Kam se ztrácejí lékaři?

V České republice připadá na 10 000 obyvatel 37 lékařů (například v sousedním Polsku je to jenom 22). To nás řadí mezi státy Evropské unie na šestou příčku. V absolutních číslech tedy nedostatek lékařů není – i když, jak se ukázalo, je těžké se dopočítat, kolik jich kde pracuje. V praxi však evidentně chybějí. Nemocnic, které hlásí, že nemohou vinou personálních potíží zajistit provoz, přibývá. U některých pracovních nabídek ani optimista nemůže očekávat, že na ně někdo zareaguje. Když v odlehlejších oblastech skončí praktický lékař, hrozí, že obec už trvale zůstane bez primární péče. Proto se tedy v diskusním fóru tentokrát ptáme: Co je podle vás příčinou tohoto paradoxu? Co by pomohlo, aby kvalifikace a síly českých lékařů byly lépe využity?

| MUDr. Antonín Malina, Ph.D., MBA,

ředitel IPVZ

Nedostatek lékařů v ČR není plošný. Týká se zejména některých odborností – chybějí hlavně internisté, specialisté v oblasti intenzivní péče, chirurgové, gynekologové, praktičtí pediatři a všeobecní praktičtí lékaři. Nedostatkem lékařů trpí hlavně nemocnice krajské, městské a obecní, fakultní nemocnice jsou na tom relativně lépe. Nedostatek lékařů se výrazněji projevuje také v některých regionech (častější je např. odchod lékařů do zahraničí v příhraničních oblastech).

Důvody jsou především ekonomické – ročně odchází do zahraničí asi dvě stě čerstvě promovaných lékařů a zhruba stejný počet kvalifikovaných lékařů. Do jisté míry jsou tyto odchody kompenzovány příchodem lékařů z Ukrajiny a Ruska, u nichž je však třeba věnovat zvýšenou pozornost kvalifikaci a vzdělání.

Situaci může zlepšit zvyšování platů, ale vzhledem k tomu, že například v Německu jsou platy mladých lékařů až pětkrát vyšší, je také třeba vytvářet vhodné podmínky pro naše lékaře, kteří se po nabytí zahraničních zkušeností vracejí. Aby byly na platy lékařů vytvořeny potřebné zdroje a jejich počty byly přiměřené i s ohledem na limity přesčasových hodin, bude třeba i nadále redukovat síť lůžkových kapacit, pokračovat v restrukturalizaci akutní lůžkové nemocniční péče a s ohledem na demografický vývoj vytvářet kapacity spíše pro dlouhodobou péči, která stojí na pomezí zdravotních a sociálních služeb.

K odchodu mladých lékařů a jejich frustraci přispívá také systém postgraduálního vzdělávání, který je komplikovaný, nepřehledný a nestabilní. Výrazem snahy o zlepšení je návrh novely vzdělávacího zákona, který je právě projednáván v parlamentu. Navrhovaná úprava zkracuje v některých oborech dobu přípravy i dobu pobytu na vyšších pracovištích a měla by vést k efektivnějšímu využití mladých lékařů již v průběhu specializační přípravy. Stále však není dořešena jednotná organizace a koordinace postgraduálního vzdělávání.

V neposlední řadě by bylo vhodné zlepšit u nás postavení lékařů tak, aby skutečně odpovídalo vysoké společenské prestiži tohoto povolání. Jde o posílení autority lékaře ve vztahu k ostatním zdravotnickým i nezdravotnickým pracovníkům, ale i o posílení jeho odborné autority ve vztahu k pacientům, která by neměla být parodována některými kverulujícími pacienty a jejich právními a mediálními „poradci“. Půjde o dlouhodobější proces, ve kterém vidím nezastupitelnou roli české lékařské komory.

| MUDr. Jiří Šedo, Ph.D.,

Mladí lékaři, z. s.

Uvedené číslo nám moc neříká o tom, kolik lékařů skutečně aktivně působí ve zdravotnictví. Vidíme, že lékaři chybějí především v akutním lůžkovém provozu a v některých ambulantních provozech určitých regionů. Potýkáme se s odchody lékařů úplně mimo oblast zdravotní péče nebo do zahraničí.

Domnívám se, že klíčem k řešení neutěšené situace v první řadě je, abychom vytvořili motivující prostředí v nemocnicích. Nemocnice by měly mladým lékařům nabízet jasný harmonogram a lepší kvalitu atestační přípravy, než je tomu nyní. Bez systematické podpory vzdělávání lékařů a investic do této oblasti nemůžeme čekat, že se situace zásadně změní pouze nějakými jednotlivými opatřeními, jichž jsme nyní svědky. Stejně tak musejí nemocnice zajistit perspektivu kariérního růstu i lékařům atestovaným. Bez zvyšování platů se zde samozřejmě neobejdeme.

Další výzvou je systematické zapojení lékařek s dětmi do provozů nemocnic, a to i v chirurgických oborech. Demografický trend je jasný, počty absolventek medicíny jsou již řadu let dramaticky vyšší než počty absolventů, a musí tedy existovat jasná strategie, jak se s tímto faktem vypořádat. Jedna z cest je časné zapojení lékařek‑matek do provozu například formou částečných úvazků, nabídkou různých možností hlídání dětí apod., aby ženy udržely kontakt s vývojem oboru a neztratily praktické dovednosti.

Dalším z problémů, které zůstávají léta neřešeny, je neefektivní využití práce lékařů, kteří jsou v ČR přetíženi různými administrativními a jinými rutinními činnostmi. Zde je nutné konečně vypracovat koncepci a zahájit přesun kompetencí z lékařů na adekvátně vzdělané a speciálně vyškolené pracovníky. Ani ty nejbohatší země si nemohou dovolit takové plýtvání lidským potenciálem, jaké vidíme v ČR.

Pokud se týká nemožnosti zajistit ambulantní péči v některých regionech ČR, zde by výrazně pomohl systém pro monitoring pokrytí zdravotní péče s jasným a aktualizovaným přehledem o potřebě lékařů dané odbornosti třeba formou interaktivních map. Měla by být zřízena centrální databáze vypisovaných výběrových řízení a zavedena pravidelná a dlouhodobá bonifikace u lékařů v těchto regionech a nedostatkových specializacích.

| Mgr. Martin Balada,

výkonný ředitel a předseda právní sekce

Svazu zdravotních pojišťoven ČR Současná diskuse o personální krizi ve zdravotnictví nebo spíše v zařízeních akutní lůžkové péče není řešitelná pouhým navyšováním mzdového ohodnocení ani jednorázovou deklarací o budoucím navýšení počtu absolventů.

Počet lékařů, ale ani samotná struktura lékařů podle jednotlivých odborností (neliší se výrazně od okolních zemí) tedy rozhodně není tím hlavním problémem. Je ovšem pravdou, že využití těchto lékařů má závažné nedostatky. V lůžkové péči zachováváme v ČR proti všem racionálním trendům zbytečně mnoho pracovišť, když jsme v závěru roku 2013 úplně rezignovali na redukci pracovišť akutní lůžkové péče. Část těchto pracovišť pak není dostatečně personálně stabilní a občas dokonce ani alespoň minimálně pokrytá. Že to může významně ovlivnit kvalitu, je zřejmé. Dokonce i počet specializovaných center je s ohledem na velikost republiky a dopravní dostupnost nadbytečný. Praha je toho velmi dobrým příkladem.

Dalším problémem jsou výrazné regionální odchylky. Přestože počty nemocných v jednotlivých skupinách obyvatel se regionálně liší jen málo, počty ambulantních specialistů se naopak liší značně. Výsledkem je pak výrazně odlišný počet kontaktů s lékařem a hlavně výrazně vyšší nákladovost, zejména v Praze, Brně, Ostravě a dalších velkých městech. Alarmující totiž není stávající počet lékařů v českém zdravotnictví, hrozbou je jejich rozmístění v systému a blížící se generační výměna v některých oborech.

Řešení musí tedy spočívat v krátkodobých a střednědobých opatřeních, kdy se budeme muset znovu vrátit k restrukturalizaci kapacit u lůžkové péče a zahájit změny v postavení a úloze ambulantní primární péče. Jsou to bohužel složité a často nepopulární kroky, ale pokud se do nich pustíme, pak má navýšení zdrojů pro zdravotnictví smysl. V opačném případě se zdroje utratí, ale problémy zůstanou.

| MUDr. František Jurek,

náměstek ředitele pro léčebnou péči, Městská nemocnice Ostrava

Uvedená statistická data mají jen malou vypovídací sílu. Nehovoří například o věkové struktuře lékařů. Ta je z pohledu do budoucnosti špatná, průměrný věk lékařů stoupá, lékaři pracují i po 70. roce věku, mladí lékaři odcházejí z České republiky. Přesnější statistiku má Česká lékařská komora. Dále údaj nehovoří o tom, kolik z uvedeného počtu lékařů pracuje v klinické praxi, kolik z nich pracuje mimo resort, resp. nevykonává lékařskou profesi, ale administrativu. V neposlední řadě je v našem státě zaveden princip souběhu praxí, tj. část pracovního úvazku je u zaměstnavatele, zejména v nemocnicích, část úvazku vykonává pro svou ambulantní praxi. Bohužel jsou mladší lékaři také zaměstnáváni staršími kolegy, kteří danou ambulantní praxi vlastní a kterým ti mladší „pomáhají“. Pokud by zaměstnavatel souběh praxe nedovolil, hrozí odchod lékařů jinam. Jde‑li o kvalifikovaného lékaře, hrozí tak nejen provozní, ale i ekonomické problémy. Ohrožen je i celý proces postgraduálního vzdělávání lékařů absolventů, protože nemocnice nesplní akreditační podmínky právě z personálního nedostatku.

Pokud k této poněkud složité situaci připočteme poměrně vysoký počet tzv. „akutních nemocnic“ poskytujících resuscitační, intenzivní, operační, intervenční péči s náročnou diagnostikou, je výsledné „rozředění“ počtu lékařů v nemocnicích skutečně velké. Dále česká legislativa doposud nevyřešila problematiku nemocnic, jejich síť, jejich spektrum oborů, jejich hierarchii, a tak se stává, že v nemocnicích jsou hospitalizováni jak pacienti s těžkým stavem, tak pacienti, kteří vyžadují jen kompenzaci již diagnostikované nemoci nebo spíše zdravotně‑sociální či sociálně‑zdravotní péči. Jde tedy o nevyřešení lůžkových kapacit mezi zdravotnickým a sociálním resortem.

Zdroj: