) či TNFRSF13B (17p11.2), CLEC16A, DOCK2 a mnoha dalších lokusech. Lze říci, že každým dnem se objevují nové.

Jednotícím hlediskem je průkazná hypogamaglobulinémie až agamaglobulinémie.

Oproti známé Brutonově agamaglobulinémii je však celkový průběh u CVID obvykle méně závažný a nástup onemocnění je oddálen, projevit se může kdykoli v průběhu života.

Typickým nálezem jsou snížené hladiny protilátek, zejména IgG, IgA a IgM (většinou všech izotypů), zatímco změny v běžných ukazatelích buněčné imunity jsou necharakteristické (normální nebo nižší i vyšší koncentrace B‑ nebo T‑lymfocytů). Pro diagnózu CVID je rozhodující snížení až chybění jednotlivých izotypů protilátek. V poslední době se však prokazují i defekty buněčné imunity nikoli v absolutních počtech, ale ve funkcích. Některé genetické poruchy zcela blokují „bojeschopnost“ celých subpopulací T‑lymfocytů.

Klinickým projevem je zvýšený sklon k infekcím, a to nejen k bakteriálním, jak se ještě nedávno soudilo, ale i virovým a mykotickým. Bývají postiženy dýchací cesty, v dětství se vyskytují otitidy, v dospělosti více sinusitidy, bronchitidy, časté jsou i bronchopneumonie.

Při neléčeném onemocnění (léčí se substitucí gamaglobulinových přípravků) se mohou vyvinout i bronchiektazie. Pozdní komplikací je intersticiální plicní fibróza.

Nemocní mají zvýšený sklon i k alergiím a autoimunitním chorobám (převážně autoimunitní tyreoiditis). U některých bývá prvním příznakem herpes simplex.

U mnoha nemocných dochází ke granulomatóze orgánů z nahromadění (hypofunkčních) lymfocytů a epiteloidních buněk.

U CVID se často vyvíjejí i další komplikace:

- Autoimunní onemocnění: perniciózní anémie, autoimunní hemolytická anémie, idiopatická trombocytopenická purpura, psoriáza, vitiligo, revmatoidní artritida, anykylozující spondylitida, primární hypotyreóza, atrofická gastridida, roztroušená skleróza, primární biliární cirhóza, lupus erythematodes. U části pacientů se objeví idiopatické střevní záněty, diabetes 1. typu. Minimálně jedna polovina pacientů s CVID má současně autoimunní onemocnění.

- Onkologická onemocnění: non‑Hodgkinův lymfom a karcinom žaludku

- Enteropatie a střevní záněty se zánikem slizničních klků, což je provázeno bolestmi břicha, nadýmáním, průjmy, zácpou, malabsorpcí a úbytkem hmotnosti. Příznaky připomínají celiakii, ale neustupují po bezlepkové dietě. Vždy je nutné vyloučit infekci (a lambliózu), protože nemocní s CVID jsou senzitivní ke střevním infekcím.

- Lymfadenopatie je způsobena infiltrací lymfocytů, stejně jako splenomegalie a hepatomegalie. Velmi častá je tvorba nekaseifikujících granulomů.

- Úzkost a deprese se často objevují jako důsledek tělesných příznaků.

B‑lymfocyty u CVID nacházíme zpravidla v normálním počtu, ale jsou funkčně defektní v důsledku poruchy diferenciace a vyzrávání. U pacientů nacházíme vyšší počet naivních B‑lymfocytů, málo paměťových B‑lymfocytů a zralých B‑lymfocytů. Počet plazmatických buněk bývá snížen. V poslední době se prokazuje nízký počet CD4 T‑lymfocytů a vysoký počet CD8 T‑lymfocytů, regulační T‑lymfocyty a NK buňky jsou přítomny v krevním oběhu ve sníženém počtu.

Zdroj: Medical Tribune