Financování zdravotnictví: Evropská dobrá praxe a česká zkušenost

Mezinárodní seminář, který zorganizovalo Zastoupení Evropské komise v České republice ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví a Ministerstvem financí České republiky, se konal 12. ledna 2017 v Evropském domě v Praze. Velmi atraktivní program přilákal mnoho významných osobností, které zpočátku zasedly do auditoria, ale v průběhu semináře se z nich prostřednictvím komentářů a dotazů k předneseným prezentacím stávali aktivní účastníci.

Program byl naplánován na čtyři hodiny, ale tato doba nebyla dostačující a bouřlivou diskusi ukončil moderátor MUDr. Tomáš Doležal, Ph.D. (Institut pro zdravotní ekonomiku a technology assessment) téměř po pěti hodinách trvání workshopu. Tuto skutečnost uvádíme jako omluvu za zkrácení a možné zjednodušení předložené rozsáhlé problematiky, z níž vybíráme pouze ty informace, které mají přímý vztah k situaci v Česku.

Účastníky semináře uvítala Pavlína Žáková, ekonomická poradkyně Zastoupení Evropské komise v České republice, jež hned v úvodu citovala slova eurokomisaře Vytenise Andriukaitise, který při loňské návštěvě Prahy na dotaz, jaký zahraniční zdravotní systém by měla Česká republika implementovat do svého systému, odvětil, že žádný. Zdravotní systémy jsou i z pohledu Evropské komise přísně regionální a neexistují společné „doporučené“ postupy. Každý stát řeší financování a peněžní toky zdravotním systémem na základě svých zkušeností a historických konsekvencí. Evropská komise se zajímá „pouze“ o ekonomickou udržitelnost financování zdravotnictví, a to především vzhledem ke stoupajícím finančním nárokům na pokrytí zdravotních služeb. Za klíčové pro české zdravotnictví dále Pavlína Žáková uvedla regulaci poptávky a nadužívání zdravotních služeb, neexistenci systémové elektronizace zdravotnictví a podcenění prevence.

Na tomto semináři byla vytyčena dvě klíčová témata: co‑payments (protože tzv. spoluúčast pacientů na hrazení zdravotní péče je v současnosti považována za neadekvátní výraz) a význam konkurence zdravotních pojišťoven. V prvním bloku se vystřídal pohled zástupce OECD, který přednesl Jan Alexa, zkušenosti z Nizozemska (v podání Chrise Jamse, protože se nizozemský expert ze zdravotních důvodů omluvil), Norska (Randi Bjerkelund z norského ministerstva zdravotnictví) a Švýcarska (Stefan Felder, profesor zdravotní ekonomiky, Basilej). Po prezentacích zahraničních expertů následovala panelová diskuse: Budoucí kroky aneb lze se inspirovat v zahraničí? Za předsednický pult zasedli MUDr. Tom Philipp, Ph.D. (náměstek pro zdravotní pojištění, MZ), Mgr. et Mgr. Adam Vojtěch (poradce ministra, MF), Ing. Ladislav Friedrich, CSc. (prezident Svazu zdravotních pojišťoven ČR).

Spoluúčast: proč, kdy a jak?

V porovnání s ostatními zeměmi Evropy si české zdravotnictví vede obstojně. Podle posledního Euro Health Consumer Index skončila Česká republika na 13. místě mezi zeměmi EU, nejlépe ze zemí střední a východní Evropy. Předností českého zdravotnictví je zejména dostupnost zdravotní péče a rovnost v přístupu k péči, přičemž výdaje na zdravotnictví jsou přitom relativně nízké v porovnání s ostatními zeměmi (vyjádřeno v procentech HDP).

Na druhou stranu panují obavy, zda je při současném nastavení financování zdravotnictví udržitelné. Vlivem stárnutí populace se výdaje na zdravotnictví v ČR budou zvyšovat a přitom stále menší procento obyvatelstva bude pracovat a odvádět zdravotní pojištění. Zároveň se výdaje ČR na zdravotnictví vyznačují velkou závislostí na veřejných rozpočtech (z nich bylo hrazeno v roce 2014 celých 84 procent výdajů na zdravotnictví, což je čtvrtý nejvyšší podíl v EU) a nízkou spoluúčastí samotných pacientů. Řešení do budoucna spočívá ve zvyšování efektivity výdajů ve zdravotnictví nebo v zapojení dodatečných zdrojů.

Čeští i zahraniční experti se shodli, že zavedení spoluúčasti samo o sobě mezeru ve financování nevyřeší a přitom může být překážkou pro čerpání péče pro pacienty, přesto by se pacient měl alespoň částečně na hrazení péče podílet. Zavedení spoluúčasti může mít za následek i vyšší tlak na kvalitu péče. Zapojení pacientů do financování se může dít různou formu: například připojištění pro určitou oblast zdravotní péče, poplatek za návštěvu lékaře (fixní nebo jako procento z ceny), doplatek za nadstandardní péči, případně platba za návštěvu specialisty, pokud pacient nemá doporučení praktického lékaře.

V mnoha zemích se podařilo nastavit co‑payment tak, aby měl motivační efekt a přitom neztížil přístup k zdravotní péči. V Norsku je například stanovena maximální roční částka, po jejímž dosažení další péči už v konkrétním roce nemocný neplatí. Od placení jsou také osvobozeny děti a důchodci s nižším příjmem a určitá zdravotní péče je zcela zdarma (např. během těhotenství a porodu, léčba nakažlivých nemocí, chorob z povolání či závislostí).

Pokud by měla být spoluúčast zavedena, zahraniční zkušenost doporučuje:

• definovat základní balík hrazené péče (klíčový předpoklad pro zavedení spoluúčasti);

• vyřešit dopady na znevýhodněné skupiny populace;

• motivovat pacienty, aby si vybírali levnější varianty péče;

• posílit roli praktických lékařů;

• vysvětlit přínosy spoluúčasti obyvatelům ČR.

Pluralitní systém pojišťoven

V problematice zdravotních pojišťoven účastníci semináře vesměs podpořili pluralitní systém s větším počtem pojišťoven, které si vzájemně konkurují. V českém systému je však konkurence zdravotních pojišťoven výrazně omezena, pojišťovny jsou do značné míry svázány úhradovou vyhláškou a mají jen velmi malý prostor se odlišit či řídit své vztahy s lékaři a nemocnicemi podle kvality poskytované péče.

Současné dostačující zdroje financování systému zdravotnictví jsou ovlivněny dobrou ekonomickou situací ČR a výjimečně vysokou zaměstnaností, což však nefunguje jako prediktor dobrého fungování v budoucnosti. Je třeba mít se na pozoru před volebními sliby, které skutečně slibují nesplnitelné (zdravotní péče pro všechny a zadarmo).

Ze státního rozpočtu je v podobě příspěvků za státní zaměstnance hrazeno 60 procent příjmů zdravotních pojišťoven, ale tito lidé čerpají 80 procent zdravotní péče. Navyšování příspěvků ze státního rozpočtu by v budoucnosti pravděpodobně představovalo neúnosnou zátěž pro stát. Nelze nyní spoléhat na stálý ekonomický růst, ale je nutné hledat způsoby, jak dobrou zdravotní péči o české obyvatelstvo i v budoucnosti udržet.

Zdroj: MT