Stručně řečeno, dělám jen to, co mě baví a k čemu jsem vyučen

Vedle přijatelnějších pracovních podmínek a lepšího finančního ocenění, než jim mohou nabídnout české nemocnice, tam zejména mladé lékaře po promoci láká vstřícnější systém postgraduálního vzdělávání. Jedním z nich je MUDr. Vojtěch Čapek, který odešel před téměř deseti lety do Švédska. Pracuje na spondylochirurgii na Univerzitní klinice v Göteborgu jako specializovaný lékař po atestaci. Ve spolupráci se sdružením Mladí lékaři jsme MUDr. Čapkovi položili několik otázek.

• Proč jste se rozhodl opustit české zdravotnictví?

O odchodu do zahraničí jsem uvažoval delší dobu. Pracoval jsem dva a půl roku jako sekundární lékař před atestací v menší regionální nemocnici. Kromě peněz, které by se daly i oželet při slušné kompenzaci v případě osobního vývoje, příjemného prostředí atd. (nástupní plat v roce 2005 byl 15 000 korun hrubého bez služeb), mi chyběla nějaká struktura vzdělávání. Pocit, že se osobně vyvíjím a vše jde kupředu. Pracoval jsem a po dvou letech „okoukávání“ jsem zjistil, že to asi už jiné nebude. Čekal jsem na nějaký impuls, kdy už konečně budu doktor s trochou vlastního úsudku, budu řešit problémy s pacienty, diskutovat s kolegy, učit se, operovat. Nic z toho se nekonalo, a tak jsem to chtěl zkusit jinde.

• Jaké administrativní překážky jste na cestě k novému zaměstnavateli musel překonat? Jak dlouho trvalo, než se vám podařilo všechny formality vyřídit? Když se na tento proces podíváte zpětně, mohlo to proběhnout jednodušeji?

Žádné překážky jsem neměl. V té době uznávaly tři země lékařské vzdělání jen na základě volného pohybu osob po EU – Velká Británie, Irsko, Švédsko. Volba padla na Švédsko. Stačilo vyřídit několik formalit a lékařské vzdělání nabyté v Čechách se v těchto zemích automaticky uznalo bez dalších zkoušek. Celé to trvalo asi dva měsíce na české straně a dva měsíce na švédské. Nedokážu si představit, že by to proběhlo jednodušeji, žádné průtahy mě nepotkaly.

• Mohl byste popsat podmínky, jaké vám zaměstnavatel nabídl? Pokud nechcete být příliš osobní, tak obecněji – za jakých podmínek pracuje lékař na pozici podobné vaší?

Zaměstnavatel dohlíží na to, aby byla adekvátně zajištěna kvalita péče, čímž se mimo jiné rozumí, že se veškerý personál dále vzdělává. V průběhu předatestační přípravy, která trvá pět let jako v Česku, jsou povinné kursy minimálně dvakrát do roka. Kursy jsou vysoké kvality a drahé, samozřejmě je hradí zaměstnavatel, včetně ubytování a cest. To byl první velký rozdíl. Když není dotyčný kurs k dispozici na území Švédska, je samozřejmostí, že i předatestační lékař má nárok na zahraniční cesty, včetně zámoří. Po atestaci, a to zejména v úzce specializovaném oboru, jako je ten můj, se koná většina akcí mimo Švédsko. Teoreticky mám na školení finanční limit, ale v praxi se mi ještě nestalo, že by zaměstnavatel nějakou mou cestu zamítl. Jezdím třikrát až čtyřikrát do roka na stáže, kursy, konference a diskusní fóra a můj finanční limit je bohatě překračován. Moji nadřízení mají naopak radost z mého zájmu o obor a podporují mě s tím, že jejich klinika udrží krok se světovou elitou.

Mimo to i plat odpovídá a vyvíjí se dle nabytých zkušeností. Navíc se mi otevřela možnost pracovat na částečný úvazek na privátní klinice, což je zajímavé jak finančně, tak i novými zkušenostmi z úplně odlišného prostředí.

Velký rozdíl je v rodičovství. Rodičovská dovolená je ve Švédsku nedotknutelná a je pravidlem, že doma zůstává nejdříve asi rok matka a pak otec ve druhé půlce, klidně na další rok. Kdyby došlo v práci k nedostatku personálu, najmou na určitou dobu náhradníka a nikdo nic nenamítá.

Jako specialistovi (jsem šest let po atestaci) mi odpadla administrativa, mimo jiné typu psaní příjmu a epikríz. To mají na starost rezidenti nebo studenti medicíny na praxi. Zbývá mi tak čas produkovat, tedy rozhodovat, léčit a operovat – tam je nejefektivněji zužitkovaná moje kompetence. Z toho koneckonců klinika žije.

Stručně řečeno, dělám jen to, co mě baví a k čemu jsem vyučen.

• Co vás po nástupu do nového zaměstnání nejvíce překvapilo? Zažil jste „kulturní šok“?

První šok byl, když mě zaměstnavatel nutil jezdit na drahé kursy, které sám hradil, a já měl dlouho špatný pocit, že si takové pozornosti nezasloužím. Nic jsem pro ně ještě neudělal a ani jsem pořádně neuměl švédsky.

Druhý šok přišel, když jsem zjistil, že si všichni tykají a chovají se velmi přátelsky. Neexistuje personální hierarchie, kromě přirozené úcty k někomu, kdo něco umí. Přednostovi kliniky, profesorovi, mohu říct do očí, co si myslím, i když vím, že nemá stejný názor. Dá se diskutovat, vtipkovat, zajde se i na společné pivo. Panuje naprostá otevřenost. Na to jsem si zvykal asi nejdéle.

Za třetí, pacient je partner a klient. S pacientem se diskutuje, informuje se a pacient učiní sám rozhodnutí, když mu nabídnu šance na zlepšení, které vycházejí z vědeckých výzkumů. Vše se probírá dopodrobna, proto také kontrola, kdy se rozhoduje o tom, zda operovat, nebo neoperovat, trvá zpravidla 40 minut, někdy i déle. Švédští pacienti už jiný způsob ani nepřijímají. V Čechách jsem byl spíše zvyklý na „u nás se to dělá takhle, a když se vám to nelíbí, tak jděte jinam“.

• Co vám vaše rozhodnutí odejít z českého zdravotnictví přineslo z odborného hlediska?

Naše klinika patří ke světové špičce, i co se týká výzkumu. Spolupodílí se na vytváření standardů léčby. „Být u toho“ mi dává ještě další důvod navíc k tomu, proč jsem šel dělat medicínu.

• Co je naopak na straně ztrát? Co je nyní pro vás obtížnější, těžší, než kdybyste zůstal?

V podstatě nic, máme se tu dobře, čtyři děti narozené zde, rodina… Chybějí mi samozřejmě Čechy, staří přátelé, Praha, kde jsem se narodil, český humor. Je toho dost, ale nic úplně hmatatelného. Jsem stále Čech a jiné to už nebude. Kontakt s rodinou ale není nepřekonatelný problém v době skypu, internetu a letadel za rozumnou cenu, která mě přesunou za půldruhé hodiny. V létě jezdíme do Čech vždy alespoň na měsíc.

Nejobtížnější je asi rozhodování o návratu do Čech. Můj pobyt zde jsem plánoval původně na dokončení atestace – dva a půl roku. V létě to bude deset let. Každý rok to alespoň jednou doma řešíme. Důvody, proč se chceme vrátit, jsou většinou dost abstraktní a osobní, ale s praktickými výhodami to nemá moc společného. Když se to analyzuje konkrétně, je kalkulace prozatím zcela jasná, výhody na straně prozatím zůstat zde.

• Narážel jste na jazykovou bariéru? Jak dlouho trvalo, než jste se v cizím jazykovém prostředí začal cítit bezpečně?

Po třech měsících intenzivních kursů švédštiny jsem začal chodit na auskultace do nemocnice a po dalším měsíci jsem měl první pacienty. V té době jsem si myslel, že už nemám žádnou bariéru. Až po letech jsem si uvědomil, jak daleko jsem byl od cíle. Těch prvních pacientů je mi líto i teď.

• Jak s odstupem hodnotíte český zdravotní systém z hlediska kvality a dostupnosti péče?

Už téměř deset let doufám, že se něco podstatného v českém zdravotnictví změní. Platy lékařů lehce vzrostly, ale i tak lékaři přežívají na rozumném standardu jen díky tisícům odsloužených hodin. Nějakou zásadní změnu systému financování vzdělávání, ať už před, nebo po atestaci, jsem také nezaznamenal. Struktura z mého pohledu není žádná. Dlouhodobý náhled chybí úplně. Na druhou stranu je dostupnost veřejné zdravotní péče ve Švédsku jediný zásadní nedostatek. Čekací doby na všechno jsou neúnosné, nemáte‑li soukromé připojištění. V Čechách tedy rozhodne lepší.

Ve Švédsku ale existuje systém soukromého připojištění, který vám umožní, že nemusíte čekat měsíce na kontrolu u specialisty, ale můžete jít třeba hned zítra. Cena za toto připojištění není vysoká a víceméně každý OSVČ si to může dovolit, mj. díky daňovým úlevám. Větší firmy to připlácejí svým zaměstnancům ve formě benefitu. Soukromá péče je stejně kvalitní, ne‑li kvalitnější než veřejná, protože zdravotní pojišťovny si velmi hlídají kvalitu. Jde o dobré jméno pojišťoven, kterých je hodně, a samozřejmě náklady (žádná pojišťovna nechce zbytečně platit reoperace za zbabrané primární operace).

Ve Švédsku, alespoň u nás na klinice a na klinikách, se kterými jsem spolupracoval, je veškerá léčba velmi EBM (evidence‑based medicine). To znamená, že se nepoužívá žádná metoda, která by nebyla seriózně vědecky probádaná – od homeopatie přes kloubní přípravky na chrupavku, injekce do kloubu, nutriční doplňky atd. Nic z toho ve Švédsku nenajdete, protože efekt těchto léčiv je sporný a neúnosně zatěžuje zdravotnictví, potažmo pacientovu kapsu. 

Dále máte celkem slušnou záruku, že když jdete se stejnou chorobou či úrazem do různých nemocnic, dostane se vám stejné péče, stejný typ operace, stejná indikace. Všechno je standardizované, standardy vytvářejí experti v oboru, odchýlení od standardu se považuje za „non‑lege artis“. Výjimkou je výzkum.

• Co vaše rozhodnutí odejít znamenalo pro vaše blízké?

Nejdříve to považovali za přechodnou záležitost, dnes už se přizpůsobili myšlence, že se možná už do Čech nevrátíme, nebo alespoň ne v blízké budoucnosti. S přáteli se vídám v létě a prarodiče občas i dojedou za vnoučaty. Takže to celkem funguje, kromě toho, že nemáme klasické babičkovské hlídání dětí, ale např. au‑pair.

• Zůstává otevřená možnost, že se do České republiky vrátíte? Co by se tu muselo změnit?

Možnost stále je, jak jsem už řekl. Já počítám s tím, že nemůžu dostat platové ohodnocení jako zde, to je jasné. Ale chtěl bych plat, se kterým přežiju se šestičlennou rodinou v Praze, a práci, která mě baví a stimuluje, s možností kontinuálního vzdělávání. Naše děti by si jistě lehce zvykly a moje žena pracuje v mezinárodní firmě, tam problémy neočekávám. Ale já mohu mít problém. Jinak chápu, že kliniky nemají peníze na rozdávání. V případě velmi zajímavé práce a prostředí se dá pracovat i za méně peněz. Ohledně pracovní náplně a způsobu bych se určitě nechtěl odklánět od způsobu práce, na který jsem zvyklý ze Švédska. Vyzkoušel jsem oboje a vybral jsem si. Důležité pro mě je mít možnost využít své kompetence a zároveň za to vzít vlastní zodpovědnost. Dále mít možnost se vzdělávat, i kdyby to znamenalo cesty za hranice. Mít možnost své nové znalosti uplatnit doma. A s tím souvisí asi nejdůležitější: chci se těšit do práce.

První roky jsem četl příležitostně diskusní fóra při českých internetových denících – už je nečtu, je to stále to samé. Vždycky se diskuse stočí ke stejnému závěru „my jsme vám zaplatili školné a vy jste zdrhli, tak tam klidně zůstaňte“ apod. Panuje názor, že doktoři odcházejí kvůli penězům. Není to pravda. Tím je argumentováno úřady, které dodávají, že peníze nejsou a že se s tím nedá nic dělat, deficit se zažehlí levnějšími lékaři z Východu a nějak to půjde. Jak jsem ale naznačil, peníze NEJSOU hlavní motiv volby práce v zahraničí. Mám spoustu přátel ve stejné situaci a jsme v podstatě zajedno. Hlavní rozdíl je v ABSENCI VZDĚLÁVÁNÍ LÉKAŘŮ a přístupu k problematice a v ABSENCI PODPORY MLADÝCH, kteří by mohli něco dokázat, ale nemohou, protože nedostanou šanci a čekají na jakýchsi nepsaných pořadnících na to, aby mohli dělat to, co je baví. To se dá změnit celkem levně.

Zdroj: Připraveno ve spolupráci s Mladí lékaři z.s. www.mladilekari.com