Stránky jsou určené odborníkům ve zdravotnictví.
Neděle 17. prosinec 2017 | Svátek má Daniel
  |  Politika  |  Komentáře  |  Finance  |  Kongresy  |  Z regionů  |  Tiskové zprávy  |  Legislativa  |  Rozhovory  |  

INFORMACE

PŘIHLÁŠENÍ
Registrovaný e-mail:
Heslo:
 

Zkušenosti našich lékařů z práce v zahraničí

Logo SML

Zkušenosti našich lékařů z práce v zahraničí

Medical Tribune 19/2017
05.10.2017 20:44
Zdroj: MT
Autor: red
Do dlouhodobého projektu redakce Medical Tribune, v němž příležitostně přinášíme zkušenosti našich lékařů z práce v zahraničí, se nově zapojila Sekce mladých lékařů ČLK.

Věříme, že získáme vyjádření mnohem širšího okruhu lékařů a že z občasných vyjádření, která nám doposud pomáhal sbírat spolek Mladí lékaři, se stane pravidelná rubrika našich novin a webu.

Jde o mapování osobních zkušeností, které tuzemským lékařům umožní udělat si reálný obrázek o zahraničním zdravotnictví, získat relevantní srovnání a zajímavé informace. Někteří z přispěvatelů si nepřáli zveřejnit své jméno, což respektujeme – svědčí to možná i o jejich vztahu k českému zdravotnictví. Naopak jako nabídka pro předání konkrétních zkušeností zájemcům se objevil v jedné z odpovědí e‑mailový kontakt. Prostě spektrum názorů je velmi široké, což také bylo naším záměrem. Pro sdílení dotazníku můžete použít následující odkaz https://goo.gl/5ky6o1.

V Británii se mladým lékařům dostává velké podpory

Odpověděla Lenka Kalužová

  • Kde v současné době pracujete a na jaké pozici?

Pracuji ve Velké Británii, konkrétně v Manchesteru, na pozici CT1 in Psychiatry, což vlastně znamená první rok ve specializaci v psychiatrii. Loni jsem pracovala na pozici F1, což je oficiálně český ekvivalent šestého ročníku medicíny, ale ve skutečnosti se to s naším šestým ročníkem nedá ani srovnávat. Je to spíše ekvivalent pozice po vystudování medicíny. Systém je tady opravdu jiný než u nás v ČR a hrozně těžko se to srovnává a přirovnává.

  • Proč jste se rozhodla opustit české zdravotnictví, co bylo takovým posledním spouštěcím momentem?

To je hrozně těžká otázka. Pro mě to nebylo jen české zdravotnictví, ale i další důvody, proč jsem odešla do Anglie. Kdybych se ale měla soustředit hlavně na zdravotnictví, pak bych rozhodně jako hlavní důvod uvedla naprostý nedostatek dohledu na mladší, čerstvě vystudované kolegy, naprosto nekolegiální chování ve spoustě nemocnic a opravdu hroznou strukturu postgraduálního vzdělávání. Také to hodně souviselo s tím, že v nemocnicích, kde jsem byla na pohovorech na post psychiatra, jsem prostě nenašla to, co jsem hledala. Chtěla jsem hlavně balanci mezi vzděláváním se a kontaktem s pacienty, a navíc mít nějaký soukromý život, což mi přišlo, že u nás nejde zkombinovat. Buď je to kontakt s pacienty a soukromý život, nebo vzdělávání ve svém volném čase, a tím pádem na úkor soukromého života.

  • Jaké administrativní překážky jste na cestě k novému zaměstnavateli musela překonat? Jak dlouho to trvalo, než se vám podařilo všechny formality vyřídit? Když se na tento proces podíváte zpětně, mohlo to proběhnout jednodušeji?

Aby člověk získal práci v Anglii, není potřeba ani tak moc papírování. Člověk potřebuje složit jazykovou zkoušku (IELST) a doložit pár papírů, aby získal registraci GMC, General Medical Council, obdoby České lékařské komory. Pak už jde o samotné pohovory na místa, která je trochu složité získat, pokud člověk nemá absolutně žádné zkušenosti s NHS. V tom případě si člověk nemůže moc vybírat a musí vzít, co přijde, což byl i můj případ. Chvíli to trvalo (měsíc usilovného hledání a asi tři pohovory), ale práci jsem našla. Člověk si ale hodně pomůže tím, když si přes pomalu kteroukoli nemocnici zařídí praxi alespoň na dva týdny, třeba o prázdninách po pátém ročníku medicíny, nebo i praxi v šestém ročníku, a tím se mu dle mého otevřou dveře do NHS a všechno by mělo být o dost jednodušší. Když to hodnotím zpětně, tak bych asi tenkrát uvítala nějakou pomoc, někoho, kdo by mi řekl, co a jak a kde musím vyřídit a hlavně jak se připravit na jazykovou zkoušku a jak pořádně vyplnit application forms, které se posílají zaměstnavateli, tedy jak se umět prodat na papíře. Také samotná příprava na pohovor je užitečná od někoho, kdo už v systému je a ví, na co se ptají a co je důležité se naučit.

  • Mohla byste popsat podmínky, jaké vám zaměstnavatel nabídl?(Pokud nechcete být příliš osobní, tak obecněji – za jakých podmínek pracuje lékař na pozici podobné vaší?)

V Anglii se podmínky, za jakých lékař pracuje, vesměs shodují ve všech nemocnicích i na určitých postech. Jen stoupá plat. Já teď budu hlavně mluvit o tzv. training, je to něco jako u nás specializace. Každý doktor má svého clinical supervizora, který dohlíží hlavně na praxi, a pak educational supervizora, který dohlíží na celý trénink, tedy na praxi i vzdělávání. Vzdělávání tu probíhá na několika úrovních. Každý týden jsou minimálně čtyři hodiny přednášek, které jsou přednášeny buď atestovanými doktory, anebo často i doktory v tréninku. Dále má každý doktor svoje portfolio, které se opravdu dodržuje, nikdo vám nic nepodepisuje jenom proto, že na něj krásně zamrkáte. Portfolio je povětšinou opravdu rozsáhlé a člověk prací na něm občas stráví svoje mládí, ale stojí to za to. Je konstruované tak, aby to prakticky nutilo doktora, aby se neustále vzdělával a vyvíjel.

Dále tu má člověk v prvním roce 27 dní dovolené, alespoň týden studijní dovolené, která se využívá na různé kursy, zkoušky nebo konference. Doktoři jsou naprosto jednoznačně podporováni v jakémkoli sebevzdělávání. A nejenom v sebevzdělávání, tady člověk opravdu pracuje jako součást týmu. Vždy ví, že tu je někdo, na koho se může obrátit s prosbou o pomoc, a že ten někdo mu velmi rád pomůže.

No a v neposlední řadě plat, samozřejmě. Je to těžké přepočítávat, ale ten první rok tady není plat opravdu až o tolik vyšší než plat českého doktora, protože poplatky na živobytí jsou v Anglii opravdu závratné, a ty daně! Škoda zmiňovat.

  • Co vás po nástupu do nového zaměstnání nejvíce překvapilo? Zažila jste „kulturní šok“?

Možná to bude znít trochu pateticky, ale mě překvapila podpora, které se mladým doktorům dostává. Hlavně na oddělení a při běžné práci, kdy se opravdu každý cítí být podporován a ví, že si může říct o pomoc kdykoli. Uvedu jednu příhodu, kdy něco z toho se objevilo i v českých zprávách. Loni v zimě NHS zažívala velmi těžké období, hlavně na pohotovosti, spousta pacientů, málo doktorů, dlouhé čekací doby. Po Facebooku kolovalo video z pohotovosti v Blackburnu, kde jsem shodou okolností toho času pracovala. Blackburn je nemocnice s třetím největším spádem v Anglii. Nicméně poté, co toto video běželo ve zprávách po celé Anglii, k nám před jednou přednáškou přišel manažer vzdělávání pro tuto nemocnici a asi patnáct minut k nám promlouval a děkoval za práci, kterou odvádíme. Také jsme čas od času měli místo přednášky hodinu, kdy se nás ptali, jak nám to jde v práci, jestli je tu něco, co by se mohlo zlepšit, a jak by se to mohlo zlepšit. Pokud tu něco takového bylo, světe, div se, oni se o to zajímali, a pokud to jen trochu šlo, změnili to k lepšímu!

  • Co vám toto životní rozhodnutí přineslo z odborného hlediska?

To se opravdu těžko posuzuje, jelikož jsem nepracovala ani jeden rok v české nemocnici. Tady je naprosto normální mít první dva roky takzvaných rotací po různých oborech před tím, než se přihlásíte do specializace. A podle mě je to dost důležité, protože já jsem teď schopná, i když jsem psychiatr, vypořádat se s obyčejnými nemocemi jako pneumonie, hluboká žilní trombóza a spousta dalších. Takže já opravdu oceňuji tyto všeobecné znalosti.

  • Co je naopak na straně ztrát? Co je nyní pro vás obtížnější, těžší, než kdybyste zůstala?

Na úrovni ztrát, a těch opravdu velkých, je hlavně osobní život. Je těžké mít rodinu a kamarády tak daleko. Je pravda, že z Anglie se dá letět pomalu každý víkend, ale ve skutečnosti je to jinak. S těmito ztrátami se peru každý den.

  • Narážela jste na jazykovou bariéru? Jak dlouho trvalo, než jste se v cizím jazykovém prostředí začala cítit bezpečně?

Myslím, že to hodně záleží na povaze člověka. Obecně mohu říct, že Anglie je opravdu hodně „multikulti“, takže jsem se jako nerodilý mluvčí rozhodně divně necítila. Je to tu skoro 50 : 50. Za ten rok jsem se s rasismem setkala jen jednou, a to od pacienta na psychiatrii, což bych tak úplně nepočítala. Ale popravdě mi stále dělá problém mluvit anglicky před davem lidí nebo ve velké skupině. Ale to má spíše co dělat s mojí povahou.

  • Jak s odstupem hodnotíte český zdravotní systém z hlediska kvality a dostupnosti péče?

Naprosto pozitivně! Náš český zdravotní systém je dle mého pro pacienta jednoduše dostupný a pacienti dostávají excelentní péči. Tečka. K tomu není asi víc co dodávat. Ne že by Anglie byla o tolik horší, ale pro pacienta je dle mého český systém lepší.

  • Co vaše rozhodnutí odejít znamenalo pro vaše blízké?

Těžko mluvit za ně, ale mé rodině samozřejmě chybím, tak jako chybějí oni mně. Každý den. S kamarády je to úplně totéž. Ale v dnešní době Facebooku, Skypu a WhatsApp je to přece jenom jednodušší, člověk s nimi může udržovat kontakt alespoň takto.

  • Zůstává otevřená možnost, že se do České republiky vrátíte? Co by se tu muselo změnit?

Možnost je tu samozřejmě vždy. Ale mám‑li mluvit otevřeně, tak momentálně je jediné, co mě táhne zpět, moje rodina a přátelé. Nic víc. Systém postgraduálního vzdělávání je v UK stoprocentně lepší než v ČR a práce tady mě neskutečně baví, naplňuje a vyhovuje ve všech směrech.

  • Chtěla byste pro ostatní přidat ještě něco dalšího, co vás napadlo při vyplňování předchozích odpovědí?

Toho, co bych chtěla předat, je strašná spousta a vystačilo by to asi i na knihu. Tak tady asi raději nechám svůj e‑mail, a kdyby měl někdo nějaké otázky k práci v UK nebo uvažoval o práci tady a chtěl s tím pomoci, stačí se mi ozvat: lenkakaluzova@email.cz.

Z českého zdravotnictví mě vyhnal pocit bezvýchodnosti

Jméno neuvedeno

  • Kde v současné době pracujete a na jaké pozici?

Senior Registrar, Birmingham Children’s Hospital, UK.

  • Proč jste se rozhodl opustit české zdravotnictví, co bylo takovým posledním spouštěcím momentem?

Pocit bezvýchodnosti.

  • Jaké administrativní překážky jste na cestě k novému zaměstnavateli musel překonat? Jak dlouho to trvalo, než se vám podařilo všechny formality vyřídit? Když se na tento proces podíváte zpětně, mohlo to proběhnout jednodušeji?

Bylo to hladké, asi za tři měsíce.

  • Mohl byste popsat podmínky, jaké vám zaměstnavatel nabídl? (Pokud nechcete být příliš osobní, tak obecněji – za jakých podmínek pracuje lékař na pozici podobné vaší?)

Roční plat je 150 000 GBP.

  • Co vás po nástupu do nového zaměstnání nejvíce překvapilo? Zažil jste „kulturní šok“?

Kvalita komunikace a kultivované chování kolegů.

  • Co vám toto životní rozhodnutí přineslo z odborného hlediska?

Obrovský posun v oboru, kterému se věnuji.

  • Co je naopak na straně ztrát? Co je nyní pro vás obtížnější, těžší, než kdybyste zůstal?

Necítím žádné ztráty.

  • Narážel jste na jazykovou bariéru? Jak dlouho trvalo, než jste se v cizím jazykovém prostředí začal cítit bezpečně?

Nenarážel, anglicky jsem uměl velmi dobře.

  • Jak s odstupem hodnotíte český zdravotní systém z hlediska kvality a dostupnosti péče?

Zbytečně mnoho lůžek (a lékařů), nízké kompetence sester, absence kvalitní reprezentace lékařskou komorou, ne odborářské pokřiky.

  • Co vaše rozhodnutí odejít znamenalo pro vaše blízké?

Schválili a schvalují to.

  • Zůstává otevřená možnost, že se do České republiky vrátíte? Co by se tu muselo změnit?

Nikdy se nevrátím – jedině na návštěvu.

Před nástupem do zaměstnání v cizině je dobré vyjet tam na stáž

Jméno neuvedeno

  • Kde v současné době pracujete a na jaké pozici?

V Německu, lékařka ve specializačním vzdělávání, třetí rok.

  • Proč jste se rozhodla opustit české zdravotnictví, co bylo takovým posledním spouštěcím momentem?

Pobídky přátel již pracujících v zahraničí, nová zkušenost, dvakrát až třikrát vyšší plat.

  • Jaké administrativní překážky jste na cestě k novému zaměstnavateli musela překonat? Jak dlouho to trvalo, než se vám podařilo všechny formality vyřídit? Když se na tento proces podíváte zpětně, mohlo to proběhnout jednodušeji?

1. Většinou se musí zaslat větší množství žádostí o práci a pak i delší dobu čekat na odpověď. Do Německa ideálně zasílat v papírové formě, poštou a pěkně zpracované a seřazené (CV, motivační dopis, doporučení…). V menších nemocnicích v pohraničí celkem často pracují čeští lékaři, a jelikož s nimi mívají nemocnice vesměs dobré zkušenosti, bývá pak už pohovor (pokud je volné místo) spíše formalitou.

2. Poté je nutno získat v dané spolkové zemi aprobaci (povolení k výkonu činnosti lékaře). Pokud člověk nashromáždí veškeré potřebné certifikáty a potvrzení (opravdu žádné nesmí chybět), čeká na aprobaci přibližně tři až pět týdnů. U mě to proběhlo hladce a za tři týdny.

  • Mohla byste popsat podmínky, jaké vám zaměstnavatel nabídl? (Pokud nechcete být příliš osobní, tak obecněji – za jakých podmínek pracuje lékař na pozici podobné vaší?)

Většinou se nabízí smlouva na plný úvazek, na dobu určitou, cca dva až tři roky. Plat je tabulkový, v každé spolkové zemi trochu odlišný, mně byla nabídnuta smlouva na rok, jako záskok za mateřskou – za což jsem byla čerstvě po škole, bez zkušeností a s nedokonalou němčinou vděčná. Po roce mi smlouvu prodloužili.

  • Co vás po nástupu do nového zaměstnání nejvíce překvapilo? Zažila jste „kulturní šok“?

Určitě je dobré před začátkem práce jet někam do Německa na krátkou stáž a seznámit se s německým systémem vizit a přístupu k práci a pacientům, dále naposlouchat dialekt v konkrétní části Německa, naučit se odebírat krev a zavádět kanyly. Největší šok byl asi z velkého města a z fakultní nemocnice přijít na maloměsto a na malou kliniku, kde se téměř všichni znají. Němci jsou celkově konzervativnější, více oddělují práci a osobní život, jsou korektnější, co se vystupování týká, žádné sexuální narážky, řekla bych i méně sprostých slov, minimálně navenek rovný přístup k lidem jiné barvy pleti, jiné národnosti, jiného náboženství.

  • Co vám toto životní rozhodnutí přineslo z odborného hlediska?

Fungující vzdělávací systém k atestaci pod dohledem a s možností klást neustále dotazy (to je možná zcela individuální, ale moji kolegové jsou v tomto ohledu velice ochotní), velký výběr odborných kursů a školení, které jsou více méně proplaceny nemocnicí nebo z rozpočtu našeho oddělení, pravidelné návštěvy kongresů, online vzdělávací kursy v němčině…

  • Co je naopak na straně ztrát? Co je nyní pro vás obtížnější, těžší, než kdybyste zůstala?

Ztráta kontaktu s přáteli z mládí, omezení kontaktu s rodinou, člověk je zde neustále brán trochu jako cizinec. Mám tu sice spoustu známých Němců, ale žádné stoprocentní přátele. Těžší plánování do budoucna (prodlouží mi smlouvu? kde se usadit? plánování bydlení/rodiny v ČR, nebo v Německu?).

  • Narážela jste na jazykovou bariéru? Jak dlouho trvalo, než jste se v cizím jazykovém prostředí začala cítit bezpečně?

Na začátku rozhodně, ideální je jít před prací na stáž a rozmluvit se. Moje úroveň byla B2 – pár měsíců trvá, než člověk začne dostatečně rozumět, a dalších pár měsíců, než začne mluvit rychle a plynně. S psaním bezchybných propouštěcích zpráv je to horší – ale mnohdy se dají diktovat na diktafon, a pokud je sekretářka, co to přepisuje, schopná, tak za vás gramatiku doladí. Myslím, že ideální je i poté neustrnout a nějakým způsobem si vylepšovat gramatiku a slovní zásobu. Mnohdy lidé cítí, že už se jakž takž domluví, a pak dělají stále stejné chyby.

  • Jak s odstupem hodnotíte český zdravotní systém z hlediska kvality a dostupnosti péče?

Kvalita bych řekla, že je stejná. U nás v malé nemocnici jsou kratší čekací doby na plánovaná vyšetření nebo operace, než byly v ČR ve fakultní nemocnici. Ale to nedokážu objektivně zhodnotit.

  • Co vaše rozhodnutí odejít znamenalo pro vaše blízké?

Ztrátu častého kontaktu. Vídáme se na Vánoce a s nejbližší rodinou asi jednou za dva měsíce.

  • Zůstává otevřená možnost, že se do České republiky vrátíte? Co by se tu muselo změnit?

Atestace plánuji kvůli dobrému vzdělávacímu systému a velkému množství volitelných kursů v Německu, poté budu návrat určitě zvažovat.

  • Chtěla byste pro ostatní přidat ještě něco dalšího, co vás napadlo při vyplňování předchozích odpovědí?

Myslím, že hodně záleží na pracovním kolektivu a na pracovních podmínkách a vytíženosti na konkrétním oddělení. Já jsem velice spokojena a rozhodně bych nyní neměnila. Ale mám přátele, kteří jsou kvůli nedostatku personálu velmi přepracovaní a mají mnoho přesčasů. Výhoda je, že přesčasy se zde alespoň dají vybírat jako volno, pokud to jde, nebo jsou případně proplaceny.

Fenoménem odchodů se odpovědní nezabývají

Odpověděl Tomáš Filip

  • Kde v současné době pracujete a na jaké pozici?

Assistenzarzt Herzchirurgie.

  • Proč jste se rozhodl opustit české zdravotnictví, co bylo takovým posledním spouštěcím momentem?

Hloupý Honza musí do světa něco se naučit, získat princeznu a půl království, pak se může vrátit.

  • Jaké administrativní překážky jste na cestě k novému zaměstnavateli musel překonat? Jak dlouho trvalo, než se vám podařilo všechny formality vyřídit? Když se na tento proces podíváte zpětně, mohlo to proběhnout jednodušeji?

Žádné překážky, měsíc, snadněji to nešlo.

  • Mohl byste popsat podmínky, jaké vám zaměstnavatel nabídl? (Pokud nechcete být příliš osobní, tak obecněji – za jakých podmínek pracuje lékař na pozici podobné vaší?)

Sto hodin týdně v práci a balík peněz za to (prostě jsem prodal duši, ale to je v mém oboru všude po světě, i v České republice).

  • Co vás po nástupu do nového zaměstnání nejvíce překvapilo? Zažil jste „kulturní šok“?

Všechno, hlavně jak málo jsem připraven na klinickou medicínu (odešel jsem rovnou po škole).

  • Co vám toto životní rozhodnutí přineslo z odborného hlediska?

To ukáže čas.

  • Co je naopak na straně ztrát? Co je nyní pro vás obtížnější, těžší, než kdybyste zůstal?

To ukáže čas.

  • Narážel jste na jazykovou bariéru? Jak dlouho trvalo, než jste se v cizím jazykovém prostředí začal cítit bezpečně?

Už jsem tu sedmým rokem a stále je jazykově co objevovat.

  • Jak s odstupem hodnotíte český zdravotní systém z hlediska kvality a dostupnosti péče?

Nehodnotím, nikdy jsem v něm nepracoval. Porovnat mohu pouze školství (byl jsem rok na Erasmu v téže zemi, kde nyní pracuji). České medicínské školství zůstalo v 50. letech 20. století, tak to bylo v roce 2010, možná nastal posun, ale nepředpokládám, že bychom za sedm let něco dohnali.

  • Co vaše rozhodnutí odejít znamenalo pro vaše blízké?

Nic v době sjednocené Evropy, tato otázka mi nepřijde relevantní.

  • Zůstává otevřená možnost, že se do České republiky vrátíte? Co by se tu muselo změnit?

Nevím, člověk míní, ženy mění.

  • Chtěl byste pro ostatní přidat ještě něco dalšího, co vás napadlo při vyplňování předchozích odpovědí?

Jste první, kdo se na něco takového ptá, po sedmi letech (všechna čest). Čekal bych od odpovědných institucí (ministerstvo zdravotnictví a Česká lékařská komora), že se budou do hloubky a profesionálně zabývat tímto fenoménem, proč já a mně podobní jsme pryč z ČR, a ne stále papouškovat jednoduché statistiky. Jsem přesvědčen, že stovky/tisíce českých lékařů v zahraničí je sociální fenomén, který zaslouží řádně prozkoumat.



Copyright © 2000-2017 MEDICAL TRIBUNE CZ, s.r.o. a dodavatelé obsahu (ČTK).
All rights reserved.  Podrobné informace o právech.  Prohlášení k souborům cookie.  

Jste odborný pracovník ve zdravotnictví?

Tyto stránky jsou určeny odborným pracovníkům ve zdravotnictví. Informace nejsou určeny pro laickou veřejnost.

Potvrzuji, že jsem odborníkem ve smyslu §2a Zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, čili osobou oprávněnou předepisovat léčivé přípravky nebo osobou oprávněnou léčivé přípravky vydávat.
Beru na vědomí, že informace obsažené dále na těchto stránkách nejsou určeny laické veřejnosti, nýbrž zdravotnickým odborníkům, a to se všemi riziky a důsledky z toho plynoucími pro laickou veřejnost.
Pro vstup na webové stránky je potřeba souhlasit s oběma podmínkami.
ANO
vstoupit
NE
opustit stránky