Proč už lékaři nebojují proti regulačním srážkám?

„Nemám nic proti snaze státu hlídat si náklady na léčbu a diagnostiku. Rád budu spolupracovat se zdravotními pojišťovnami v tom, aby se s penězi ze zdravotní daně neplýtvalo. Ale současný systém regulací je primitivní a absurdní,“ píše pro Medical Tribune praktický lékař Petr Bouzek. A dodává: „Nejabsurdnější je, že proti němu už dnes nikdo nebojuje.“

Stát cestou regulační vyhlášky přes zdravotní pojišťovny reguluje náklady na zdravotní péči. Proti samotné regulaci nelze mít námitky, je‑li myšlena tak, aby se zbytečně neplýtvalo s penězi ze zdravotní daně.

Etický problém nastává v případě, kdy stát pomocí regulace brání lékařům poskytovat potřebnou zdravotní péči. Pak by měla být regulace velkým tématem. Ale není. To mě zaráží. Již jsem slyšel tolik kolegů, kteří si stěžovali na finanční pokuty za údajně „drahé“ léčení.

Finanční postihy dosahují někdy i statisícových částek. Jak se k těmto pokutám, eufemisticky regulačním srážkám, dojde? Princip je jednoduchý. Někdo stanoví referenční období a nějaká procenta navýšení v průběžném období. Pokud lékař překročí, je finančně postižen. Lékař, který je finančně postižen, má samozřejmě tendenci nebýt opět finančně postižen, a tak se snaží svoji léčbu utlumovat. Když budou všichni lékaři utlumovat svoji léčbu, náklady se budou snižovat, což je pro stát a zdravotní pojišťovny dobrá zpráva. Znamená to však, že se bude snižovat hodnota referenčního období a zdravotnická péče se bude tlumit a tlumit, až se možná úplně utlumí. Skvělé pro zdravotní pojišťovny. Braly by peníze a neměly žádné výdaje.

Otázkou je, jak se tato změna projeví na celkovém chodu státu. Když se bude tlumit zdravotní péče, bude více nemocných lidí. To se někde bude muset projevit, a asi ne zrovna příznivě. Kdyby stát neměl zájem na tom, aby lidé nebyli nemocní, pak by nemusel zavádět povinné zdravotní pojištění a mohl by zdravotnickou péči nechat zcela na soukromém sektoru. Odpadla by mu spousta starostí.

Tím, že se stát o poskytování zdravotní péče stará, prokazuje, že je pro něj důležitá. Ale jak to vychytrale dělá – zákonem přikazuje lékařům, aby poskytovali tu nejlepší zdravotní péči, a na druhé straně jim cestou úhradové vyhlášky dává za toto léčení málo peněz. Neznám podobnou profesi, kde si stát od soukromých subjektů vynucuje kvalitní služby a odmítá je řádně zaplatit.

Zcela absurdní je například regulace u zobrazovacích vyšetření. Jak asi může rentgenové pracoviště ovlivnit náklady na svou léčbu, když vyšetřuje pacienty, které mu někdo posílá a ještě mu určuje, co žádá za vyšetření? Nebo jak mohou své náklady regulovat agentury domácí péče? Nebo laboratoře? Příkaz od státu, aby taková pracoviště regulovala své náklady, je přece zcela absurdní. Ona nemají, jak by to dělala.

Lékaři se vrhají do moře, místo aby se vzbouřili

V jedné z mých nejoblíbenějších knih, Malém princi, je popisován rozhovor mezi Malým princem a králem z oblasti asteroidů 325. Král říká: „Kdybych nařídil generálovi, aby létal od květiny ke květině, jako létá motýl, nebo aby psal tragédii, nebo aby se proměnil v mořského ptáka, a generál rozkaz neprovedl, čí by to byla chyba?“ „Vaše,“ odpověděl pevně Malý princ. „Je třeba žádat od každého to, co může dát,“ odvětil král. „Autorita záleží na rozumu. Poručím‑li svému lidu, aby se vrhl do moře, vzbouří se. Mám právo vyžadovat poslušnost, protože mé rozkazy jsou rozumné.“

V oblasti regulací stát svým způsobem přikazuje lékařům, aby se vrhli do moře. Co však nechápu, že lékaři do toho moře jdou a nebouří se. Jen si bokem a potichu stěžují. Vydělávají snad kolegové tolik peněz, že je nějaké tisíce, desetitisíce až statisíce regulačních srážek nerozházejí? Divil bych se, ale možné to je. Nevím, kolik vydělávají ostatní. Vím jen, kolik vydělávám já. A myslím si, že mé výdělky se od výdělků ostatních praktických lékařů zase tak moc lišit nemohou.

Stotisícová regulační srážka je pro mě dost zásadní problém. A už jsem takové čelil. Měl jsem platit za to, že jsem předepisoval inkontinenční pomůcky pro pacientky, u kterých urolog prokázal močovou inkontinenci (samozřejmě jsem dodržel povolené počty a náklady). Jedině, co bych tak mohl dělat, je nemocným pomůcky nepředepisovat, i kdyby na ně měli nárok. Tak jsem se měl chovat? Tak se mají chovat lékaři? Omezovat pacienty v jejich právech? Nepostřehl jsem, že by se o tento problém zajímal Svaz pacientů pana Olejára.

Nedávno jsem byl na přednášce o regulačních vyhláškách. Jak by se lékaři měli chovat, aby nemuseli zbytečně platit regulační pokuty. Udivilo mě, že nás tam bylo velmi málo, přitom přednáška byla velmi poučná. Poradili nám jistý fígl, jak se regulačním srážkám vyhnout, ale ten tu zveřejňovat nebudu. Nebudu porušovat „autorská“ práva a taky to není přístup, který by byl systémový. Jde, podle mého, o nouzové řešení využívající určitého výkladu zákona. Ale mně jde o spravedlivý systém.

Počkejte do konce měsíce, mám vysoké náklady

Podle přednášejících by lékaři měli sledovat své náklady a přizpůsobovat svou činnost tak, aby vždy dosáhli maxima nákladů, za které ještě nebudou platit pokuty. Z ekonomického hlediska je to logický postup. Budou‑li se lékaři chovat jinak, bude se jim snižovat hodnota referenčního období, a tím budou moci mít v následném období menší náklady anebo platit pokuty za překročení limitů.

Já chápu, že se tak může chovat nějaký výrobce. Zvýší výrobu, sníží výrobu. Ale co by to mělo konkrétně znamenat v lékařské praxi? Kdyby měl lékař v měsíci menší náklady než v referenčním období, tak by si měl střihnout nějaké to dražší vyšetření navíc, i kdyby nebylo tak nutné? Kdyby naopak zjistil, že má náklady vyšší, tak by měl „přibrzdit“? Přišel by nemocný a lékař by řekl: „Nějak to sám doklepejte do konce měsíce. Mám teď vysoké náklady. Přijďte až další měsíc, pak vás začnu léčit.“ To je přece absurdní. Ale jak jinak by mohl třeba praktický lékař regulovat své náklady? Nebo by měl lékař záměrně použít nekvalitní léky a zastaralé diagnostické metody jen proto, že jsou levnější a on tak nepřekročí limity? To přece nemůže.

Nemám nic proti snaze státu hlídat si náklady na léčbu a diagnostiku. Rád budu spolupracovat se zdravotními pojišťovnami v tom, aby se s penězi ze zdravotní daně neplýtvalo. Ale současný systém regulací je primitivní a absurdní. Absurdnější je, že funguje už poměrně dost let, a nejabsurdnější je, že proti němu nikdo nijak zvlášť neprotestuje. Snad jen já, osamělý hlas na poušti. Byl bych rád, kdyby mi to někdo vysvětlil.

Zdroj: Medical Tribune