Dokonce není vyloučeno, že bilančního přebytku pojišťoven bylo dosaženo právě na úkor samotného zdravotnictví, které je bohužel až příliš závislé na tom, kolik financí se zdravotní pojišťovny rozhodnou do systému pustit. Již jen proto není na místě podléhat přílišnému optimismu.

Jakkoliv se objevují určité pochybnosti o míře věrnosti hospodářských výkazů některých pojišťoven, lze zřejmě věřit, že systém zdravotního pojištění, kterým vminulém roce proteklo přes 241 miliard korun, zůstal o 0,8% v přebytku.

Podstatnou je však otázka, čí zásluhou se tak stalo a zda-li se jedná o výsledek nějakého řízeného, systémového přístupu?

Zpublikovaných údajů plyne, že vminulém roce došlo knečekanému růstu mezd (o 3,8%) a stím souvisejícím růstem příjmů zvýběru pojistného o 6,5 miliardy korun. Ktomu vláda zvýšila odvody za státní pojištěnce o dalších 6,2 miliardy, (vtom jsou zčásti kompenzovány zrušené regulační poplatky) tedy meziročně o téměř 12%. Celkem si zdravotní pojišťovny proti roku 2013 na příjmové stránce přilepšily jen vloňském roce o téměř 13 miliard korun.

Kdyby nominální růst mezd činil 2,5% , jak ekonomové očekávali, byl by výběr pojistného o zhruba 2,24 miliardy korun nižší a bilance pojišťoven by zůstala na jakési „záporné nule“. Údajně pozitivní bilance jde tedy zcela na vrub nečekaného zlepšení ekonomiky a vyššího růstu mezd.

Ovšem je tu dalších 6,2 miliardy korun, které zdravotním pojišťovnám přidala vláda ze státního rozpočtu. Bez této „infuze“ by se tedy bilance zdravotních pojišťoven opět pohybovala vpětimiliardovém propadu jako vuplynulých letech. A to se ještě naplno neprojevil dopad zrušení regulačních poplatků, který zatím zřejmě nikdo neumí odhadnout. Zcela jistě se ale nebude jednat jen o výpadek samotného výběru, ale značný může být i dopad nárůstu zdravotní péče, který již signalizuje velký počet poskytovatelů.

Samotná bilance hospodaření pojišťoven nijak nevypovídá o reálném stavu českého zdravotnictví, které zřejmě i nadále kumuluje citelný vnitřní deficit, o podhodnocených mzdách zdravotníků ani nemluvě. Nejvíce je patrný tento rozpor u VZP ČR (kdy kladné hospodaření roku 2014 bylo věštěním předvídáno již vříjnu roku 2014 a na druhé straně táhnoucí se několikamiliardový dluh zminulých let) a také zaměstnanecké pojišťovny tvrdí, že umějí "lépe dohodnout úhrady, než VZP ČR" (čím to tedy asi je?)

Osobně bych se z uvedené zprávy příliš neradoval. Spíše bych se ptal, kde přesně skončilo těch zbylých 10 miliard korun, o které se příjmy zdravotních pojišťoven navýšily? Zda se dostaly plně kposkytovatelům zdravotní péče? Ze zpráv ztisku o tom nejsem přesvědčen, když se veřejnost dozvídá, že u některých pojišťoven jsou platy managementu nad úrovní vládních představitelů a management mění svůj vozový park častěji než "Baťa cvičky". Tyto finance totiž mohou bolestně chybět právě letos, kdy lze očekávat plný dopad zrušení poplatků, ať se již nazývaly jakkoliv.

A také je vposlední době vidět, že se již alibisticky hledají cesty, jak mediálně připravovat veřejnost na situaci „ já nic, já muzikant" - viz článek prezidenta Svazu zdravotních pojišťoven ČR.

Příjemně by mne překvapil přístup, kdyby pojišťovny konstatovaly, co vše udělaly, jaká opatření mají připraveny krealizaci, a pokud jim vlegislativě něco brání vjejich činnosti tak ať veřejnosti prozradí, o co jde, jaká by měla být změna a zjakého důvodu.

ing. Karel Šatera, www.tribune.cz