Odešla jsem do Německa hlavně kvůli dalšímu vzdělávání

U informačních stánků v Hotelu NH Prague City na Smíchově byli 20. a 21. října také čeští a slovenští lékaři a lékařky, kteří už v některé z 34 zúčastněných nemocnic pracují. MT hovořil s MUDr. Janou Hevierovou, která pracuje v Německu, o motivech odchodu, jaké pracovní podmínky jí byly nabídnuty, co jí odchod přinesl z odborného hlediska, jak se v zahraničí uplatnila a zda zůstává otevřená možnost návratu.

Kde pracujete, na jaké pozici?

Pracuji jako asistenční lékařka. Do Německa jsem odešla rovnou po škole.

Proč jste se rozhodla opustit české zdravotnictví, co bylo spouštěcím momentem?

Jedním z hlavních důvodů bylo další vzdělávání, které je v Německu podporované a konkrétně naše klinika má vlastní institut pro vzdělávání, kde si můžeme dělat další kurzy i zdarma, v rámci zaměstnaneckého poměru. Navíc dostáváme volno na další studium a obecně v tomto ohledu cítím od zaměstnavatele velkou podporu. Ve druhé řadě bylo určitě finanční ohodnocení a celkový přístup k začínajícím lékařům jako takovým. Starší kolegové nás berou jako sobě rovné, moc nám pomáhají a není to o tom, že by tam mladý doktor byl zneužívaný.

Jak jste si místo vybrala a jak dlouho trvalo, než jste mohla nastoupit?

Než jsem složila poslední státnici, dělala jsem na svém budoucím pracovišti měsíční praktikum. Kliniku jsem si našla na internetu, aby byla blízko hranic a aby mi vyhovovala oborem. Zkusila jsem napsat šéfarztovi, který mi i pomohl zařídit ubytování a nastoupila jsem na praktikum. Při závěrečném pohovoru ohledně mé spokojenosti a přínosu pro studium mi šéfarzt nabídl místo. V té době jsem ještě neměla hotovou poslední státnici, certifikát a ostatní dokumenty, odpověděl, že to není problém, až budu hotová, ať se ozvu. Zůstali jsme v kontaktu. V průběhu dalších měsíců jsme si vyměnili několik emailů. Na praktiku jsem byla předloni v srpnu, v listopadu jsem udělala státnici, v prosinci získala certifikát a v lednu jsem začala vyřizovat dokumenty. V červnu jsem získala aprobaci a začátkem srpna jsem nastupovala. Musela jsem udělat jazykovou zkoušku B2 na Goetheinstitutu.

Jaké podmínky vám nabídl nový zaměstnavatel?

Pracovní podmínky se neliší od Němců nebo kolegů, kteří jsou jiné národnosti, jsou naprosto stejné. Jak už jsem zmiňovala, zaměstnavatel mi umožnil udělat si v mé specializaci atestaci, což pro mě bylo rozhodující. Na předatestační přípravě se mi mimo jiné líbí, že se člověk připravuje na psychiatrii i psychoterapii najednou.

Co vás nejvíc překvapilo, zažila jste kulturní šok?

Opravdu hodně mě překvapila tolerance k cizincům obecně a k mým jazykovým nedokonalostem. Když jsem nastoupila, čekala jsem, že tam budu braná jako podřadný pracovník z Východu, což se nestalo. Myslím si, že většina Čechů tak tolerantní není.

Co vám práce v Německu přinesla z odborného hlediska?

Začínala jsem tam hned po škole, takže veškeré pracovní zkušenosti, které jsem nasbírala, mám jen odtud. Na druhé straně nemám možnost srovnat práci v Čechách a v Německu, protože mi ta česká zkušenost chybí.

Co naopak je na straně ztrát?

Rodina, přátelé zůstali v Čechách. Člověk musí řešit stěhování, kompletně veškeré dokumenty, co se týče pobytu, co se týče zdravotního pojištění atd., to je trochu náročné.

Už jste si zvykla, nebo jste stále ve fázi zvykání?

Záleží, kdy si dáte hranici, že jste si zvykla. Mohu říct, že jsem tam spokojená, ale samozřejmě pořád jsou věci, které jsou pro mě nové.

Jak dlouho trvalo, než jste se začala cítit v novém jazykovém prostředí bezpečně?

Hodně těžké mi přišly první tři měsíce. Tam kde pracuji já, se hodně mluví dialektem, takže jsem si na něj musela zvykat, naposlouchat ho.

Jak s odstupem hodnotíte zdravotní systém v ČR a Německu z hlediska kvality a bezpečí péče?

Český systém mohu hodnotit jen jako pacient a student, protože jsem v něm nikdy nepracovala. Myslím si, že z hlediska odbornosti a bezpečí jsou oba systémy naprosto srovnatelné.

Co rozhodnutí odejít znamenalo pro vaše blízké?

Rodiče mě v tom naprosto podporují, chtějí, abychom se měli dobře, a respektují mé rozhodnutí. Navíc mám výhodu, že pracuji 110 kilometrů od bydliště, takže teoreticky bych mohla dojíždět denně. Prakticky každý víkend jsem s rodinou v kontaktu.

Zůstává otevřená možnost návratu do ČR, co by se muselo změnit?

Určitě nevylučuji, že někdy budu bydlet zase v Čechách, ale teď to říct, je těžké, je přede mnou ještě několik let přípravy k atestaci.

Zdroj: MT