Jak se v čase mění znalosti atestantů?

Prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc.,

internista a kardiolog

Svou odpověď rozdělím na dvě části:

1. Zkušenost ze zkoušení atestace z kardiologie – jednoznačné zlepšení pozorujeme a také vždy konstatujeme: od doby, kdy přicházejí k atestacím z kardiologie lékaři, kteří se čtyři roky školí na specializovaném kardiologickém pracovišti, došlo k jasnému zlepšení úrovně zkoušených lékařů, počty nedostatečných jistě významně klesly (i tak se však vyskytují!). Je patrné, jak koncentrace na obor zlepší úroveň znalostí (dnes již má i kardiologie řadu subspecializací – akutní kardiologie, intervenční kardiologie, arytmologie, srdeční selhání a další!).

2. Názor na znalost interního lékařství – podle mě je udávané zhoršení výsledků a kvality znalostí vnitřního lékařství dopadem nepoměru mezi ohromným rozšířením poznatků ve všech podoborech interny a stále stejnou dobou, za kterou lékaři k atestaci přicházejí – osobně si neumím představit, že bych v současné době za čtyři roky kvalitně zvládl celou dnes nesmírně širokou internu (viz pokroky ve všech oborech, od hematologie přes nefrologii, kardiologii, angiologii, gastroenterologii a další menší podobory). Samotná učebnice interního lékařství – i ta nejlepší – je dnes relativně stručnou učebnicí tohoto oboru jako celku!

I když obor interny jako takový uznávám a roky jsem ho dělal, je nepochybné, že specializace je dnes pro špičkovou kvalitu jednotlivých oborů již nutná. Nemyslím si tedy, že česká medicína je v rozkladu – viz vynikající výsledky v různých oborech interny; asi je špatný koncept výuky celé interny (již od lékařských fakult?) a z toho pak pramení skepse ke kvalitě interny jako celku.

Prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych.,

ředitel Národního ústavu duševního zdraví

Ačkoli moje zkušenost ze zkoušení atestací může částečně svádět ke sdílení obav prof. Svačiny, domnívám se, že bez objektivních dat bychom neměli generalizovat. Výkon u atestací je spíš nevyrovnaný než vysloveně katastrofální. Dochází‑li vskutku celkově ke zhoršení, pak by stálo za zkoumání, do jaké míry se na tom podílí chaos ve specializační přípravě a do jaké míry klesající úroveň lékařských fakult, jež se týká i kvality přijímaných studentů. Je tomu téměř čtvrt století, co kvantita začala kvapem nahrazovat kvalitu (peníze „za studentem“). Fakulty by se neměly podílet jenom na zkoušení atestací, ale i na postgraduální výuce, již kdysi pořádal ILF/IPVZ a k níž mají fakulty předpoklady i zázemí.

Prof. MUDr. Alois Martan, DrSc.,

přednosta Gynekologicko‑porodnické kliniky 1. LF UK a VFN

Názor, že znalosti našich lékařů u atestací jsou nedostatečné, je způsoben hlavně tím, že srovnáváme znalosti lékařů u současných atestací se znalostmi, které měli lékaři u druhých atestací. Lékař, který neplánoval další kariéru v nemocnici, po úspěšném složení první atestace mohl pracovat jako ambulantní lékař, přičemž si v tomto směru rozšiřoval i své další znalosti formou absolvování různých školení, seminářů atd. Ten lékař, který chtěl dále působit v nemocnici, ev. ve vedoucí pozici, si musel vzdělání dále rozšířit a složit atestaci druhého stupně, tedy musel mít více jak teoretických, tak i praktických znalostí a zkušeností. Proto jedna atestace, kterou dnes lékaři skládají, nemůže v sobě obsáhnout přípravu na dříve skládanou druhou atestaci, jak z důvodu kratšího času na přípravu ke zkoušce, tak i z důvodu menší praxe v oboru, který se naopak rozšířil. Je pak velmi obtížné na lékařích požadovat teoretické i praktické znalosti v oboru jako dříve u druhé atestace, když na přípravu mají kratší čas. Z toho také vyplývá, že systém přípravy k atestaci je velmi náročný, a proto se u atestací můžeme setkat i s lékaři, kteří jsou ke zkoušce nedostatečně připraveni.

Prof. MUDr. Karel Cvachovec, CSc.,

vedoucí Katedry anesteziologie a intenzivní medicíny IPVZ Praha

Úroveň znalostí atestantů se horší. Vždy se naštěstí najdou kolegové, kde není pochyb o úrovni znalostí, o profesionalitě. Na druhé straně se setkáváme s lékaři (dlouhodobě 15–20 %), kteří prostě vědní základ svého oboru nezvládají – neznají základní fyziologii a patofyziologii, tápou ve farmakologii (včetně dávkování), nejsou schopni popsat běžné odborné postupy, včetně té základní otázky, proč postupujeme právě takto.

Pomineme‑li extrémy, zbývá průměr. A zde úroveň klesá – atestací jsem se účastnil jako člen či předseda komisí po více než tři desetiletí. Toto pozorování je nepřehlédnutelné a nejsem v něm osamocen. Zlé je nejen to, kdo neuspěje – ale kdo uspěje. Nezřídka získá specializovanou způsobilost ten, kdo by v minulosti neuspěl u první atestace. Situaci navíc komplikuje, že kandidát uspěje u komise v místě A, zatímco v místě B by byl bez šance.

A i s tím mnozí kalkulují. Těžko ze ztráty motivace se učit či z nedostatku prosté odborné zvídavosti vinit jen mizerné odměňování – byť jistě spolupůsobí. Vinen je také rozklad postgraduálního vzdělávání. ČLK hodnotí ústy svého prezidenta vzdělávání jako katastrofální či dokonce „lékařům nepřátelské“. Lékařské fakulty, na něž bylo specializační vzdělávání v základních oborech prakticky výlučně převedeno, hodnotí svoji zkušenost jako zásadně pozitivní a za jeho významnější změny se v zájmu stability nestavějí. Já se domnívám, že zásah nutný je a stávající trend je potřeba zvrátit. Úroveň znalostí lékařů je – spolu s jejich odměňováním a organizací zdravotnictví – jedním ze základních prvků kvality zdravotnických služeb. S ní bychom neměli hazardovat a současný stav jen brát na vědomí.

Prof. MUDr. Martin Matějovič, Ph.D.,

přednosta I. interní kliniky LF UK a FN Plzeň

Mimořádně schopnými mladými lékaři současná medicína stále disponuje. Domnívám se ovšem, že v posledních letech poklesla úroveň průměru. Podle signálů z různých odvětví medicíny se jedná o uniformní problém, překračující rámec jednoho oboru. Příčiny je nutné hledat v širších souvislostech. Z řady (relevantních) důvodů lze očekávat odliv vysoce talentovaných a motivovaných studentů do jiných vědních disciplín. Systém pregraduální výuky medicíny je dominantně orientován na memorické, nikoli na analytické schopnosti a získávání prakticky orientovaných znalostí. Téměř padesát procent z dlouhého šestiletého studia stráví student v teoretických oborech, přičemž průměrná míra znalostí a chápání souvislostí je neuspokojivá. Kondenzace rozsahu a délky výuky některých segmentů teoretické přípravy by mohla být jedním z nástrojů k získání tolik postrádaného prostoru naplňujícího potřeby dnešní klinické medicíny. Podobně ve sféře postgraduálního vzdělávání rozhodují o kvalitě faktory jedince a faktory systému. Jestliže postavíme jinak schopného, ale začínajícího, nezkušeného kolegu proti špatnému systému (organizačně, finančně, byrokraticky), vždy bude vítězem systém. Je proto zásadní umožnit mladému kolegovi faktický klinický trénink, nad jehož průběhem bude mít detailní dohled vzdělaný a proaktivní školitel, jehož „žák“ bude jeho profesní vizitkou. Školitel, který nepřipustí, aby k atestaci byl vyslán kolega, jehož znalosti, dovednosti, ale i postoje ještě požadovaného profesního vzorce nedosahují. Na druhou stranu – bez nadšení jedince pro medicínu a bez ochoty trvale se vzdělávat ani sebelepší systém neuspěje. Dobrý lékař však nemusí být (a není) nutně ten, který disponuje největším korpusem teoretických znalostí. Dobrý lékař je schopen správně, efektivně a pro pacienta bezpečně řešit běžné klinické situace, umí komunikovat nejen s pacientem, ale i se svými kolegy, a také rozpozná situace, kdy je nutné se poradit. K tomuto cíli by měl systém postgraduálního vzdělávání směřovat.

www.tribune.cz

foto: JupiterImages

Zdroj: Medical Tribune