Zkušenosti ze zahraničí - Jak se daří českým lékařům, kteří vyrazili za prací a vzděláním do světa

V odpovědích na náš dotazník lékaři neskrývali, že překonat jazykovou bariéru a zvyknout si v novém prostředí není snadné, vše jim ale kompenzuje to, že pro svoji práci mají v cizině výborné podmínky. Někteří se proto už ani nechtějí do Česka vracet. Cílem našeho projektu ovšem není působit odliv tuzemských lékařů, ale zmapovat osobní zkušenosti těch, kteří vyrazili za prací a vzděláním do světa, ukázat pohled na jednotlivé zdravotní systémy a přinášet relevantní srovnání a zajímavé informace. Pro vyplnění dotazníku můžete použít tento odkaz.

• Proč jste se rozhodla opustit české zdravotnictví, co bylo posledním spouštěcím momentem?

Bezprecedentní chování managementu soukromé nemocnice, nemožnost najít uplatnění na odpovídající pozici v ČR.

• Jaké administrativní překážky jste na cestě k novému zaměstnavateli musela překonat? Jak dlouho trvalo, než se vám podařilo všechny formality vyřídit?

Trvalo to asi dva roky, blokovalo mě ministerstvo zdravotnictví, kde moje žádost ležela tak dlouho, že málem vypršela platnost jiných potvrzení. Neskutečné nároky a obstrukce z britské strany, nutnost letět k osobní identifikaci, jejich neznalost rozdílů v systému vzdělávání a kvalifikací.

• Mohla byste popsat podmínky, jaké vám zaměstnavatel nabídl? (Pokud nechcete být příliš osobní, tak obecněji, za jakých podmínek pracuje lékař na pozici podobné vaší?)

Můj plat na pozici britského konzultanta ve státním zdravotnictví byl desetinásobný oproti mému platu českého primáře (srovnatelné pozice) a byl de facto srovnatelný s platem špičkových právníků a politiků. V době nouze o lékaře v mém oboru jsem k němu od zaměstnavatele (nikoli agentury) dostala i rodinný dům se službami, uklízečkou a zahradníkem, služební auto.

• Co vás po nástupu do nového zaměstnání nejvíce překvapilo? Zažila jste „kulturní šok“?

Ano, totální, léčím se z něj ještě dnes. Naprosto jiná organizace zdravotnictví, koncepce oboru, kultura a dostupnost poskytování zdravotní péče atd. Jiná, myšleno naprosto strašná oproti ČR (hovořím o britském státním zdravotnictví).

• Co vám toto životní rozhodnutí přineslo z odborného hlediska?

Nic kromě schopnosti improvizace a vděčnosti české medicíně.

• Co je naopak na straně ztrát? Co je nyní pro vás obtížnější, těžší, než kdybyste zůstala?

Zdraví a místy i (s nadsázkou řečeno) zdravý rozum – proto jsem se po osmi letech vrátila. Jediný přínos byl finanční.

• Narážela jste na jazykovou bariéru? Jak dlouho trvalo, než jste se v cizím jazykovém prostředí začala cítit bezpečně?

Ne, anglicky jsem mluvila už před odchodem na úrovni native speaker (jsem bilingvní).

• Jak s odstupem hodnotíte český zdravotní systém z hlediska kvality a dostupnosti péče?

Je, resp. byl úžasný a nejlepší. Za osm let se bohužel změnil k horšímu – nedostatek kvalifikovaných lékařů, nevhodné změny v systému vzdělávání a atestací, nedostatečné přímé vedení mladých lékařů, u sester obdobně. I jako lékařka mám dnes problém najít specialistu. Přesto jsem alespoň se zvýšeným úsilím schopna se domoci péče, kterou potřebuji. V GB to bylo zhola nemožné, protože tam jednoduše odpovídající péče neexistuje ani v privátním sektoru.

• Co vaše rozhodnutí odejít znamenalo pro vaše blízké?

Nic.

• Zůstává otevřená možnost, že se do České republiky vrátíte? Co by se tu muselo změnit?

Vrátila jsem se po osmi letech.

odpověď bez uvedení jména

• Kde v současné době pracujete a na jaké pozici?

Konzultant traumatologie, nyní ČR, dříve UK.

• Proč jste se rozhodl opustit české zdravotnictví, co bylo takovým posledním spouštěcím momentem?

Arogance moci proti Děkujeme, odcházíme, vyčerpání, beznaděj a přesvědčení, že přece není možné, aby to nebylo jinde lepší.

• Jaké administrativní překážky jste na cestě k novému zaměstnavateli musel překonat? Jak dlouho to trvalo, než se vám podařilo všechny formality vyřídit? Když se na tento proces podíváte zpětně, mohlo to proběhnout jednodušeji?

Registrace u GMC je administrativně náročná, nutno počítat s půlrokem, ale spíše rokem. Nutno si na závěr zaletět do Londýna. Není to v podstatě žádný problém.

• Mohl byste popsat podmínky, jaké vám zaměstnavatel nabídl? (Pokud nechcete být příliš osobní, tak obecněji, za jakých podmínek pracuje lékař na pozici podobné vaší?)

Ubytování v zařízení nemocnice, a pokud jsem si našel dům, přispíval zaměstnavatel stejnou částku. Extra peníze na vzdělávání = povinnost se vzdělávat. Laskavost, vstřícnost, nezištnou pomoc. A plat, na který zapomeneš jako na první, protože přestaneš počítat. Patříš do vyšší střední třídy, a tak prostě nemusíš.

• Co vás po nástupu do nového zaměstnání nejvíce překvapilo? Zažil jste „kulturní šok“?

Každý den mě něco překvapilo. Mnohokrát. V dobrém i zlém. Pokud máš flexibilní, kritické myšlení a sociální inteligenci, můžeš si užít kulturní odlišnosti bez šoku.

• Co vám toto životní rozhodnutí přineslo z odborného hlediska?

Britská kultura je nám blízká. Poznání, že úspěšně dokážu léčit v Praze, Vídni, Detroitu nebo Singapuru. Že to, co umím, je univerzální a kvalitní. A také to, že mě už nikdy nebude nikdo zneužívat, pokud mu to sám nedovolím.

• Co je naopak na straně ztrát? Co je nyní pro vás obtížnější, těžší, než kdybyste zůstal?

Udržení rodinných vazeb je v turbulencích odchodu do zahraničí vystaveno zkoušce. Nejde o ztrátu, jen překážku k překonání.

• Narážel jste na jazykovou bariéru? Jak dlouho trvalo, než jste se v cizím jazykovém prostředí začal cítit bezpečně?

Bezpečně a komfortně po třech měsících.

• Jak s odstupem hodnotíte český zdravotní systém z hlediska kvality a dostupnosti péče?

V ČR existují masivní rozdíly v kvalitě i dostupnosti zdravotní péče (zapadlý venkov/velká města). Není efektivní, vysává ekonomicky ty, kteří v něm pracují, ale za tuto cenu dává slušný výkon. Dostupnost je stále na světové špičce. Je dobré být v ČR pacientem a v UK doktorem.

Velkou zátěž.

• Zůstává otevřená možnost, že se do ČR vrátíte?

Ano, na čas jsem se vrátil z osobních důvodů. Bezpochyby pouze dočasně.

• Chtěl byste pro ostatní přidat ještě něco dalšího, co vás napadlo při vyplňování předchozích odpovědí?

A/ Nebojte se.

B/ Buďte trpěliví.

C/ Překážky jsou ty nehezké věci, které se objeví, když ztratíte cíl z dohledu.

D/ Komplikace budou. Nevyhnutelně. Těšte se na jejich překonání.

E/ Všichni, kteří tím prošli, litují pouze toho, že to neudělali už dávno.

F/ Pomoc britských agentur zprostředkujících práci pro lékaře je neocenitelná (a ze zákona zdarma).

odpověď bez uvedení jména

• Proč jste se rozhodl opustit české zdravotnictví, co bylo posledním spouštěcím momentem?

V roce 2004 jsem se zapsal do oboru Urgentní medicína. Obor nemá v Čechách žádné systematické vzdělávání, skoro veškerý trénink jsem si hradil z peněz vydělaných v zahraničí. Doktor v tomto oboru se uplatní jenom na záchrance, kde po pár letech začne vědomostně upadat. Je velmi málo ER oddělení, a hlavně zdravotní pojišťovna tyto doktory neplatí. Katedra urgentní medicíny se zabývá jenom vzděláváním paramediků a zjevně je připravuje na paramedický způsob přednemocniční péče, který je však na určitém ústupu i ve své mateřské zemi, v USA. I tam se do přednemocničních postupů zařazují výkony, které paramedici nemají v kompetenci, jako např. u traumat hrudní drenáž nebo clam shell thorakotomie.

• Co vás po nástupu do nového zaměstnání nejvíce překvapilo? Zažil jste „kulturní šok“?

Kulturní šok zažije asi každý, protože většinou západní země používají povolené postupy neboli guidelines. U nás však nejsou guidelines, které by do určité míry eliminovaly neobjektivní a někdy svévolné posuzování ze strany nadřízených. Takže správnost nebo nesprávnost posuzuje šéf svévolně, podle výše své morálky.

• Co vám toto životní rozhodnutí přineslo z odborného hlediska? Co je naopak na straně ztrát? Co je nyní pro vás obtížnější, těžší, než kdybyste zůstal?

Možnosti získání tréninku a studia, na které v ČR doktor nemá buď čas, nebo peníze, jinak by musel přes den dělat stáže v nemocnici a v noci na stáže vydělávat.

• Jak s odstupem hodnotíte český zdravotní systém z hlediska kvality a dostupnosti péče?

Skoro všechny dosavadní vlády ukrajovaly z výdajů na veřejné zdravotnictví. Po přečtení vyhlášení nového ministra zdravotnictví se mi udělalo nevolno. Chce dál snižovat počet lůžek v nemocnicích. Již nyní je velmi těžké najít lůžko pro akutně nemocné lidi dovážené záchrannou službou. To by se dalo vyřešit ER odděleními a dobře trénovanými lékaři ER, ale to v ČR není standard.

• Zůstává otevřená možnost, že se do České republiky vrátíte? Co by se tu muselo změnit?

Do České republiky jsem se vrátil na čtyři roky, zažil jsem nenávist a intriky, dokonce od právničky České lékařské komory, kde bych očekával objektivitu. Pracoval bych raději pro českou společnost, ale v medicíně jsou momentálně nesnesitelné podmínky.

odpověď bez uvedení jména

• Kde v současné době pracujete a na jaké pozici?

KH Floridsdorf Wien, Rakousko, lékař záchranné služby na plný úvazek.

• Proč jste se rozhodl opustit české zdravotnictví, co bylo posledním spouštěcím momentem?

Touha zkusit něco nového, finanční zajištění rodiny.

• Jaké administrativní překážky jste na cestě k novému zaměstnavateli musel překonat? Jak dlouho trvalo, než se vám podařilo všechny formality vyřídit? Když se na tento proces podíváte zpětně, mohlo to proběhnout jednodušeji?

Bylo to jedenáct měsíců papírování, rakouská byrokracie se zasekla v období Rakouska‑Uherska, rychleji by to pravděpodobně nešlo.

• Mohl byste popsat podmínky, jaké vám zaměstnavatel nabídl? (Pokud nechcete být příliš osobní, tak obecněji, za jakých podmínek pracuje lékař na pozici podobné vaší?)

Velmi slušné finanční ohodnocení, dodržování zákoníku práce, nikdo není nucen dělat přesčasy.

• Co vás po nástupu do nového zaměstnání nejvíce překvapilo? Zažil jste „kulturní šok“?

Velmi korektní, slušné a vstřícné jednání ze strany zaměstnavatele i kolegů, ani na vteřinu jsem nepocítil jakoukoli nevraživost kvůli nerakouskému původu.

• Co vám toto vaše rozhodnutí přineslo z odborného hlediska?

Přechod z české záchranky na venkově do chaosu velkoměsta s širokým spektrem diagnóz, vzhledem k mnohem vyššímu počtu výjezdů i obrovskou rutinu a zkušenosti, možnost (jako jediný Čech) pracovat i jako lékař letecké záchranné služby ve Vídni.

• Co je naopak na straně ztrát? Co je nyní pro vás obtížnější, těžší, než kdybyste zůstal?

Beze ztrát, své rozhodnutí hodnotím i po šesti letech práce v Rakousku jako správné.

• Narážel jste na jazykovou bariéru? Jak dlouho trvalo, než jste se v cizím jazykovém prostředí začal cítit bezpečně?

Měl jsem slušné znalosti němčiny před nástupem do nového zaměstnání, jazyková bariéra nebyla naštěstí můj problém.

• Jak s odstupem hodnotíte český zdravotní systém z hlediska kvality a dostupnosti péče?

Naprosto se ztotožňuji s charakterizací „západní kvalita za východní peníze“, kvalita i dostupnost jsou nadstandardní.

• Co vaše rozhodnutí odejít znamenalo pro vaše blízké?

Bydlím v ČR, do práce dojíždím, mám více času na svou rodinu, ta moje zaměstnání v Rakousku hodnotí velmi pozitivně.

• Zůstává otevřená možnost, že se do České republiky vrátíte? Co by se tu muselo změnit?

Návrat do ČR určitě nevylučuji, ale vzhledem k tomu, že v Rakousku dělám práci, která mě baví, ve skvělém kolektivu, za výborných pracovních a nadstandardních finančních podmínek, pro mě momentálně návrat není na pořadu dne.

• Chtěl byste pro ostatní přidat ještě něco dalšího, co vás napadlo při vyplňování předchozích odpovědí?

Rád bych všem kolegyním a kolegům, kteří o odchodu do ciziny uvažují, dodal odvahu k tomuto nelehkému kroku, stojí to za to.

Tomáš Chládek

• Kde v současné době pracujete a na jaké pozici?

Clinical Director of Breast Screening.

• Proč jste se rozhodla opustit české zdravotnictví, co bylo takovým posledním spouštěcím momentem?

Pocit, že pracuji v manufaktuře. A přiznávám, že v mém případě to byly také důvody finanční.

• Jaké administrativní překážky jste na cestě k novému zaměstnavateli musela překonat? Jak dlouho to trvalo, než se vám podařilo všechny formality vyřídit? Když se na tento proces podíváte zpětně, mohlo to proběhnout jednodušeji?

Získání všech náležitostí trvalo šest měsíců, během procesu došlo k obměně úředníků na ministerstvu zdravotnictví v důsledku voleb a noví úředníci měli zcela jinou představu o tom, co protistrana bude akceptovat, a v důsledku toho celý proces trval o tři měsíce déle, kdy jsem si musela dopisovat s General Medical Council.

• Mohla byste popsat podmínky, jaké vám zaměstnavatel nabídl? (Pokud nechcete být příliš osobní, tak obecněji, za jakých podmínek pracuje lékař na pozici podobné vaší?)

Pracovala jsem zpočátku jako Locum Consultant Radiologist, a navíc jsem sdílela úvazek se svou kolegyní z původní práce v Česku. Takže jsem pracovala 14 dní v Anglii a pak 14 dní v Česku. Moje kolegyně to měla obráceně. Musím poděkovat svému předchozímu zaměstnavateli, že nám to bylo umožněno. Několikrát nám bylo navrhnuto, abychom se ucházely o trvalý pracovní poměr, ale z neznalosti podmínek a také na radu jednoho z kolegů jsme to odmítaly. Až po více než dvou letech jsme se rozhodly, že do toho půjdeme. Kolegyně mi však na poslední chvíli řekla, že už se chce vrátit domů, a musela jsem se rozhodnout, zda to zvládnu sama. Vyjednala jsem si podmínku, že budu pracovat v cyklu tři týdny v Anglii a jeden týden doma. To bylo akceptováno. Co se finanční stránky týče, na internetu si lze vyhledat, jaký je roční plat lékaře konzultanta (rozmezí 77 000–103 000 GBP).

• Co vás po nástupu do nového zaměstnání nejvíce překvapilo? Zažila jste „kulturní šok“?

Když jsem nastupovala, ještě nebyl zaveden dostatečně systém tzv. induction, takže jsem hodně plavala ve věcech, které jsou pro Brity naprosto samozřejmé, jako jak si zařídit national insurance, že pojištění auta je na osobu, nikoli na auto, jaká musím mít povinná školení apod. V práci se setkávám s nejrůznějšími národnostmi, které mají některá specifika, která Evropanovi mohou připadat přinejmenším zvláštní. Jinak nemůžu říct, že se jednalo o nějaký šok.

• Co vám toto životní rozhodnutí přineslo z odborného hlediska?

Naučilo mě to pracovat efektivně, dodržovat guidelines, přistupovat k pacientům rovně, nikoho neupřednostňovat, samozřejmě s ohledem na jejich věk a kondici. Řekla bych, že jsem také lepší diagnostik než dříve a umím si svůj názor lépe obhájit. Dovedu lépe plánovat v jednoročním předstihu.

• Co je naopak na straně ztrát? Co je nyní pro vás obtížnější, těžší, než kdybyste zůstala?

Samota, ale už jsem si zvykla. Do určité míry je to ale moje volba, vzhledem k pracovnímu vytížení nemám chuť a energii na sociální kontakty. Běžkaření se musí trefit do toho správného týdne, kdy je nasněženo. Některé květiny jsou už odkvetlé, když přijedu. Celkově toho má můj muž na hrbu více, než kdybych byla doma. Nemohu se účastnit některých rodinných setkání.

• Narážela jste na jazykovou bariéru? Jak dlouho trvalo, než jste se v cizím jazykovém prostředí začala cítit bezpečně?

Nemůžu říct, že jsem se necítila bezpečně už od počátku, ale bylo velmi vyčerpávající sledovat veškerou konverzaci. Asi za půl roku jsem zjistila, že informační zisk z některých hovorů se blíží nule a vůbec nevadí, když se jich nebudu účastnit.

• Jak s odstupem hodnotíte český zdravotní systém z hlediska kvality a dostupnosti péče?

Posledních deset let jsem český zdravotní systém nevyužívala a předpokládám, že se hodně změnilo. Z mého oboru mám ale za to, že je zoufale neefektivní, velmi rezistentní ke změnám, provázaný známostmi a je mi líto to zmiňovat, ale myslím si, že je zkorumpovaný. Jen tak na okraj z mého oboru, Česká republika má prakticky stejný počet prsních screeningových center jako Anglie s šestinásobně vyšším počtem obyvatel. A podívejte se, kdo je v čele těchto zařízení. Myslíte, že to není plýtvání? Proč je v Česku na některých pracovištích recall rate (počet pacientek volaných ze screeningu k dalšímu dovyšetření) desetinásobkem toho, co v Anglii? Je to tím, že jsme tak nekompetentní, anebo je tam motivace finanční, protože každý výkon se počítá? Britský systém není ideální, pokud trpíte bolestmi zad v důsledku nadváhy nebo máte rýmu, nic moc pro vás neudělá, ale pokud se ukáže, že jste skutečně vážně nemocní, tak pro vás udělá maximum a má pro to také svoje deadlines, které nejsou jen na papíře, ale které se pod hrozbou finančních pokut také plní. Ne že byste byli nějak osobně finančně postiženi, ale trust, pro který pracujete, již ano.

• Co vaše rozhodnutí odejít znamenalo pro vaše blízké?

Museli se smířit s tím, že se uvidíme jen jednou za měsíc. Skype do značné míry pomáhá, ale samozřejmě není to ono. Manžel se naučil vařit, dcera začala studovat v Anglii a syn se osamostatnil. S manželem se snažíme trávit volný čas více spolu a užíváme si to. Pro každého nějaké pozitivum.

• Zůstává otevřená možnost, že se do České republiky vrátíte? Co by se tu muselo změnit?

Po pravdě řečeno, nevím. Musel by se změnit pohled na lékaře navracející se z ciziny jako na lidi, kteří získali zkušenosti, které by se daly využít, nikoli je odrazovat poznámkami typu „pane doktore, tady nejste v Americe, Anglii či jinde“ s cílem přesvědčit je, že se to tady dělá vlastně všechno správně a není třeba nic měnit. Už jsem to jednou zažila, když jsme se vrátili z Kanady, a věřte, neznám nic více demotivujícího.

• Chtěla byste pro ostatní přidat ještě něco dalšího, co vás napadlo při vyplňování předchozích odpovědí?

Zkuste to, stojí to za to, a vraťte se. Čím víc vás bude, kdo bude mít podobnou zkušenost, tím větší šance je, že v českém zdravotnictví ke změně nakonec dojde. Jen se obávám, že nejdřív bude muset vymřít moje generace, která patrně mluví anglicky lépe než já, ale vůbec si nevěří.

Monika Šťovíčková

• Kde v současné době pracujete a na jaké pozici?

Čekám na vyřízení aprobace v Berlíně – už skoro rok… Berlín je asi jiný vesmír než zbytek Německa v těchto věcech.

• Proč jste se rozhodla opustit české zdravotnictví, co bylo posledním spouštěcím momentem?

Když mi kamarád z malého okresního špitálu na Moravě řekl, že za minulý půlrok má průměrně 96 hodin přesčasů na měsíc.

• Jaké administrativní překážky jste na cestě k novému zaměstnavateli musela překonat?

Stále čekám… asi tak nekonečně dlouho. Kvůli manželovi jsme v Berlíně a veškerá administrativa mi připadá nekonečně dlouhá a náročná. Na každý úřad je potřeba mít předem zarezervovaný termín – často jsou ale čekací doby v řádu půl roku a déle. Např. po splnění poslední podmínky aprobace – Fachsprachprüfung – jsem musela odevzdat výsledek této zkoušky na úřad, bohužel ale jen s přiděleným termínem, který připadal nejdříve na konec března (zkoušku jsem dělala začátkem listopadu, a protože člověk i tento termín dostane přidělený týden předem, nemůže to zapsání na úřad nijak obejít a zapsat se třeba dřív). Po velmi dlouhém vyjednávání mi povolili poslat dokument e‑mailem, ale stejně mi zatím neodpověděli, takže vlastně nevím, jestli tam v březnu nebudu muset jít. Přestože mám vše dávno splněné (za nemalé peníze… 450 eur za Fachsprachprüfung, 300 eur za aprobaci, 300 eur jazyková zkouška, k tomu všechny překlady, ověření, apostily…), pořád mi nikdo nebyl schopen zodpovědně říct, kdy aprobaci dostanu, a tudíž kdy budu vlastně moct začít hledat místo.

• Mohla byste popsat podmínky, jaké vám zaměstnavatel nabídl? (Pokud nechcete být příliš osobní, tak obecněji, za jakých podmínek pracuje lékař na pozici podobné vaší?)

Bez přesčasů, služba 3× měsíčně (2× přes týden, 1× víkendová). Nástupní plat začínajícího lékaře je tabulkový, cca 4 300 eur, daně jsou podle daňové třídy, ale minimálně 2 500 eur člověku zbude. Byt v Berlíně přitom stojí (nájem) 700 eur měsíčně, vše ostatní (krom služeb) srovnatelné cenově s ČR.

• Co vás po nástupu do nového zaměstnání nejvíce překvapilo? Zažila jste „kulturní šok“?

Veškerá dokumentace je psaná rukou!!! Občas to vůbec nelze přečíst! Sice jsem zatím v nemocnicích jen stážovala, ale už teď mě to děsí. Navíc v minulé nemocnici existovaly dvě různé dokumentace, v každé bylo něco trochu jiného, ale nikdo mi nebyl schopen říct, kdy mám co psát do které (ale obě byly psané rukou, samozřejmě). Žádanka na vyšetření se posílala FAXEM! (já předtím nikdy fax neviděla.)

• Co vám toto životní rozhodnutí přineslo z odborného hlediska?

Zatím jen znalost němčiny.

• Co je naopak na straně ztrát? Co je nyní pro vás obtížnější, těžší, než kdybyste zůstala?

Momentálně je pro mě těžké se uživit, než vybojuju byrokracii a budu moci začít pracovat.

• Narážela jste na jazykovou bariéru? Jak dlouho trvalo, než jste se v cizím jazykovém prostředí začala cítit bezpečně?

Stále narážím.

• Jak s odstupem hodnotíte český zdravotní systém z hlediska kvality a dostupnosti péče?

Kvalita skvělá a dostupnost také, ale některé věci jsou zásadně podceněné (podfinancované). V Německu se nestrčí staří lidé na internu, kde se nechají umřít, tady fungují specializovaná geriatrická centra (prakticky při každé nemocnici), kde lidé rehabilitují, pomalu se znovu učí být soběstační, učí se pracovat se sporákem, chodit, získat sebejistotu. V Česku když někdo ve starém věku ulehne, už nevstane. Tady to neplatí. Opravdu bych si přála, aby moji seniorní příbuzní měli německou geriatrickou péči.

• Co vaše rozhodnutí odejít znamenalo pro vaše blízké?

Jsem v Německu s manželem, oba jsme se na tom shodli, takže v tom problém není.

• Zůstává otevřená možnost, že se do České republiky vrátíte? Co by se tu muselo změnit?

Ano, ale rozhodně ne jako mladý lékař do nemocnice. Po atestaci nejdříve, pozice starších lékařů už není až tak hrozivá.

• Chtěla byste pro ostatní přidat ještě něco dalšího, co vás napadlo při vyplňování předchozích odpovědí?

Všichni lidé, co básní o Německu, pracují někde v malých městech u hranic. V Berlíně je realita diametrálně odlišná. Mí spolužáci na hranicích už aspoň rok pracují, zatímco já pořád čekám na úřady a nemůžu sehnat místo (jezdím po pohovorech i dvě hodiny od Berlína a stejně nic, v Berlíně je extrémní nezaměstnanost a na jedno nemocniční místo se hlásí klidně 30–50 lidí). Bylo by fajn, aby někdo taky informoval při „naháněcích akcích“ na fakultách atd. o tom, že to může fungovat (resp. nefungovat) i jinak než růžově.

odpověď bez uvedení jména

• Chcete zůstat anonymní, nebo se s námi podělíte o své jméno?

Jsem psychiatr, 38 let, žena.

• Kde v současné době pracujete a na jaké pozici?

Půl úvazku v německé nemocnici Sächsisches Krankenhaus Grossschweidnitz a půl úvazku soukromá psychiatrická praxe v Liberci.

• Proč jste se rozhodla opustit české zdravotnictví, co bylo posledním spouštěcím momentem?

Touha po dobrodružství a finanční důvody.

• Jak dlouho trvalo, než se vám podařilo všechny formality vyřídit?

Od dne, kdy jsem se rozhodla, ve které německé nemocnici budu pracovat, trval celý proces do nástupu do práce tři měsíce. Předtím ovšem jazyková příprava a hledání možného zaměstnání v zahraničí.

• Mohla byste popsat podmínky, jaké vám zaměstnavatel nabídl? (Pokud nechcete být příliš osobní, tak obecněji, za jakých podmínek pracuje lékař na pozici podobné vaší?)

Velkou výhodou je možnost práce na zkrácený úvazek pro lékařky‑matky. To mi bylo umožněno hned při nástupu, postupně jsem si úvazek snižovala či zvyšovala dle potřeby, nikdy s tím nebyl problém. Nyní po pěti letech v uvedené nemocnici mám pouze 17 hodin týdně, a i to lze. Zaměstnavatel mi umožnil vykonat veškeré chybějící stáže potřebné k atestaci (v rámci dané nemocnice). Na vzdělávací akce přispívá 1 000 eur ročně a mám 10 dní volno na vzdělávání. Plat hrubý na plný úvazek – po atestaci – cca 5 000 eur/měsíc, nicméně odvody jsou v Německu dost vysoké.

• Co vás na novém místě překvapilo, zažila jste nějaký „kulturní šok“?

Lepší přístup lékařů k pacientům.

• Co vám toto životní rozhodnutí přineslo z odborného hlediska?

Běžná předatestační příprava, podobná jako v ČR, po odborné stránce nebyla práce jiná než v ČR.

• Co naopak je na straně ztrát?

Pocit odcizení, jste stále cizinec, není snadné se integrovat. Málo kontaktu s širší rodinou a přáteli z dob před přesunem do zahraničí.

• Narážela jste na jazykovou bariéru? Jak dlouho trvalo, než jste se v cizím jazykovém prostředí začala cítit bezpečně?

S ohledem na problémy s jazykem mi práce trvala déle a často jsem zůstávala přesčas. Pracuji jako psychiatr a jazyková bariéra byl problém první tři měsíce, velmi rychle se jazyk zlepšoval, nutná je zkouška B2, lepší C1.

• Jak s odstupem hodnotíte český zdravotní systém z hlediska kvality a dostupnosti péče?

Dle mého názoru je v oblasti psychiatrie v České republice lepší dostupnost a nabídka služeb, než jak jsem to zažila v Sasku.

• Zůstává otevřená možnost, že se do České republiky vrátíte? Co by se tu muselo změnit?

Ano, již se tak stalo, po složení atestace jsem se chtěla vrátit do České republiky a začít pracovat samostatně – žijeme na hranicích, a tedy pracuji již rok na půl úvazku v německé nemocnici, kde mám příjem, kterým jsem zčásti schopná živit rodinu se dvěma dětmi v zahraničí (manžel pracuje v České republice jako učitel). Další půlúvazek mám ve vlastní malé ambulanci v Liberci, což je dojezdová vzdálenost, chybělo mi české prostředí, práce v češtině, možnost věnovat se psychoterapii. Tam sice vydělám méně než v Německu, ale práce mě víc baví a dává mi také větší smysl.

odpověď bez uvedení jména

Zdroj: MT