Objednané léky dorazí v Africe nejdřív za půl roku

Na svoji první misi vyjel také bývalý prezident České lékárnické komory PharmDr. Stanislav Havlíček, který strávil půl roku v Jižním Súdánu. O své dojmy a zážitky z africké mise se podělil v rozhovoru pro MT.

Co vás zlákalo na práci v Africe?

Na začátku jsem nevěděl, že pojedu do Afriky, byl jsem v kontaktu s českou kanceláří Lékařů bez hranic už před deseti lety, tenkrát ještě z pozice prezidenta komory, a už tenkrát jsem uvažoval o tom, že se přidám, jen jsem měl ještě jiné povinnosti a měl jsem malé děti. Takže po deseti letech už jsem vyrazit mohl poté, co jsem absolvoval vstupní procedury a přijímací pohovor.

Můžete vstupní procedury přiblížit pro případné další zájemce?

V zásadě jde o to najít profesi, kterou eventuální uchazeč disponuje tak, aby zapadla do schématu. Organizace se sice jmenuje Lékaři bez hranic, ale účast na misích není jenom pro lékaře. Téměř polovinu spolupracovníků tvoří nelékařská povolání. Takže na misi jsem se potkal s elektrikářem, architektem, nebo s člověkem, který má na starosti úpravu vody a její čištění, protože důležité, aby v oblastech, kde je vody nedostatek, byla pro projekt zajištěna. K tomu patří odpadové hospodářství jako celek, protože i humanitární pomoc generuje řadu obalových surovin a odpadků a je třeba s nimi nakládat. Potřebujeme také logistiky, kteří se starají o vybavení projektu, aby tam byly materiály včas, dřív než dorazí lidi. Potřebujeme finanční manažery, účetní, kteří projekt mají na starosti po finanční stránce. Určitě se uplatní také profese, které mají na starosti lidské zdroje. Kromě toho samozřejmě široká paleta zdravotnických profesí: sestry, porodní asistentky, lékaři, farmaceuti… Kompletní výčet zájemci určitě najdou na stránkách Lékařů bez hranic.

Za jak dlouho po absolvování vstupních procedur jste byl vyslán na misi a dostal jste nabídku do více zemí?

Přijímací proces vrcholí zhruba týdenním vstupním školením, to mi skončilo v červenci a na konci srpna jsem se dozvěděl, že mám naplánovanou misi. Odjížděl jsem na konci října.

Jaké jazyky jste musel znát?

Angličtina je standard, základní jazyk. Uchazeči, kteří mají francouzštinu, jsou na tom ještě o něco lépe, protože velká část projektů probíhá ve francouzštině..

Do jaké země jste se vydal?

Moje mise byla ve správní oblasti Abyei, což je území na pomezí mezi Jižním Súdánem a Súdánem. Od roku 2011 je pod správou mírových sborů OSN. Přestože tam už proběhlo referendum o připojení k Jižnímu Súdánu, tak fakticky k tomu ještě nedošlo. Kvůli probíhajícímu konfliktu je tam kontrola potřebná, na území se nachází ropné pole.

Když jste dorazil na místo, něco vás hodně překvapilo, nebo šokovalo?

Nemyslím, že bych byl přímo šokován, ale překvapen mnohokrát. Paradoxně to byly úplně obyčejné věci, které by člověk mohl předpokládat, ale nikdy ho nenapadnou. Dorazil jsem ve středu a v sobotu už jsme měli větší kampaň pro získání krve, byl Den pro dárce, takže se zapojili všichni, kdo měli ruce. Já jsem byl konfrontován se svým prvním odběrem krve. Do té doby mě nikdy nenapadlo, že žílu na černé kůži podle barvy nenajdete, není modrá. Naštěstí vystoupí, když se ruka stáhne, takže se žíla najde. Navíc můj první pacient byl relativně hubený, takže to celkem šlo. Jsou to věci, které by si člověk mohl logicky odvodit, ale pak konfrontace s realitou je překvapením.

A zažil jste nějaké další překvapení, třeba ohledně personálu?

Byl jsem velmi mile překvapen tím, že v mém týmu v lékárně, kde jsem měl osm lidí, byli všichni velmi zdatní a snažili se sami vzdělávat. Žili 30 let ve válečném konfliktu a jejich školní vzdělání sotva pokrylo všechny oblasti. Velmi se snažili. Jedním z úkolů Lékařů bez hranic je přinášet edukaci a vzdělání. Takže moje role nebyla jen ta, že jsem dělal lékárníka a staral se o procesy k zajištění léků, ale i o vzdělávání personálu. Z osmi lidí v mém týmu tři měli na starosti správu skladového hospodářství, od léků přes zdravotnické prostředky a materiál až po terapeutickou výživu, a pět lidí se nepřetržitě střídalo 24 hodin sedm dní v týdnu ve výdejně, v klasické lékárně na recepty, a já jsem měl všechno pod patronací.

Pracoval jste jako lékárník v nemocnici, nebo v nějakém táboře?

Pracoval jsem v nemocnici v Agoku, což je část ve speciální správní oblasti Abyei. Nemocnice je tam zhruba osm roků a na naše poměry se dá přirovnat k menší nemocnici okresního formátu. Byla tam interna, JIP, centrální příjem, výživové centrum, oddělení pro infekční onemocnění a také pro terapii chronických onemocnění, porodnice, gynekologie, laboratoř, celkem 160 lůžek, přičemž vždy jsme měli víc než 160 pacientů.

Mají tam lidé zdravotní pojištění, nebo platili hotově?

U lékařů bez hranic se nic neplatí, ani symbolicky. Péče je pro všechny a je bezplatná. Teoreticky tam fungují zařízení ministerstva zdravotnictví, ale všechna nějakým způsobem, alespoň podle mé zkušenosti, spolupracují s některou z neziskových nevládních organizací. My jsme spolupracovali s ministerstvem zdravotnictví a s jejich zařízeními v očkovacích kampaních. Je tam ozbrojený konflikt a migrace je veliká. V té oblasti začínali Lékaři bez hranic před osmi roky se spádem zhruba 40.000 lidí. Když jsem tam byl já, tak to bylo už téměř 80.000 osob. Spád je obrovský a pořád se zvětšuje. Nedaleko naší nemocnice bylo ještě jedno zdravotnické zařízení primární péče, několik ambulancí a malý porodnický sálek, my jsme dva měsíce zabezpečovali jeho chod. Fakticky to byla jediná dvě zdravotnická zařízení široko daleko, a navíc jsme poskytovali nemocniční podporu našemu dalšímu ambulantnímu partnerskému projektu ze sousedního regionu. V období sucha je to odtamtud do nemocnice zhruba pět hodin cesty, takže nejtěžší pacienty, kteří potřebovali hospitalizaci, zejména chirurgickou, jsme přepravovali z tohoto zařízení. Spád se tím rozšířil o několik desítek tisíc lidí, týdně jsme takto přepravovali deset, patnáct pacientů.

Jak jsou v Jižním Súdánu dostupné léky?

Léky do nemocnice dodává organizace Lékaři bez hranic, jsou to všechno kontrolované léky tak, aby se nenakupovalo z lokálních zdrojů. Prakticky Lékaři bez hranic pracují jenom s léky, které jsou schopni sami do všech projektů dopravit, lokálně se nenakupuje nic. Jde o to, abychom měli kontrolu nad tím, čím léčíme – důležitá tedy je kvalita i kontrola skladování a přepravy. V současnosti také roste riziko padělků, takže všechny léky jsou nám zasílány z centrály. Moje úloha byla hlavně zabezpečit dodávky. Pro bližší představu, v lednu jsem objednal, zhruba v polovině července, když všechno půjde ideálně, léky z mé objednávky přijdou do Jižního Súdánu. V ČR objednáme a základní léky máme týž den, nejpozději druhý, takže tam jsou úplně jiné časové relace. Měl jsem objednávky v rámci Jižního Súdánu z našeho většího centrálního skladu zhruba jednou za měsíc, vyloženě urgentní případy se daly sehnat do týdne, ale pouze v případě, že v centrálním skladu byly dostupné. Takže moje objednávka z ledna znamená, že můj nástupce od července bude mít kde brát v centrálním skladu.

Jak jste tedy určil, co a v jakém množství objednat?

Je to obrovská zodpovědnost, je to jedna ze skutečností, na které člověk není z Evropy připraven. Musel jsem odhadnout, co bude za devět měsíců potřeba – protože objednával jsem v lednu, v červenci to tam bude, a teprve někdy v září, říjnu začne být jasné, co jsem objednal špatně, čeho jsem objednal málo. Velmi špatně se to odhaduje, počítali jsme to samozřejmě z čísel z minula, k tomu přidávali zhruba 15procentní nárůst, a museli odhadnout, kolik pacientů bude, respektive jak se spádová oblast zahustí, kolik lidí se přestěhuje, posune z nebezpečnějších zón, a to se odhaduje skutečně velmi obtížně.

Nešlo tedy ani tolik o druh léku, jako o množství?

Druh léku je celkem jednoduchý, protože Lékaři bez hranic mají vydefinovaný standardní list léčivých přípravků, a nejenom jich, ale všeho zdravotnického vybavení, které se pro projekt hodí a je použitelné. Takže na mně bylo jen ty nestandardní věci zkusit napasovat na standardní, přestože je to někdy obtížné, a pak hlavně spočítat nezbytné množství, a pak ještě odhadnout limit spotřeby, abychom tam nevezli něco, co třeba pak projde, protože i likvidace na území, kde nefunguje základní struktura služeb, je velmi obtížná.

Zmínil jste, že jste tam měli nějaké kampaně, můžete s o nich zmínit blíže?

Tamní ministerstvo zdravotnictví mělo například kampaň očkování proti spalničkám a naše nemocnice, protože jsme jediný objekt široko daleko s dostatečnou kapacitou na chlazení vakcín, spolupracovala na procesu chladového řetězce. Měl jsem na starosti místnost se čtyřmi lednicemi a dvěma mrazáky, ve kterých byla vakcíny v kontrolované teplotě. Oni si každý den přišli naplnit předpokládané množství, bylo nutno zabezpečit, aby vakcíny celý den v chladu vydržely a neznehodnotily se. To byla jedna věc. Většinu roku spolupracujeme s vesnicemi v odlehlejších oblastech, při terapii malárie. Takže se tam vozí antimalarika, školí se zdravotní dozor v každé jednotlivé vesnici, aby tam s tím uměli nakládat, protože ze vzdálenějších oblastí je třeba v případě malárie pro pacienta velmi obtížné, aby se dostal až do nemocnice. Takže se snažíme, aby v každé vesnici byl někdo, kdo je zodpovědný za distribuci léků a jejich skladování, aby je měli pohotově už v začátcích onemocnění, abychom eliminovali závažné stavy těch onemocnění. Měli jsme na starosti asi devět vesnic, jednou za týden jsme je museli objet, což v období dešťů bylo velmi, velmi těžké.

Byl jste v Africe zatím jednou, plánujete, že byste se tam znovu podíval?

Byl jsem tam půl roku a určitě se tam chci znovu podívat. Když to bude přímo do Agoku, abych věděl, co jsme zaseli, tak by to bylo prima, ale jakákoli jiná další mise bude určitě prospěšná. Vůbec se nebráním.

A poslední otázka, kdysi jste odkládal možnost vyjet na misi kvůli rodině. Jak teď rodina vaši dlouhodobou nepřítomnost zvládla?

Teď to dětem o prázdninách vynahradím, už jsou větší a souhlasily. Myslím si, že děvčata už toho mají se mnou za sebou hodně a že vlastně svým způsobem je to dobrý příklad i pro ně.

Zdroj: MT